Mohutné a těžko proniknutelné lesní porosty s poměrně výraznými vyvýšeninami mnoha kopců, které charakterizují značnou část Českomoravské vysočiny, byly nepochybnou příčinou relativně pozdní systematické kolonizace tohoto území člověkem. O takovémto osídlení v dobách prehistorických nelze prakticky vůbec hovořit, a tak první dlouhodobá přítomnost lidí v krajině je zde vázána na budování a provoz obchodních stezek někdy v průběhu století desátého. Právě v této souvislosti můžeme předpokládat založení a rozvinutí vesnice Kostelec, ale též jiných vsí podobného původu na stezkách Haberské, Humpolecké, Lovětínské i jiných. Další cestou pronikání lidí do vysočinského hvozdu byly vodní toky, jakými jsou dnešní řeky Jihlava, Sázava, Oslava nebo menší říčky a potoky. Podhorské, snadněji přístupné, oblasti Vysočiny byly kolonizovány zakládáním vesnic, a to několikerým způsobem. Buď se tak dělo plánovitě s určitým, předem zamýšleným uspořádáním domů, nebo rozrůstáním osamocených dvorců do řad či shluků stavení. Různé typy vesnic byly též charakteristické pro určitá národnostní etnika jejich budovatelů. Vzhled vsí však dlouho nebyl stabilní, neboť po vyčerpání zemědělské půdy lidé vesnici přemístili dále, až se často po několika stěhováních ocitali na místě původním, které jim po odpočinku bylo schopné opět dát úspěšnou úrodu. Těmito poznatky došlo k vytvoření trojpolního hospodaření se střídáním ozimu, jaře a úhoru na oddělených pozemcích. Dalším zintenzivněním zemědělské práce se vsi stabilizovaly na místě a k obživě stačila daleko menší výměra polností. Ze tří částí pozemků se dvě osévaly a třetí, ladem ležící, byla určena k pastvě a tím i spontánnímu hnojení. Popsaným způsobem povstala většina vesnic s českým obyvatelstvem, a to zejména v podhorských částech na české straně Vysočiny. Kolonizaci řídili nebo alespoň schvalovali svrchovaní majitelé a vládcové území, kterými v oněch letech byla Přemyslovská knížata. Panovník však mohl naložit s majetkem různě, mohl ho darovat či zastavit svým oddaným služebníkům z řad šlechty nebo jím obdarovat církev či určitý klášter. Právě tak se stalo v roce 1144, když kníže Vladislav II. (od roku 1158 král) věnoval Červenou Řečici s celým rozsáhlým územím při horním toku řeky Želivky pražskému biskupství náhradou za moravský Podivín. Na biskupském stolci právě seděl v pořadí dvanáctý biskup pražský Ota. Ten ještě téhož roku svěřené území rozdělil a severní část přepustil klášteru želivskému, zatímco jižní si biskupství v držení ponechalo. Tento díl v sobě zahrnoval i kopcovitý masiv dnešního Čeřínku a oblast na západ a na jih od něho. Podle nově zbudovaného biskupského sídla se tato država začala nazývat statkem řečickým.  Na postu pražských biskupů se potom vystřídali, coby svrchovaní vládcové zdejšího kraje, Daniel I., Gotpold, Bedřich a Valentin, až pak nastala veliká změna nástupem Jindřicha Břetislava, biskupa z Přemyslovského rodu, bratra krále Vladislava II. Ten v důsledku mocenských šarvátek ve svojí osobě spojil roku 1193 tituly a majetky panovníka i hlavy české církve. Mimořádný stav, který neměl v dějinách státu předtím ani potom obdoby, trval jen do smrti Jindřicha Břetislava 1197, kdy se sedmnáctým biskupem stal Daniel II., zvaný Milík. Ten se podvolil svrchovanosti nových českých knížat Vladislava Jindřicha a Přemysla I. Otakara, čímž provždy vymanil český episkopát z područí německého císaře. Protihodnotou se panovník vzdal řady pravomocí nad biskupskými poddanými. Ti se mezi mnoha jinými justičními výhodami též vyvázali z četných vojenských a odváděcích povinností vůči panovníkovi, což následně vedlo ke zvýšení kolonizačního ruchu na biskupských statcích.  Kolem roku 1200 tak již byla krajina v podhůří Vysočiny dostatečně osídlena, ale populační přírůstek zdejších obyvatel nebyl současně schopen proniknout výše do lesů a osídlit nehostinné části země. Tehdy se panovníci rozhodli řešit daný problém kolonizací vnější, tedy přizváním cizinců, především Němců. Ti potom skutečně osídlili odlehlejší oblasti zdejších lesů. V listinách se v této době začínají objevovat první německá jména, jakým je kupř. jméno Rynarcz v roce 1203, představující vůbec nejstarší doloženou ves Českomoravské vysočiny, Rynárec na Pelhřimovsku. Stalo se tak listinou, kterou pražský biskup Daniel II. potvrdil 20. května 1203 vysvěcení farního kostela v Rynárci a vymezil jeho práva i farní obvod. O německém původu vsi zde vypovídá nejen jméno samo, ale i přivlastňovací genitivní koncovka u jména. Kolonizace Vysočiny mohla dále úspěšně pokračovat, kdyby na její osudy neměly vliv události poměrně vzdálené a týkající se celého království, potažmo též celé svaté církve. Tento zlom nastal za episkopátu dalšího biskupa Ondřeje, ustanoveného roku 1214. V době jeho působení v úřadu se totiž vyhrotila krize v katolické církvi a papež Inocenc III, považovaný za jednoho z nejvlivnějších papežů středověku, podnikal mnoho kroků, aby církvi navrátil ztracenou prestiž. Vedl nesmlouvavé boje v německé říši i v Anglii a na konci své kariéry roku 1215 svolal do Vatikánského Lateránu největší církevní shromáždění středověku, zvané IV. koncilem lateránským. Zde měly být vymýceny veškeré nešvary z vlastní církve a nesmlouvavým nátlakem se měla tato prosadit jako protiváha moci světské. Již rok nato však Inocenc III. zemřel a na jeho místo byl povolán Censio Savelli jako Honorius III. Tento mírný a nevýbojný papež, samotnou církví považovaný za osobu málo významnou, měl mít ovšem značný vliv na konání v českých zemích a zanechat důležité doklady právě v dějinách kolonizace Českomoravské vysočiny. Mezi 1200 účastníky lateránského koncilu byli i oba čeští biskupové. Zatímco však olomoucký, racionálně zaměřený biskup Robert se vrátil do vlasti koncilem téměř nedotčen a v nezměněném duchu pokračoval ve své práci, nezříkajíc se ani světských požitků, pražský biskup Ondřej prodělal v Římě zcela zásadní proměnu a stal se vášnivým propagátorem nových církevních idejí. Rozpoutal tím dosud nevídaný konflikt s králem Přemyslem I. Otakarem, který se protáhl na dlouhá léta a zastavil veškeré pokrokové dění v zemi, tedy i postupující kolonizaci odlehlých krajů. Biskup neváhal proti králi používat i denunciací a falešných obvinění a nakonec vyhlásil sám nad svou vlastní diecézí interdikt pro neplacení církevní daně -desátku. Do sporu byli zataženi přední čeští šlechticové, okolní němečtí biskupové a kardinálové a především též papež Honorius III., který vysílal své legáty k  urovnání roztržky, ale v  podstatě biskupa Ondřeje v jeho boji podporoval. Zlom přineslo až slavnostní shromáždění na Šacké hoře u Znojma roku 1221, jehož výsledkem byl tzv. šacký konkordát, dle nějž sice formálně zvítězil Ondřej, ale Přemysl I. fakticky neprohrál. Přemysl potvrdil svá minulá privilegia svobod pro lidi na biskupských statcích a navíc k nim o rok později 1222 po složitém jednání se zvláštními papežskými emisary, přidal privilegium další a pro naši oblast navýsost významné. Jím se povolovalo všem osobám duchovním, aby směli užívat volně svých lesů ke všem svým potřebám. A právě toto ustanovení se stalo klíčovým impulsem dalšího osídlovacího ruchu, kdy němečtí kolonisté pronikli hlouběji do nedotčeného pohraničního hvozdu. Přitom biskup Ondřej, který se po celou dobu svého boje s králem zdržoval v zahraničí, se ani po urovnání sporů do Čech nevrátil z obav před mnohými nepřáteli nejen z řad šlechty, ale i duchovenstva. To si znepřátelil především horlivým prosazováním celibátu a popíráním kněžských manželství, když stará manželství ještě trpně toleroval, ale nové svazky nebo další manželství ovdovělých kněží naprosto neuznával. Takto postupně ve své diecézi pozbyl veškeré autority. Ondřej pobýval na různých místech v Itálii a nakonec zemřel roku 1224 v cisterciáckém klášteře Casemari. Přemysl však na jeho smrt ani zdaleka nečekal a naopak využil jeho nepřítomnosti v království ke zvolení nového biskupa. Stal se jím bez papežova souhlasu svatovítský kanovník a mělnický probošt Peregrin. Tento v pořadí devatenáctý pražský biskup byl česky nazýván Pelhřimem a díky lidové slovesnosti a fabulacím dávných vlastivědců měl významným způsobem vstoupit do historického místopisu hned několika obcí Vysočiny. Pelhřim pocházel rodem z české šlechty, neboť jej tradice přiřazuje k rodu pánů z Wartenberga, a byl straníkem krále Přemysla v jeho déle než pětiletém boji s církevní mocí a vysloužil si tím i odsouzení papeže Honoria III. Potvrzení v biskupské hodnosti a vysvěcení získal od mohučského arcibiskupa Seigfrieda II. z Epsteinu, taktéž příznivce Přemysla I. Otakara. Tato investitura a konsekrace vyvolaly veliký hněv Honoria III., který důrazně napomenul mohučského arcibiskupa a do Čech vyslal legáta kardinála Konráda, aby povolal Pelhřima do Říma. Papež se především obával, že v Pelhřimově osobě církev ztratí Ondřejem těžce vybojované výhody nad mocí světskou. Mluvčí pražské kapituly se nakonec dostavili do Říma a tam došlo ke jmenování Budislava pražským biskupem. Jenomže tento prelát po několika měsících zemřel, ještě dříve nežli se mohl úřadu vůbec ujmout, a tak až ustanovením pražského scholastika Jana II. v roce 1226 bylo vyřešeno odstoupení procedurálně legitimního biskupa Pelhřima. Ten se sice poddal vůli Svatého Otce, ale podržel si doživotně osobní biskupský titul s ročním důchodem 120 hřiven a odešel do staroměstského kláštera Sv. Klimenta v Praze. Tam založil kapli Nanebevzetí Panny Marie a v roce 1240 v klášteře zemřel a byl zde i pochován.  Je zcela nepochybné, že v době kratičké Peregrinovy faktické vlády v letech 1224 až 1225 pokračovalo další dosídlování pomezního hvozdu v biskupském majetku, ale vyvozování jeho osobní účasti jako fundátora například u města Pelhřimova na podkladě pouhé shody jmen, je přinejmenším pochybné. V listinách pro takový vývod chybí sebemenší doklad. Budeme-li se dovolávat i lidové slovesnosti, lze tu též připomenout velmi dávnou pověst, kolující na Pelhřimovsku o založení města, podle níž kolonisté nalezli v údolí u studánky s chutnou vodou odpočívajícího poutníka, který jim poradil, aby právě zde vystavěli nové město. V latině slovo peregrinus označuje cizince a slovo pilgrim zase poutníka. Německé pojmenování města Pelhřimova zní Pilgrim, takže se tu nabízí i toto jazykové odvození názvu města od bájného poutníka – cizince, který tak dobře uměl poradit. Podoba jmen města Pelhřimova a pražského biskupa Pelhřima však dokázala přesvědčit i takové renomované dávné historiky, jakými byli Pavel Stránský a Bohuslav Balbín. Novoutrakvista Pavel Stránský vydal ve svém toruňském exilu roku 1634 rozsáhlý spis o české historii Respublica Bojema, kde uvedl, že jméno města Pelhřimova je přejato od biskupa Peregrina, jehož Češi lidově zvou Pelhřimem, ale pak Stránský připojil poznámku, že o samotném založení města Pelhřimova mu není známo nic. Na Stránského spis se odvolal v roce 1683 osvícený jezuita Bohuslav Balbín ve svém velkém historickém díle Miscellanea historica regni Bohemiae, kde již biskupa Peregrina vysloveně označil za zakladatele města a přidal poznámku o přivolaných Němcích jako prvních obyvatelích Pelhřimova. Tento napohled přesvědčivý a jednoznačný závěr přijal za svůj i dolnocerekvický farář Theofrast Stehlík, když v roce 1736 začal psát Pamětní knihu fary v Dolní Cerekvi a pokusil se stanovit existenční počátek této vesnice. Jednoduše napsal do úvodu kroniky větu, že vesnici Dolní Cerekev dle pověsti založil prostřednictvím německých kolonistů pražský biskup Pelhřim v roce 1224. O německém původu vesnice ho utvrzoval i fakt, že se ves v minulosti opravdu jmenovala Německá Cerekev (Teutonica), ale nezvážil, že jako první ji pojmenoval Niemeczka Cerekwicze v listině Šebestyan z Leskovce až roku 1558. Do té doby byla ves v listinách nazývána úplně jinak. Není též bez zajímavosti, že nepodložený závěr faráře Stehlíka později přijali, byť s výhradami, do svých prací i další autoři, jako historik August Sedláček nebo encyklopedisté Ottova slovníku naučného. Souhrnně lze uzavřít, že osídlování vysočinských hvozdů probíhalo za podpory či alespoň s vědomým souhlasem pražských prelátů, tedy i biskupa Peregrina - Pelhřima, ale jeho osobní fundátorskou roli není možno v žádném konkrétním případě hodnověrně prokázat.  Kolonizačním centrem a opěrným výchozím bodem pro celý severozápadní okraj Českomoravské vysočiny byl již od poloviny 12. století klášter v Želivu. V roce 1139 pražský biskup Ota spolu s českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou rozhodli o založení kláštera, do něhož měli být uvedeni benediktini z nedalekého opatství na Sázavě. Když roku 1144 daroval kníže Vladislav II. želivský újezd biskupu Otovi, získal tím biskup i zakladatelská práva v želivském klášteře, a tak zřejmě z biskupova popudu přišel vyznavač černého řádu Reginhard se svými lidmi do pustých hvozdů, aby je přeměnil v pole. Reginhard se stal prvním benediktinským opatem v Želivě, vystavěl dosti pohodlný kostel ke cti sv. Petra a za své vlády klášter stále rozšiřoval. Kostel nechal vysvětit samotným pražským biskupem Otou a do poloviny se mu podařilo vystavět basiliku svaté Marie panny. Po deseti letech působení však museli benediktini v důsledku emancipačních snah v církvi Želiv opustit a uvolnit místo komunitě premonstrátů z porýnského Steinfeldu. Stalo se tak po smrti biskupa Oty a nástupu nového biskupa Daniela, kdy snad někdo pracovité benediktiny neprávem očernil tak, že nad nimi byl vynesen neodvolatelný rozsudek vypovězení ze země. Nikdo již zřejmě nezjistí, co přesně tehdy Daniela tolik rozhněvalo, že se dle letopisce Jarlocha vyjádřil, že v Želivě „raději nechá vlky výt, než tam mít lidi takové“, ale biskupovo rozhodnutí bylo zcela v souladu s tehdejšími zvyklostmi, neboť právo zakladatele sahalo tak daleko, že tomuto umožňovalo nařídit změnu řehole a nežádoucí komunitu z kláštera prostě vyhnat. Benediktini si však při odchodu odnesli z želivského kláštera všechno, co mohli unést, a když sem na samém počátku jara za velmi studeného počasí z daleké cizí země dorazili premonstráti, kteří na vypuzení benediktinů neměli sebemenší zásluhu, nalezli klášter úplně prázdný. Byly tu jen holé zdi, mezi nimiž mniši strádali hladem a zimou, takže nejnutnější pomoc musel nakonec poskytnout olomoucký biskup Jindřich Zdík. Premonstrátský Želiv dostal dle tehdejšího zvyku nové, biblické jméno, a sice Siloe. To se udrželo v latinském označení místa dodnes, i díky fonetické příbuznosti s českým jménem, odvozeným od protékající říčky Želivky. Prvním premonstrátským opatem se stal Gotšalk, syn nižších šlechticů z Porýní, na svou dobu velmi vzdělaný muž, jenž zakládal i první komunitu na Strahově. Svou mimořádnou přičinlivostí se pak zasadil o zřízení dalších premonstrátských ženských i mužských klášterů na Moravě a v Rakousku. Zemřel po 35 letech vedení kláštera na vizitační návštěvě v Louňovicích 1184 a jeho ostatky byly převezeny do Želiva, kde byly pohřbeny za účasti pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Pro své nesporné zásluhy byl Gotšalk od nepaměti uctíván jako blahoslavený a jeho památka se v Želivě každoročně slaví 19. února. Želivský klášter měl zpočátku jen skromný majetek, jenž výrazně rozšířil roku 1233 zakoupením statků Řádu německých rytířů na Humpolecku a Jihlavsku, včetně kostelů sv. Mikuláše v Humpolci a sv. Jana Křtitele v Jihlavě. Na Jihlavsku měl klášter později ještě další majetek v Kněžicích, kde vzniklo proboštství závislé na želivské kanonii. Když si klášter nechal rozsah svého majetku stvrdit papežskou kurií, vznikla roku 1226 důležitá listina, signovaná právě výše uvedeným papežem Honoriem III. Tato listina je v mnoha ohledech pro dějiny obcí na Vysočině přelomovým dokumentem. Jednak se v ní vůbec poprvé písemně stvrzuje průběh hranice mezi zemí českou a zemí moravskou a jednak je ve svém výčtu klášterních držav pro mnoho obcí první písemnou zmínkou. Dozvídáme se zde též, že rozsáhlý vysočinský hvozd byl v této době vrcholného středověku nazýván jako les Borek. V blízkosti tohoto lesa i v něm samotném jsou jmenovány vesnice i poplužní dvory, některé již dávno zaniklé a jiné do dnes existující s nezměněným názvem, jako jsou Lipnice, Kramolín, Pohoří, Bystrá, Pavlov, Branišov a řada dalších vsí i s lesy až k samé hranici Moravy, dále pak Dudín, Buková, Mostek, Bříště, Sedlice, Borek s lesy až k toku řeky Jihlavy a konečně Vyskytná, Bradlo, Ježená, a Jeníkov až k potoku Otvírná (dnešní Jedlovský potok). Obce a majetky na jih od Jedlovkého potoka pak již patřily do majetku pražského biskupství a první písemné zmínky o nich je nutno hledat v jiných písemnostech. Kostelec tak je doložen listinou jihlavského městského senátu z 27. ledna 1288, vesnice Cejle a Dvorce listinou, řešící soudní při o mlýn na Jedlovském potoce v roce 1360. Přitom o mlýnu samotném, který je z pozdějších dob znám jako Neprašův či Pekárkův, se zde píše, že byl založen „za časů nepřemožitelného krále českého Přemysla“ mezi vesnicemi Cejle (v originále Czayl) a Dvorce (v orig. Curia). Jelikož Přemysl II. Otakar byl na Moravském poli roku 1278 přemožen a zabit, musel nutně dotyčný mlýn i vesnice Cejle a Dvorce v tomto roce již stát. Další blízká vesnice Dolní Cerekev je písemně doložena rovněž až z doby Karla IV. v registru papežských desátků 1352, kdy její odvodní povinnost činila 6 grošů. Její název je uveden hned trojím způsobem, a sice jako Minus Czierequicz neboli Menší Cerekev, rovněž jako Nova Plantacio, tedy nová osada a pak ještě Neustyft, označující novou církevní stavbu.  Pokud se jedná o určení národnosti původních kolonizátorů našich vesnic, nedojdeme zde k jednoznačnému závěru. Můžeme vycházet z nejstarších zjištěných názvů osad a nebo též ze vzhledu a charakteristického uspořádání domů. U Kostelce vycházíme z logiky vývoje jména obce a dojdeme k předpokladu původní slovanské osady, záhy kolonizované německým lidem vladyky Wolframa (viz články o začátcích Kostelce). Název vsi Cejle odkazuje na staré německé slovo zeil, značící řadu, ulici neboli řadové uspořádání domů, rovněž typické pro osady německé, přestože z pozdějších dob je obec známa jako vysloveně česká. Pro české etnikum byly v té době typické tzv. okrouhlice, neboli uspořádání dvorců do návsi tvaru podkovy nebo neúplného, občas i dokonalého kruhu. V našem blízkém okolí takový tvar vykazuje Hojkov nebo Proseč pod Křemešníkem. Pro Němce byly naopak typické „silnicovky“, jelikož své majetky organizovaly tak, že pozemky, přináležející ke statku, byly sloučeny v jediném dlouhém pruhu, táhnoucím se za humny, tak jak byl les klučen směrem od silnice (označované termínem Waldhufendörfer). V Dolní Cerekvi, která by svojí původní strukturou nabízela spíše původ německý, však nebylo možno výše uvedené rozšiřování aplikovat díky její poloze v údolí a blízkosti řeky, navíc na samé hranici biskupské državy. Tak se tato ves stala mimořádnou výjimkou mezi okolními osadami, návesní silnicovkou, přechodným typem, u něhož nelze spolehlivě stanovit národnost zakladatelů.  Z výše napsaného vyplývá skutečnost, že ty nejdávnější prvopočátky osídlení Vysočiny, probíhající jak rozvojem sídel podél zemských stezek (viz Kostelec) tak direktivním směrováním kolonistů k civilizování přírodních komplexů, zůstane vždy do značné míry zahaleno závojem neprůhlednosti šerého dávnověku a konkrétní představu této lidské činnosti bude muset dokreslovat naše fantazie.

PO 08:00-12:00 13:00-17:00 hod.

ÚT 13:00-15:00 hod.

ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod.

ČT 08:00-12:00 13:00-15:00 hod.

PÁ 08:00-13:00 hod.