Na Břasích 206, Hýskov, 267 06 
Obec Hýskov leží v okrese Beroun ve Středočeském kraji s 1809 obyvateli. Obci prochází Královská cesta, k vidění a k zastavení je zde naučný park, spolkové a informační centrum Hýskov. Ivana Týlová - starostka.

Měnín 34, Měnín, 664 57 

Měnín je obec v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Rozkládá se v Dyjsko-svrateckém úvalu, zhruba 14 km jihovýchodně od Brna.

Žije zde přibližně 1 900 obyvatel.

Jedná se o vinařskou obec ve Velkopavlovické vinařské podoblasti (viniční tratě Vinohrádky, Kouty).

Masarykovo náměstí 112 , Zbiroh, 338 08  
Zbiroh je romantickým letoviskem na rozhraní brdských lesů a chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. Vzhledem ke své výhodné poloze poblíž mezinárodní dálnice, krásné přírodě a čistému prostředí se městečko stále rozrůstá. Občanská vybavenost Ve Zbiroze je moderní základní škola, základní umělecká škola, mateřská škola, zdravotní středisko, rehabilitační centrum a lékarna. Vyšší odbornou péči poskytují nemocnice v Rokycanech a v Hořovicích. K občanské vybavenosti patří pošta, pobočka České spořitelny, bankomaty ČS a KB. Na Masarykově náměstí je Informační centrum Mikroregionu Zbirožsko, Městské Muzeum a Muzeum J.V. Sládka, Městská knihovna Dr. Palivce, Dům s pečovatelskou službou. Obchodní síť tvoří menší soukromé prodejny a prodejna COOP, ve městě jsou 4 restaurace, sokolovna k pořádání různých kulturních akcí - plesů a diskoték - je momentálně v rekonstrukci. K dispozici je multifunkční sál v budově Městského úřadu, lze zde promítat i filmy. V prostorách stálého kina se konají především koncerty a divadelní představení hostujících souborů. Další kulturní akce probíhají v proluce na Masarykovo náměstí - např. Vačkářův Zbiroh, hudební festival v květnu, v letních měsících pak Zbirožské Hudební léto - tradiční sobotní dopoledne, dále pak Jarní řemeslné trhy a Václavské trhy. Úřední hodiny: PO 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno PO 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ÚT 08:00-12:00 13:00-14:30 hod. ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ČT 08:00-12:00 13:00-14:30 hod. PÁ 08:00-12:00 hod.

náměstí Míru 53 , Mirošov , 338 43  
Město Mirošov se nachází v okrese Rokycany v Plzeňském kraji, v lesní krajině při úpatí Brd, necelých 8 km jihovýchodně od Rokycan. Městem prochází železniční trať 175 Rokycany - Nezvěstice (stanice Mirošov a zastávka Mirošov město). Ve městě žije přibližně 2 200 obyvatel. Úřední hodiny: PO 07:00-17:00 hod. ÚT 07:00-15:00 hod. ST 07:00-17:00 hod. ČT 07:00-14:30 hod. PÁ 07:00-14:00 hod.

Šárovcova Lhota 80, Šárovcova Lhota, 507 81 

První písemná zpráva pochází z roku 1518. Obec se nachází v nadmořské výšce 292 metrů. Na území žije 207 obyvatel.

Poskytování služeb Czech POINTu. V obci je aktivní sbor dobrovolných hasičů.

K dispozici je víceúčelové hřiště pro hry tenis, volejbal. 

Poběžovice u Přelouče 9 , Poběžovice u Přelouče , 535 01 

Vesnice Poběžovice u Přelouče se nachází v kotlině jižně od Přelouče, mezi obcemi Lipoltice, Choltice a Tupesy, v nadmořské výšce 248 m. Z jihu ji obklopují lesy, na sever je mírně zvlněný terén otevřen směrem k Přelouči. Zdejší rybník napájí potůčky z místních lesů. Na katastrální rozloze 171 ha žije 90 stálých obyvatel průměrného věku 49 let. Od jara do podzimu rozšiřují řady místních chalupáři. Většinu katastru tvoří orná půda, pětina je osázena lesním porostem. V lokalitě se vyskytují ovocné sady. Dekorační foto Nejstarší písemná zmínka o vsi se dochovala z roku 1399, kdy ji vlastnili vladykové z Poběžovic, Slaměnkovci z Poběžovic. V 15. století byla sídlem vladyků Tuněchodských z Poběžovic. V 15. a 16. století držel tento rod Tuněchody, Slatiňany, Slepotice, Srdov, Štětí, Jeníkovice a část Svinčan, Ledci a Hošťalovice. V 60. letech 15. století byly Poběžovice vypleněny uherskými vojsky krále Matyáše, táhnoucími proti Jiřímu z Poděbrad. V roce 1542 byla zdejší pustá tvrz prodána i se vsí Jiřímu Gerštorfovi z Gerštorfu. Roku 1620 se Gerštorfové zúčastnili bitvy na Bílé hoře a roku 1623 přišli o majetek a ten koupil Kryštof Šimon, svobodný pán z Thunu. Farou patřily Poběžovice do Lipoltic, školou do Choltic a později i do Lipoltic. Obyvatelé se živili ponejvíce polním hospodařením, později vznikali drobní řemeslníci. V 50. letech 20. století došlo ke vzniku jednotného zemědělského družstva a byl ustaven místní národní výbor. Dekorační foto Současné Poběžovice u Přelouče se řadí ke členům svazku obcí Podhůří Železných hor, jenž si klade za cíl ochranu a prosazování společných zájmů členských obcí, zejména spolupráci při obnově a rozvoji venkova, při přípravě a realizaci programů Evropské unie. V 70. letech 20. století byla ve vsi vybudována povrchová kanalizace, chodníky a zrekonstruována budova místního národního výboru, v níž dnes sídlí obecní úřad. V dalších letech proběhla výstavba veřejného vodovodu a celková plynofikace obce. Byly upraveny veřejné prostory, obnoveny chodníky a začíná se budovat splašková kanalizace s napojením na čističku odpadních vod. Občané mohou využít knihovnu, pohostinství a ke sportu hřiště. Dopravu obyvatel za prací či zábavou do okolních sídel zajišťují místní autobusové spoje. Spolkovou činnost v místě zastupuje Sdružení dobrovolných hasičů Poběžovice u Přelouče, jež se aktivně zapojuje do tvorby společenského života ve vsi. Zdejší kulturní život se skládá především z dětských oslav a zájezdů pro občany. V obci není kulturní sál, proto se některé akce pořádají v budově obecního úřadu. Dekorační foto Mezi Poběžovicemi a Cholticemi se na půli cesty nachází Choltická meteorologická stanice, která poskytuje přes internet aktuální informace o stavu počasí. Na náměstí u kapličky je popisná cedule s krátkou historií tohoto místa. Mírná krajina v okolí Poběžovic, jež je protkána značenými stezkami pro pěší i cyklisty, je nanejvýš vhodný k podnikání procházek, pěších výletů, vyjížděk v sedle koně či kola. Vodní plochy území lákají plavce, rybáře i snílky. 

Baška 420, Baška, 739 01  

Při toulkách severovýchodní částí České republiky - krajem pod Beskydy - by Vašemu zájmu neměla uniknout návštěva Bašky, obce vzdálené asi 3 km od Frýdku-Místku. Baška vznikla v roce 1960 sloučením původně samostatných obcí - Bašky, Hodoňovic a Kunčiček u Bašky v jednu samostatnou obec. Historie nejstarší části obce - Kunčiček u Bašky - sahá až do 13 st. Název Baška pravděpodobně pochází od nějakého Bašky, který ves osadil. Podle zemřelého kronikáře obce Bedřicha FIŠERA se jméno převzalo od Valachů, kteří zde chovali ovce. Dříve se na valašsku a vizovicku ovci říkalo „baška“. Jednou z dominant Bašky je stejnojmenná vodní nádrž Baška s vodní plochou 33 ha, která v letních měsících nabízí možnost koupání a rybolovu. Nedaleko od pláže je možnost ubytování v Autokempu Baška. K příjemným vycházkám láká nejen okolí přehrady, ale i okolí řeky Ostravice, která Baškou protéká. Fotbalové hřiště v Kunčičkách u Bašky, stejně jako sportovní areál Tělocvičné jednoty SOKOL Baška poskytuje řadu možností ke sportovnímu vyžití (fotbal, tenis, nohejbal, volejbal). Oblast Bašky je ideální pro cykloturistiku - mírná stoupání střídají mírná klesání. V obci je také kulturní dům, kde se uskutečňuje celá řada kulturně - společenských akcí. Vyznavači pěší turistiky a náročnější cykloturisté ocení cyklostezky i terény v Moravskoslezských Beskydech. Bránou do Beskyd je město Frýdlant nad Ostravicí (asi 10 tis. obyvatel) vzdálený 7 km od Bašky. Nejvyšší hora Beskyd Lysá hora (1 323 m n. m.) je vyhledávaným horským cílem. Kromě koupaliště, sportovního centra se squashovými kurty a krytým bazénem, najdete ve Frýdlantě nad Ostravicí letiště, které nabízí vyhlídkové lety do okolí. Obzvláště přelet Beskyd je velmi oblíbený. Jednou ze zajímavostí je také stálá expozice malíře Ferdiše Duši. V blízkém Frýdku-Místku (70 tis. obyvatel) určitě stojí za návštěvu Frýdecký zámek, kde jsou umístěny stálé expozice Muzea Beskyd. Jsou zde pravidelně pořádány jak různé kulturní programy, tak zajímavé výstavy. Frýdecký zámek je situován přímo na historickém náměstí ve Frýdku. Ve městě jsou k dispozici sportovní a nákupní centra, knihovny, kulturní dům a v letních měsících koupaní u přehrady Olešná. Místní kina nabízejí komerční snímky i filmy nezávislých autorů v rámci filmového klubu. Najdete zde také stylové restaurace s výbornou kuchyní a hudební klub. K historickým dominantám regionu rozhodně patří asi 15 km vzdálený hrad Hukvaldy. V areálu jeho parku jsou pořádány dnes již světoznámé Janáčkovy hudební slavnosti - Janáčkovy Hukvaldy (červenec). V domku pod hradem, kde Leoš Janáček (hudební skladatel, 1854 - 1928) prožil svá poslední léta, je umístěna stálá expozice dokumentující jeho život a tvorbu. Patříte-li k obdivovatelům panoramatických výhledů do kraje a nelitujete trochu námahy, pak můžete v okolí Bašky navštívit hned několik rozhleden: Chlebovice (10 km), Staříč (8 km). Rozhledna na turistické chatě Prašivá (15 km) Vám umožní pohled i na těšínskou část Beskyd. Vybude-li Vám více času, pak určitě stojí za návštěvu starobylé město Štramberk (25 km) a jeho vyhlídková věž - Štramberská trúba. Posledními tipy na výlet jsou Kopřivnice (20 km) s unikátním technickým muzeem a Rožnov pod Radhoštěm (40 km), kde najdete Valašské muzeum v přírodě nabízející autentický pohled do života valašské vesnice v 18. a 19. století.

Orlovská 678 , Rychvald, 735 32  
Rychvald se stal městem v roce 1985, ale jeho historie je velmi bohatá, neboť první zmínky hovoří o tom, že byl založen nejspíše koncem 13. století, v době, kdy se dělením slezské větve polské dynastie Piastovců vyčlenilo samostatné těšínské knížectví. První písemná zmínka pochází z roku 1305. Rychvald byl od svého založení součástí slezského Těšínska, ve kterém se od začátku střídaly polské a české vlivy. Těšínsko se stalo r. 1327 lénem krále Jana Lucemburského a od této doby sdílelo osud ostatních českých zemí. Po smrti posledního Piastovce v r. 1625 patřilo knížectví až do roku 1918 přímo rakouským Habsburkům. Jádrem obce bylo původně feudalní panství se zámkem. Dal jej postavit tehdejší majitel Bernard Barský z Baště. Druhou nejstarší budovou je katolický kostel sv. Anny z r. 1595. Obec měla až do 19. století výhradně zemědělský charakter. Teprve rozšíření těžby uhlí způsobilo změnu v sociální skladbě obyvatel. Po rozpadu Rakousko-Uherska se Rychvald stal nakrátko dějištěm československo-polského sporu o Těšínsko. Po prvním rozdělení v roce 1918 se Rychvald ocitl pod Polskou správou. V roce 1920 Rychvald připadl Československu. 11. října 1938 byl obsazen polskou armádou a 1. září 1939, v den zahájení 2. světové války, armádou německou. Československá správa byla v Rychvaldě obnovena po osvobození 1 . května 1945. Úřední hodiny: PO 08:00-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Michálkovická 41 , Rychvald, 735 32  
Město Rychvald založilo v roce 1998, jako jediný společník, společnost Služby města Rychvald, s.r.o.. Společnost byla zapsána do Obchodního rejstříku, vedeném Krajským obchodním soudem v Ostravě v oddíle C, vložka 19593 se dnem vzniku 1.1.1999. Společnost Služby města Rychvald, s.r.o. se zabývá poskytováním veřejně prospěšných služeb městu, občanům a různým institucím. Jednou z nejdůležitějších činností této společnosti je výroba a rozvod tepelné energie, kterou jsou zásobovány především byty ve vlastnictví města, školy, mateřské školky a jiná účelová zařízení. Našim cílem je plynulá a hospodárná dodávka tepla. Mezi další odvětví společnosti patří kovovýroba, autodoprava, vodoinstalatérství, atd. viz předmět podnikání. Základem rozvoje a stability naší společnosti jsou především kvalifikovaní zaměstnanci s dlouholetými zkušenostmi v oboru. Jejich kvalifikace, zkušenosti a dovednosti umožňují plnit veškeré požadavky zákazníků v jejich naprostou spokojenost, což je pro nás ze všeho nejdůležitější. Provozní doba PO 06:00-14:00 hod. ÚT 06:00-14:00 hod. ST 06:00-14:00 hod. ČT 06:00-14:00 hod. PÁ 06:00-14:00 hod.

Příční 405, Bystřice nad Pernštejnem, 593 01  
Dnes je Bystřice nad Pernštejnem moderním městem s rozsáhlou sítí prodejen, restaurací, služeb a také škol. Její sportovní vybavenost jí mohou závidět mnohem větší města. A protože zde nechybí stavební památky a hned za hranicemi města čeká návštěvníka nádherná příroda, stává se z Bystřice atraktivní cíl k dovolené, rekreaci, výletům. Město je přirozeným střediskem kulturního a společenského života oblasti. Vzdělávání zde slouží 9 školských zařízení. V současné době dochází k útlumu těžby uranové rudy, a proto město podporuje vznik nových pracovních příležitostí, především v průmyslové zóně, kde již funguje několik nových podniků. Investorům jsou k dispozici i další pozemky s potřebnou infrastrukturou. Úřední hodiny: PO 07:00-11:30 12:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:00-11:30 12:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

náměstí T. G. Masaryka 42/3, Břeclav, 690 02 

Břeclav je město v Jihomoravském kraji, 52 km jihovýchodně od Brna na řece Dyji, poblíž hranic s Rakouskem a Slovenskem. Má rozlohu 77,11 km² a žije zde přibližně 25 tisíc obyvatel. Břeclav je důležitým hraničním přechodem a železniční křižovatkou mezinárodního významu.

nám. 3. května 1340 , Otrokovice , 765 02  
Město Otrokovice leží v západní části Zlínského kraje, na rozhraní tří regionů: Valašska, Slovácka a Hané - a tak se i v povaze našich obyvatel snoubí hanácká rozvážnost s valašsky tvrdou pracovitostí a slováckým temperamentem. Naše město vzniklo spojením někdejších samostatných obcí Otrokovice a Kvítkovice. Otrokovice jsou moderním průmyslovým sídlem, jehož rozvoj byl založen ve třicátých letech 20. století výstavbou Baťových závodů a dynamiku nabral v sedmdesátých letech minulého století v souvislosti s otevřením nové pneumatikárny. V současné době je město Otrokovice se svými téměř 18 tisíci obyvateli šestým největším městem Zlínského kraje a je centrem mikroregionu zahrnujícího obce s celkovým počtem téměř 35 000 obyvatel. Svou polohou na důležitých silničních a železničních tazích jsou Otrokovice vstupní branou Zlínského kraje Úřední hodiny: PO 08:30-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:30-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Hrabyně 70, Hrabyně , 747 63 
V obci je základní škola, mateřská škola, 2 pošty, kostel, kulturní dům, restaurace, obchody, ubytovací služby, lékárna, praktická lékařka, dětská lékařka, základní umělecká škola, kulturní památky. Obec Hrabyně se skládá ze tří částí, obce Hrabyně, místní části Josefovice a Rehabilitačního centra. Úřední hodiny: PO 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Květov 7, Milevsko, 399 01 
Květov je obec ležící v jižních Čechách v okrese Písek. První písemná zmínka pochází z roku 1460. K obci náleží i osada Vůsí. Úřední hodiny: úřední hodiny 1.4. – 30.9. PO Zavřeno ÚT Zavřeno ST 18:00-21:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno úřední hodiny 1.10. – 31.3. PO Zavřeno ÚT Zavřeno ST 17:00-20:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

8. Května 211, Kuchařovice, 669 02 
Kuchařovice jsou samostatnou středně velkou obcí ležící tří kilometry severovýchodně od města Znojma, v nadmořské výšce 298 m. Že bylo území v okolí obce osídleno mnoho tisíc let předtím než se započal náš letopočet, dokazují pozůstatky osídlení a nálezy pazourkových nástrojů z období mladého paleolitu (100 tisíc - 10 tisíc let př. n. l.) Úřední hodiny: PO 08:00-17:00 hod. ÚT 08:00-14:30 hod. ST 08:00-17:00 hod. ČT 08:00-14:30 hod. PÁ 08:00-12:00 hod.

Zahradní 246, Osek, 417 05 

První písemná zpráva pochází z roku 1196. Město se nachází v nadmořské výšce 307 metrů. Na území žije asi 4954 obyvatel. Poskytování služeb Czech POINTu.

Dobrovského 511/34 , Kyjov , 697 01  
Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Kyjově. Provozní doba - www.evangnet.cz/cce/sbor/104-kyjov

Straškov 2, Straškov-Vodochody, 411 84 

Vodochody jako obec jsou historicky doloženy již v roce 999, kdy darovací smlouvou Boleslav II při založení kláštera Ostrovského daroval mu rozsáhlou krajinu s vesnicemi, lesy i lidem poddaným a jmenovitě uvedl Vodochody, Zaječí, Blažín a další. Tuto nadaci potvrdil i Boleslav III a tím je prokázáno,že tato obec je starší než tisíc let.

Obec Straškov nemá tak jasně doloženou tisíciletou historii, ale lze předpokládat, že je jako Vodochody jednou z nejstarších obcí. Díky farnosti a od roku 1865 i zřízení školy, byl Straškov přirozeným centrem pro sousední obce. 

Těmice 176, Těmice u Hodonína, 696 84  
Obec Těmice se nachází v okrese Hodonín, na jihovýchodní Moravě asi 4 km severně od Bzence. Se svými 854 obyvateli patří mezi menší vesnice regionu. Tento kraj je známý svou vinařskou a zemědělskou výrobou.Nachází se zde také několik historicky cenných budov jako například budova mateřské školy, dům rodiny Klingelovy a starý mlýn. Úřední hodiny: PO 08:00-11:00 13:00-15:30 hod. ÚT 08:00-11:00 13:00-15:00 hod. ST 08:00-11:00 13:00-17:00 hod. ČT 08:00-11:00 13:00-15:30 hod. PÁ 08:00-11:00 13:00-14:00 hod

Újezdec 122, Újezdec , 687 41 
Název obce je odvozen od obecného jména újezd, přívlastek U Osvětiman je neoficiální. Újezdec leží mezi Syrovínem a Medlovicemi, na hranici s okresem Hodonín. Jádro obce je návesního typu, plužina je traťová. Náves tvoří prostor kolem velké zmoly, jíž protéká potok od Ořechova. První písemný doklad o obci je z první poloviny 15. století, kdy ji na několik generací získal rod Jana Kužele z Žeravic. V roce 1595 koupil Újezdec Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl a na Buchlově. Tím se obec dostala k buchlovskému panství. Úřední hodiny: PO 07:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Vážany 95, Vážany , 682 01 
Obec se nachází jihovýchodně 9 km od okresního města Vyškova a leží v průměrné nadmořské výšce 290 m. Rozloha obce je 546 ha. V současné době má obec 463 obyvatel.( v roce 1930 měla obec Vážany 713 obyvatel.K významnému místu v obci patří nejstarší sakrální památka kaplička svaté Rozálie, která byla postavena v roce 1695 Moravskými bratry na cestě ze severní Moravy. Úřední hodiny: PO 13:00-18:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-10:00 16:00-18:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

náměstí 5. května 32 , Holýšov, 345 62  
Provozní doba - www.mestoholysov.cz Holýšova bylo, jak dokládají archeologické nálezy z pravěkých mohyl, osídleno ve starší době bronzové, okolo roku 2000 před naším letopočtem. První dochované písemné záznamy o existenci obce jsou v listině věnované chotěšovskému klášteru 23. května 1273 papežem Řehořem X., kde je osada uváděna jako Hollissou mezi výčtem dalších 42 vesnic a ostatních statků. Po husitských válkách se dostala část vsi do držení okolní šlechty. Rozdělení vsi mezi několik majitelů přetrvalo až do roku 1623, kdy se scelený Holýšov vrátil do majetku kláštera. Po zrušení kláštera roku 1782 ves s celým klášterním panstvím koupil hrabě Thurn-Taxis, v jehož držení byla až do roku 1919. Původní ves byla soustředěna okolo pravidelné návsi s kostelem svatého Petra a Pavla, který je od svého vzniku nezaměnitelnou dominantou obce a je pevně spojen s jejími dějinami. Okolo stavby se nacházel původní holýšovský hřbitov zrušený v roce 1789. Z malé vsi na město se začal Holýšov vyvíjet po roce 1897, kdy zde proslulá sklářská rodina Zieglerů založila sklárnu na lité tabulové a zrcadlové sklo. Byl to jeden z největších podniků svého druhu v monarchii. To se odrazilo na stavebním rozvoji obce i růstem počtu obyvatel, který se téměř ztrojnásobil. V době hospodářské krize ve 30. letech byla výroba skla zastavena a zařízení sklárny demontováno. Opuštěné prostory byly během II. světové války přebudovány na muniční továrnu. Práci v továrně vykonávali nejdříve francouzští váleční zajatci. V roce 1944 byl v bývalém statku Nový dvůr zřízen koncentrační tábor, pobočka Flossenbürgu. Válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků z okupovaných zemí pracujících v muničních továrnách bylo až na 8 tisíc. V roce 1960 získal Holýšov statut města a tím i svůj znak. Ten byl v roce 1993 změněn do stávající podoby. V horní polovině gotického štítu je černé paroží ve zlatém poli, jako symbol zakladatele Tepelského a Chotěšovského kláštera českého vladyky Hroznaty a v dolní polovině je zkřížený stříbrný meč se stříbrným klíčem v modrém poli, jako atributy svatého Petra a Pavla. Zlatá barva znázorňuje vrchnost, bývalý klášter. Modrá barva symbolizuje protékající řeku Radbuzu, při níž vedly důležité obchodní cesty. Spojení Holýšova s okolními městy zajišťuje autobusová a železniční doprava. První vlak projel městem v roce 1867 a první zastávka pro civilní dopravu v Holýšově byla zbudována v roce 1911. Zastávka se nacházela v těsné blízkosti závor na hlavní komunikaci. V roce 1942 byla zahájena přestavba kolejiště a tím se přesunula budova nádraží na místo, tak jak jej známe dnes.

Ratiboř 75, Ratiboř, 756 21  
Úřední hodiny: PO 08:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno pracovní doba PO 08:00-17:00 hod. ÚT 07:00-15:00 hod. ST 08:00-17:00 hod. ČT 07:00-15:00 hod. PÁ 07:00-13:30 hod. Povinnost vést kroniku uložil stát, Československá republika, obcím v roce 1920. Naše obecní kronika však začíná svou historii až 18. srpna 1923, kdy byl obecním zastupitelstvem jmenován kronikářem obce Ratiboř řídící učitel v Ratiboři František Sochor. Pozdějším datem jejího vzniku nejsme nijak výjimeční ani v rámci okresu, ani v rámci republiky. Proč to tak bylo, můžeme dnes jen hádat. Když jsem se ptala ve vsetínském archívu na důvod této prodlevy, dozvěděla jsem se, že založení kronik nejspíše ze začátku nikdo nekontroloval, anebo nebyl žádný postih za nesplnění tohoto nařízení. Není divu, republika trvala jen dva roky a jistě vycházelo mnoho nových nařízení a zákonů k fungování státu důležitějších a hlavně kontrolovanějších. V listopadu 1932 kronikář František Sochor zemřel a jeho nástupcem se stal řídící učitel Josef Frydrych. Zápisy do roku 1933 doplnil Josef Frydrych podle dochovaných poznámek svého předchůdce a kronika tak zachycuje období od roku 1923 do roku 1955. V období druhé světové války jsou zápisy psány retrospektivně, protože kroniky se během války musely odevzdat a oficiálně se nesmělo v jejich zápisech pokračovat. Dnes je tato kronika uložena v Státním okresním archivu na Vsetíně, kde je možno do ní i dalších nahlédnout. Je to čtení zajímavé a možná tam objevíte něco, co jste nevěděli, či tam bude jmenován někdo z vašich předků, proto vás, jako současný kronikář, k jejímu prohlédnutí srdečně zvu.

Školní 1, Vranovice, 691 25 

Obec Vranovice - jižní Morava – Brno-venkov. Vesnice se nachází v soutokové oblasti řeky Jihlavy a Svratky. V dolním cípu jižní Moravy v blízkosti Brna.Hora Pálava je na dohled a stejně blízko, jako Novomlýnské přehradní nádrže. Lužními lesy v okolí obce protéká říčka Šatava a svými půvabnými tůňkami s porostem vrb, poskytuje kouzelná zátiší především milovníkům rybolovu.

Pod městem 624, Úpice, 542 32 
V kterém roce vznikla při brodu na soutoku Radečky s Úpou původní strážní osada Úpice, nevíme. Na tomto strategicky důležitém místě chránila obchodní stezku, tzv. Kladskou trhovku, přicházející sem z Náchoda, Hronova a Rtyně, směřující ke Dvoru Králové. V Batňovicích odbočovala přes Jestřebí hory k severu Svídnická stezka. Strategický význam Úpice podtrhuje i pověst o odražení tatarského vpádu v r. 1241 nazývana Úpičtí rytíři. Je velmi pravděpodobné, že Úpice jako strážní osada, vznikla mnohem dříve, než Tas z Vízmburku postavil r. 1279 nad Havlovicemi hrad Vízmburk. S ním byla neodmyslitelně spojena i jako pozdější městečko až do zániku hradu v r. 1447 a do následného spojení s panstvím náchodským, jehož součástí zůstalo až do zrušení vrchnostenských úřadů v roce 1850. Vízmburské panství štědře podporovalo své jediné městečko Úpici a udělilo mu i četná práva včetně hrdelního, tržního, vaření piva apod. V době husitské stála Úpice na straně kalicha. Proto byla v r. 1421 vypálena Slezany, kteří r. 1425 ničivý pád opakovali. Roku 1604 byla v Úpici postavena první škola. Roku 1625 bylo městečko postiženo velkým požárem. Bylo při něm zničeno 16 domů i s kostelem. Za třicetileté války trpěla Úpice třemi švédskými vpády, v říjnu 1632, v lednu a v dubnu 1647. Také v prusko-rakouských válkách o dědictví Slezska tábořilo zde několikrát rakouské vojsko a r. 1745 před bitvou u Ždáru na Trutnovsku zde leželo vojsko pruského krále Bedřicha. Z velkého strádání obyvatelstva vypukl o rok později hladomor. Epidemie cholery je doložena roku 1831. Také ve válce prusko-rakouské v r.1866 leželo v Úpici před bitvou u Střítěže a Rubínovic nepřatelské ruské vojsko. Dne 28. června 1866 bylo v přádelně na Sychrově dokonce velitelství II. pruské armády korunního prince Bedřicha Viléma. V 2. polovině 19. století lze sledovat v Úpici rychlý rozvoj průmyslu. Vedle dosud rozvinuté řemeslné výroby, pěstování lnu a plátenictví začíná ve městě podnikat rodina Morawetzova. První přádelna lnu byla postavena v r. 1851.Skutečným obdobím rozvoje města se však stala až poslední čtvrtina 19. století. Vznikla první mechanická tkalcovna, další továrnu postavil Morawetzův společník Oberländer, tkalcovnu Ed. Morawetz, původní barvířskou dílnu přemněnili Těmínové v mechanickou barevnu a bělidlo, r. 1894 začal v Úpici Karel Morawetz s výrobou vah a r. 1905 vybudovali Buxbaumové moderní tkalcovnu. Na začátku 20. století vznikly i menší textilní továrny. Úpice se tak stala jedním z nejprůmyslovějších měst českého severovýchodu. V současné době má Úpice necelých 6000 obyvatel. Největšími výrobci jsou privatizované akciové společnosti Juta, Maratonstav, Tonava. V Úpici prožily dětství a mládí děti MUDr. Antonína Čapka : Helena, Josef a Karel, narodila se zde malířka květin a Podkrkonoší Julie W. Mezerová. Dlouholetou tradici zde má ochotnické divadlo, hudba, především tělovýchova a sport. Mimořádnou zvláštností je hvězdárna otevřená v r. 1959. Z rozsáhlého odborného zaměření hvězdárny připomeňme výzkum vztahů Slunce-Země a sledování vlivu sluneční aktivity na lidský organismus a biosféru. Úřední hodiny PO 08:00-11:15 12:45-17:00 hod. ÚT 08:00-11:15 12:45-14:30 hod. ST 08:00-11:15 12:45-17:00 hod. ČT 08:00-11:15 12:45-14:30 hod. PÁ 08:00-11:00 hod.

Masarykovo náměstí 90, Bělá pod Bezdězem, 294 21 

Bělá pod Bezdězem leží v malebné krajině západně od Mnichova Hradiště, severovýchodně od města Mladá Boleslav. Někdejší královské město bylo založeno roku 1304 v údolí potoka Bělá. Vzniklo poté, co se ukázalo nereálné kvůli nedostatku vody založit město na úpatí kopce Bezdězu přímo pod hradem.Svolení k založení dal roku 1304 král Václav II. Když bylo město v roce 1337 postaveno a opevněno, potvrdil městská práva zástavní držitel bezdězských statků Hynek Berka z Dubé a Lipé dodnes dochovanou listinou. Původní název byl Nový Bezděz, ale nakonec se ujalo jméno podle názvu původní osady a potoka Bělá. Bývalé velké tržiště, dnešní náměstí, dosvědčuje, že se město mělo stát významným hospodářským střediskem kraje. Do roku 1398 byla Bělá královským městem, které bylo obehnáno pevnými hradbami. Poté dal král Václav IV. město do zástavy a držení Bělé se dostalo do rukou pánům z Michalovic. V té době také skončil slibný rozvoj s vzkvétajícími řemesly a obchodem. Za husitských válek byla Bělá dvakrát tvrdě dobývána a střídavě náležela stoupencům krále Zikmunda a Pražanům (Sirotkům). Roku 1468 připadlo město pánům Tovačovským z Cimburka a poté pánům z Janovic. Později zde byli především Berkové z Dubé. Po Bílé hoře koupil roku 1622 zkonfiskované statky Albrecht z Valdštejna, který na město uvalil značné daně. Po jeho násilné smrti připadla Bělá Vlachovi Markraběti Caretto-Millesimo, od něhož ji roku 1678 koupil hrabě Arnošt z Valdštejna. V držení Valdštejnů zůstala až do roku 1848.Dnes je Bělá pod Bezdězem památkovou zónou, dochovaly se zde části městského opevnění a mnoho dalších historických staveb. I v blízkém okolí Bělé najdeme řadu historických památek a přírodních zajímavostí. Nedaleko stojí mohutný hrad Bezděz a o něco dále je Máchovo jezero, jehož okolí láká turisty i milovníky kol. Bělský zámek byl postaven na místě původní tvrze v letech 1582 – 1615. Koncem 17. století byl barokně upraven. V 19. století byla na zámku proslulá vyšší lesnická škola, na které učil dr. Emanuel Purkyně, syn J. E. Purkyně. V roce 1941 byly na zámek přeneseny muzejní sbírky z nedalekého augustiánského kláštera. Dnes je na zámku stálá expozice historie Pobezdězí. Muzeum v Bělé pod Bezdězem Muzeum je umístěno v zámecké budově. Expozice zahrnuje především prehistorii a historii regionu. Pravidelně se zde konají tématické výstavy, ukázky z depozitáře muzea a krátkodobé výstavy výtvarného umění. Radnice v Bělé pod Bezdězem Radnice v Bělé pod Bezdězem se nachází na náměstí. První záznam o radničním domě je z roku 1593, kdy obec zakoupila dřevěný dům. V roce 1613 byl zbořen a na jeho místě byla postavena jednopatrová kamenná budova s mohutnou věží. V 1852 prošla rekonstrukcí a byla přestavěna na dnešní dvoupatrovou budovu. Na zdi je zavěšen původní Český loket – ve středověku užívaná délková míra. Je to jeden ze tří, které se v Čechách dodnes zachovaly. Nad vstupem do budovy stojí latinský nápis jehož překlad zní: „Věže s hradbou a obraz udatného lva zdobí toto město, ale ty, lve Kriste, řič je, zde sídlo je soudců, vězte to bezbožníci, jejichž srdce nemají v úctě zákonů božích.“ „Vystavěno nákladem obce v roce, jenž značí soud – IVDICIVM – 1613“. Augustiniánský klášter a kostel sv. Václava v Bělé pod Bezdězem Klášter byl založen roku 1345 Hynkem Berkou z Dubé pro řeholníky řádu sv. Augustina. Roku 1624 daroval Albrecht z Valdštejna řeholníkům Bezděz, ale tam se jim příliš nelíbilo a proto se vrátili zpět do Bělé. Po smrti Albrechta z Valdštejna klášter chátral. K jeho obnovení došlo kolem roku 1650, dokončení provedl v roce 1659 stavitel Baltazar Casanova. Klášterní barokní kostel pochází z let 1708 – 1712. Za husitských válek byl klášter vypálen. Děkanský chrám Povýšení sv. kříže v Bělé pod Bezdězem Farní kostel s unikátní řezbou Piety ze 14. století byl vybudován současně s nově zakládaným městem, ale požár v roce 1635 jej až na sakristii úplně zničil. Sakristie je tedy zachovaná v původním gotickém slohu s krásnou křížovou klenbou. V roce 1650 byla věž i chrámová loď obnoveny, přičemž bylo využito zachovaných gotických zdí pětibokého závěru východní části presbyteria. Věž obdélníkového základu vybíhá ve čtyřboký jehlan. Kaple Nejsvětější trojice v Bělé pod Bezdězem Kaple se nachází při silnici z Bělé pod Bezdězem do České Lípy. Jedná se o jednoduchou malou stavbu obdélníkového tvaru vzadu uzavřeného vybíhajícím polokruhem. Postavena byla počátkem 19. století. Na oltáří je obraz Nejsvětější Trojice od místního malíře Josefa Augusta Bubáka. Česká brána v Bělé pod Bezdězem Česká brána je jednou z původních bran, které sloužily ke vstupu do Bělé pod Bezdězem. Pochází z počátků historie města, z doby, kdy byla Bělá opevněna. Hradby byly otevřeny pěti branami a malou brankou, kudy se chodilo pod město pro vodu. Věž brány má čtvercový půdorys se zdmi z hrubého kamene o síle 2,3 m. Vysoká je asi 13 m, což je podle historických pramenů pouze část původní výšky. Střecha byla obnovena novým krovem a krytinou. Zajímavé je i předbraní, kde jsou patrné zbytky padacího mostu, který sloužil k překonání téměř 20 metrů širokého příkopu, jenž byl součástí opevnění. Městské opevnění v Bělé pod Bezdězem Bělá pod Bezdězem byla v minulosti obehnána pevnými hradbami. Jejich části se dochovaly dodnes. Pozoruhodnou částí městského opevnění byla Česká brána. Její mohutná hranolová věž pochází ze 14. století. Mařatkova socha v Bělé pod Bezdězem Pomník „Na stráž“ se nachází v parku v západní části náměstí v Bělé pod Bezdězem. Je dílem předního českého sochaře J. Mařatky, který byl spřízněn s bělskou rodinou Procházků. Socha představuje francouzského legionáře v nadživotní velikosti. Odhalen byl roku 1931, hned na začátku okupace byl na příkaz nacistů stržen a zakopán. Díky šetrnému postupu během odstraňování mohl být po osvobození znovu umístěn na své původní místo. Socha Karla Hynka Máchy v Bělé pod Bezdězem Socha K. H. Máchy se nachází na zalesněném návrší Horka na jižním okraji města. Pomník je dílem sochaře L. Rottra a pochází z roku 1936. Původně stál na v dějišti Máchova Máje na Jarmilině skále ve Starých Splavech u Máchova jezera. Na začátku okupace byl stržen fašisty a vhozen do jezera. Poté byl převezen do Bělé. Mariánský sloup v Bělé pod Bezdězem Na náměstí v Bělé pod Bezdězem stojí barokní sloup se sochou Panny Marie v životní velikosti. Dle nápisu na podstavci jej nechal roku 1681 zřídit hrabě Arnošt z Valdštejna na památku zachránění města od morové nákazy. Královský hrad Bezděz Hrad Bezděz byl postaven v 13. století jako královský hrad a v minulosti významně zasahoval do českých dějin. Přestavuje nejvyspělejší stupeň ve vývoji hradů vůbec. Díky velmi těžké přístupnosti nebyl v minulosti výrazněji přestavován. Hrad leží na vrcholu kopce vysokého 604 metrů, z jeho 35 m vysoké věže je krásný kruhový výhled do dalekého okolí. Za pěkného počasí jsou vidět vrcholy Jizerských hor i Krkonoš. Valdštejnsko u Bělé pod Bezdězem Zajímavé místo uprostřed lesů, kde nechal roku 1725 hrabě Valdštejn postavit 6 barokních pavilonů na odpočinek při lovu. Dochovaly se pouze dva z nichž jeden slouží jako myslivna. Areál střeží sochy granátníků z doby kolem roku 1760 ve valdštejnských barvách – modré a žluté. Kostel sv. Václava v Bezdědicích Kostel sv. Václava se nachází v Bezdědicích. První zmínka o něm je ze 14. století. Roku 1712 se o něm hovoří jako o kapli sv. Václava v Malém Bezdězi, jak byly dříve Bezdědice označovány. V roce 1859 byl spolu s velkou částí obce poškozen požárem. Za pomoci hraběte Valdštejna a obyvatel okolních obcí byl v letech 1867 – 1870 postaven nynější kostel. V současnosti je kostel v poměrně špatném stavu, proto bylo založeno Sdružení Bezdědický kostel na záchranu této stavby. Chráněné území Rečkov u Bakova nad Jizerou Národní přírodní památka vyhlášená roku 1949 leží 4 km severozápadně od Bakova nad Jizerou. Vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a zejména pak Popelivka horská jihozápadně od zdejší kaple. Lokalitu nalezneme u soutoku potoka Rokytky s říčkou Bělá. Dobrý přístup poskytuje červená turistická značka od Bakova nad Jizerou a Malé Bělé ke Klášteru Hradišti nad Jizerou. Klokočka – národní přírodní památka u Bělé pod Bezdězem Klokočka je částí nivy potoka Bělé p. Bezdězem při železniční trati ve Velkém Rečkově (3 km z Bělé a 1,5 km z Velkého Rečkova). Najdeme tu ukázku glaciálně reliktní tajgové mokřadní vegetace a jednu ze dvou lokalit popelivky sibiřské v ČR. Zvířena je zastoupena především členovci, měkkýši a obojživelníky. Převážnou část chráněného území pokrývá vrbová olšina mokřadní. Toto kouzelné místo získalo jméno podle obrovského klokoče rostoucího nad léčivým pramenem, ke kterému se pro dobrou vodu jezdí dodnes. Léčivý pramen Klokočka u Bakova nad Jizerou Klokočka nachází severovýchodně od Bakova nad Jizerou, nedaleko silnice do Bělé pod Bezdězem. Toto kouzelné místo získalo jméno podle obrovského klokoče rostoucího nad léčivým pramenem, ke kterému se pro dobrou vodu jezdí dodnes. V roce 1724 zde byla postavena kaple. Poblíž stojí pramene stojí bývalá lázeňská budova, která byla roku 1832 přeměněná na myslivnu. V roce 1843 byla budova klasicistně přestavěna.

Dražovice 4, Sušice, 342 01 
První písemná zpráva o vsi Dražovice pochází z roku 1356, /to již na návrší nad levým břehem potoka směr Čimice stála gotická tvrz ve kterém jsou zmíněny jako majetek Míky z Dražovic. Na konci 14. století patřily Dražovice Budenovi z Dražovic, po němž přišli Vojtěch, Janek a Mikuláš z Dražovic. Posledně jmenovaný, zmiňovaný ještě roku 1430 se stal zakladatelem rodu Cerhenských z Dražovic. Poslední zmínka dokládající vlastnictví původních vladyků v Dražovicích je z roku 1445 a vztahuje se na Dluhomila z Dražovic. Úřední hodiny: PO Zavřeno ÚT Zavřeno ST 08:00-18:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Česká 592/1, Lužice u Hodonína, 696 18 
Obec Lužice spadá do "Podluží" - jednoho z nejmalebnějších národopisných regionů Slovácka, kraje rozkládajícího se podél řeky Moravy od Zlína až k Břeclavi. Právě Podluží, nejjižnější ze slováckých regionů, ležící mezi Hodonínem, Břeclaví a Mikulovem, je znám svou věrností tradicím, přijatých od předků a neustále rozvíjených. Zpěv, tanec a pestré kroje mají stále dost místa v životě mnoha zdejších lidí tohoto regionu. Úřední hodiny: PO 07:00-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:00-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Dyjákovičky 1, Dyjákovičky, 669 02 

V roce 1990 se obec Dyjákovičky opět osamostatnila a podobně jako v ostatních obcích jsme se, pod vedením starosty Bohuslava Štipčáka, pustili do rozsáhlých oprav, rekonstrukcí a budování nové moderní infrastruktury. Inženýrské sítě V obci je vybudována kanalizace, vodovod a plynovod, zrekonstruována elektrická síť včetně veřejného osvětlení. Společně s Obcí Chvalovice jsme vlastníky čistírny odpadních vod. Kanalizaci provozuje dobrovolný svazek obcí DSO ČOV Dyjákovičky-Chvalovice. Byla také vybudována nová telekomunikační síť na přípojky pro pevné linky (rok 1992). Ze začátku bylo připojeno přes 60 nových bytových stanic. S nástupem mobilních telefonů zájem podstatně opadl. V červenci 2008 bylo započato s elektrifikací vinných sklepů Dyjákovičky. Celá akce byla spolufinancována i vlastníky sklepů, celkem na tuto akci přispělo 60 vlastníků. Komunikace Po vybudování inženýrských sítí musí následovat rekonstrukce místních komunikací. Od roku 2004 byly postupně zrekonstruovány všechny místní komunikace. V roce 2009 byla část komunikací opravena díky dotacím z Programu přeshraniční spolupráce "Cíl Evropská územní spolupráce Rakousko-Česká republika 2007-2013". Dalším krokem je oprava stávajících a výstavba nových chodníků. Mateřská škola Z důvodu zvýšeného zájmu rodičů o umístění dětí v Mateřské škole v Dyjákovičkách, rozhodlo obecní zastupitelstvo v roce 2008 o rozšíření kapacity MŠ. Po konzultaci s okresní hygienickou stanicí bylo jako nejvhodnější řešení zvoleno vytvořit třídu pro druhé oddělení ze současné ložnice a sociální zařízení a šatnu pro toto oddělní postavit nové na západní(čelní) straně budovy. Od září 2009 byla takto zvýšena kapacita v MŠ na 50 dětí. Průběžně byly vyměňovány stávající dřevěná okna za nová plastová. V roce 2016 byla provedena rekonstrukce obvodového pláště (zateplení), původní pultová střecha byla nahrazena novou, sedlovou. Objekt občanské vybavenosti č.p.84 Po krupobití v červnu 2009 bylo nutné opravit budovu bývalého zdravotního střediska a hasičské zbrojnice. V objektu byly vyměněny okna a vstupní dveře, opraven el.rozvaděč a západní a severní strana budovy dostala novou, žlutou fasádu. Výstavba rodinných domů Výstavba nových rodinných domů probíhá průběžně zastavováním proluk v intravilánu obce (ulice "u kina","u fary","za kostelem"). Dle územního plánu byla v roce 2005 započata výstavba rodinných domů na jihovýchodním okraji obce. V letošním roce je v nově vzniklé čtvrti postaveno 17 trvale obylených domků. Další výstavba v této čtvrti záleží na soukromých majitelích pozemků. Další novou částí se staly pozemky před čistírnou odpadních vod, celkem zde bude postaveno šest nových domů. Spousta úkolů je za námi, ještě více před námi.Věříme, že společnými silami se nám podaří zlepšit obec tak, aby se zde občanům dobře žilo a návštěvníci se zde rádi zastavovali.

Hlinná 53 , Hlinná , 412 01  
Úřední hodiny: PO Zavřeno ÚT Zavřeno ST 08:00-13:00 16:00-18:00 hod. ČT Zavřeno PÁ 08:00-13:00 hod. Tlučeň se připomíná v tzv. zakládací listině litoměřické kapituly. Nedatovaná a v originále zachovaná listina byla vydána knížetem Spytihněvem II někdy v letech 1057-1058 (Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I., Pragae 1904 – 1907, s. 53 – 60; dále jen CDB). Listina zmiňuje založení litoměřické kapituly Spytihněvem II. při kostele sv. Štěpána v Litoměřicích a byla nepřesně nazývána jako „zakládací“, přestože díky obsahu o ni de facto nejde. Je jí pouze potvrzováno držení majetku kapitulou a proto je v současnosti správněji hodnocena jako aktový záznam (současnou diplomatikou nazvaný jako redakce A). Tento aktový záznam se zachoval ještě v jednom znění, které je historiky zařazováno do doby vymezené lety 1057/8 – 1170 (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars I, Pragae 1855, s. 51, č. 124; nazvaná pro odlišení od první jako redakce B). Znění listiny se zachovalo jako inzert v konfirmaci krále Přemysla Otakara I. z roku 1218, kterou kapitule potvrzuje její majetek, po té, co mu byla předložena k potvrzení „zchátralá“ originální listina (není to listina redakce A, která dodnes existuje v neporušeném stavu). Díky některým zmíněným dobovým výrazům je vznik listiny („B“) kladen spíše do období první poloviny 12. století. Vedle těchto dvou redakcí A a B, existuje listina nazvaná „redakce C“, která je falzem z počátku 14. století (včetně pečeti), které vzniklo kombinaci obou předchozích redakcí (SOA Litoměřice, Kapitulní archiv). Tlučeň je zmíněna v listinách „redakce B a C“ a v listině označené „redakce A“ uvedena není. V redakci „B“ je zmínka formulována takto: „Natleni hospitalis terra ad aratrum“, která je překládána jako „Na Tlučni popluží hospodářské půdy“ (,resp. doslova „Na Tlučni pohostinná půda k pluhu“; je však uvažováno i o obci Třebín u Úštěka). V redakci „C“ je uvedeno „Nadiem hospitalis terra ad aratrum“ – slovo „Nadiem“ je považováno za písařské zkomolení slova „Natleni“. V 16. století patřila část vsi k Libochovanům v držení Kamýckých ze Lstiboře a část k Píšťanům, které v té době byly nejprve majetkem města Litoměřice (do roku 1547), a pak patřily bratrům Žichovcům z Duban na Liběšicích, resp. k liběšickému panství (1547 – 1558). V letech 1558 – 1850 bylo v této části Tlučně vrchností město Litoměřice. Jiná část Tlučně nakonec byla v letech 1609 – 1850 příslušenství panství Liběšice nejprve v držení Žichovců z Duban, pak Sezimů z Ústí a nakonec jezuitské koleje při kostele sv. Klimenta na Starém Městě pražském (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v., s. 888). Lbín je zmiňován poprvé letech 1100 – 1107 jako majetek Vršovce Nemoye (+ 1108), který vydal nedatovanou listinu ve prospěch vyšehradské kapituly. Jménem svým a své rodiny daroval kapitule Lbín a další vyjmenované vesnice, které měla kapitula převzít po smrti jeho a jeho manželky a výnosy použít na zádušní mše („Nemoy gente Vrsovici donat ecclesiae Vissegradensis villam Libin“, CDB I., 1904 – 1907, s. 105). Vyšehradské kapitule patřil Lbín po celá další století a ves byla součástí kapitulního panství se sídlem v Žitenicícíh. První zmínka o vsi Hlinná v historických písemných pramenech pochází z listiny Jana IV. z Dražic, biskupa pražského, vydané 1. 10. 1337 v Praze (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars IV., Pragae 1892, s. 192, No. 478). Biskup se souhlasem pražské kapituly směnil některé vesnice, kterými dříve obdaroval nově založený klášter augustiniánů-kanovníků v biskupském městě Roudnice (nad Labem), za příhodněji položené vesnice dosud patřící pražskému biskupství. Roudničtí augustiniáni přišli o následující vesnice dříve darované biskupem Janem při založení kláštera v roce 1333 a pak ještě dokoupené a to: Páleč Větší s tvrzí, Šlapanice, Vrbičany, Libořice, Očihovec, Tuchomyšl, Modlany, Sobědruhy, Hotovice, Lochočice a Habří. Ty byly po směně připojeny k biskupskému hradu Kyšperk (Geiersberg, Bischofsberg). Za to roudnický klášter získal Smolnici, Hlinnou, Babiny, Březí, Budov, Dolín, Želevčice a Bakov (Popis statků kláštera Panny Marie v Roudnici r. 1388 učiněný, Decem registra censuum Bohemica, Praha 1881, s. V – VI, 4 – 19). Z roudnického urbáře vyplývá, že z Hlinné byl odváděn plat ve výši 4 marek a 14 grošů z 9 hospodářsky obdělávaných lánů s loukami a háji, které mají obyvatelé za povinnost vymýtit a vyklučit. Kundratice se připomínají poprvé v roce 1387 jako příslušenství statku Pokratice v držení Jindřicha z Kamýka. V uvedeném roce potvrzuje král Václav IV. darování platů ze vsí Pokratice, Kundratice a Tlučeň Jindřichem z Kamýka ve prospěch oltáře sv. Ondřeje v městském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem (Liber erectionum archidiocesis Pragensis, Liber II, Pragae 1879, s. 293). S výjimkou vsi Lbín, která byla součásti součástí panství Žitenice v majetku vyšehradské kapituly, jsou zbývající místní části současné obce Hlinná úzce spojeny s osudy panství příslušného k nedalekému hradu Kamýk. Ještě v roce 1338 patřila ves Hlinná klášteru augustiniánů-kanovníků v Roudnici nad Labem. Ale v roce 1379 byla ves součástí kamýckého panství. Od roudnického kláštera ji zřejmě získali Zajícové z Házmburka, svého času držitelé hradu Kamýk (viz níže). Za stavitele hradu je považován Jindřich z Pokratic erbu jednorožce. V roce 1319 přijal Jindřich od krále nově postavený hrad jako léno a začal se psát Jindřich Kamýk z Pokratic. Jakkoliv by se mohlo zdát, že jméno hradu je dovozeno od kamene, je zřejmé, že prvotní název hradu „Kamnik“ svědčí o něčem jiném a to odvozením od „komínu“ (krbu, kamen), jak ostatně dokládá tvar skály, na které hrad stojí – ta je zbytkem sopečného sopouchu ve tvaru téměř uzavřeného kruhového komínu. Jindřicha Kamýcký z Pokratic žil ještě v roce 1347 a buď on, nebo jeho synové postoupili hrad Kamýk králi Karlovi IV. Ten pak v roce 1352 zapsal Kamýk jako manství Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka. Snad někdy v té době došlo k nějaké formě majetkového narovnání mezi Zajíci z Házmburka a Kamýky z Pokratic, protože ze znění písemných pramenů vyplývá, že ves Hlinná, či její část, byla v držení Kamýckých z Pokratic. V roce 1389 ji jako svůj díl po otci Jindřichovi držel Heník Kamýk z Pokratic. K jeho dílu patřila i ves Babiny a podací ke kostelu sv. Vojtěcha v Zásadě (dnes součást města Litoměřice, zde jsou dosud na vnější zdi lodi náhrobníky příslušníků tohoto rodu s jednorožci v erbech). Anna, vdova po Heníkovi, a její syn Jindřich v roce 1399 prodali Hlinnou a Babiny. Novými majiteli, jak se zdá, byli opět Zajícové z Házmburka, kteří získané vsi připojili ke Kamýku. V roce 1414 se připomíná Jan Zajíc z Házmburka, sezením na Kamýku. V době husitských válek byl sice „nominálním“ držitelem hradu Mikuláš Zajíc z Házmburka a na Budyni, ale faktické vlastnění bylo díky dobovým poměrům nemožné. V roce 1428 dobyli hrad Zikmund Děčínský z Vartenberka a Zbyněk Zajíc z Házmburka a zpustošili okolí. Hrad byl nakonec předán právoplatnému majiteli Mikulášovi Zajícovi z Házmburka, který v roce 1431 vše prodal Vilémovi z Konic. Od něj se odkazem z roku 1468 dostal Kamýk jeho příbuznému („bratru tetěnému“, čili synovi sestry buď jeho otce, nebo jeho matky – dnes bratranec) Petrovi ze Lstiboře (+ 1481). Po něm dědil Petr Klučovský ze Lstiboře, který dosáhl na králi Vladislavovi Jagellonském toho, že mu byl hrad Kamýk s příslušnými vesnicemi propuštěn z manství do dědičného držení. Jeho potomci se začali psát Kamýčtí ze Lstiboře. Ti pak vlastnili kamýcké panství až do pobělohorských událostí (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, XIV., Praha 1923, s. 368, 392 – 395). Jan Jiří Kamýcký ze Lstiboře byl, na základě Obnoveného zřízení zemského z roku 1627, nucen v roce 1628 opustit zemi, s právem prodat svůj majetek komukoliv. Kupcem se stal Heřman Černín z Chudenic, který za stanovenou sumu 29 000 kop míšeňských grošů koupil následující: „zámek Kamejk, pod ním tvrz Kamejk, pivovár, ovčín, dvůr poplužní, vsi celé Kamejk, Miřevice, Řepnice a na díle vsi Malíč, Sebuzín, Babiny, Hlinná se vším příslušenstvím“. Protože Kamýcký za prodaný statek obdržel pouze 10 000 kop, tak v roce 1631 se účastnil saského vpádu a ujal se nezaplaceného majetku. Na základě toho byl v roce 1634 odsouzen ke ztrátě zbytku trhové sumy (Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Praha 1882, s. 227 – 228; dále jen Bílek, Konfiskace). Jak vyplývá ze zápisu konfiskační komise, tak ke Kamýku patřila pouze část vsi Hlinná. Jiná část vsi Hlinné a podíly na vsích Pokratice, Tlučeň a Čeřeniště dál zůstala při jedné ze dvou tvrzí v Pokraticích. Tyto podíly v roce 1576 prodal Jaroslav Henych Kamýcký z Pokratic obci města Litoměřice, když předtím, v roce 1573, prodal Litoměřickým ves Babiny, společně s poplužním dvorem v Pokraticích. Tato část Hlinné patřila k Litoměřicím. V roce 1621 však byl majetek městu Litoměřice za účast ve stavovském povstání konfiskován. Ve výčtu konfiskovaných statků jsou krom jiného zmíněny i díly vsí Hlinná, Kundratice a Tlučeň. Uvedené statky byly českou královskou komorou postoupeny do užívání Janovi hraběti z Tilly. Císař Ferdinand nakonec část majetku, z kterého byl financován nezbytný chod města a některých jeho institucí (např. městský špitál), Litoměřicím vrátil (Bílek, Konfiskace, s. 1116). Rozdělení Hlinné mezi panství Kamýk (resp. Lovosice) a Litoměřice (resp. litoměřický statek Keblice), trvalo i v roce 1787 (Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreich Böhmen, Fünfter Theil, Leitmeritzer Kreis, Prag 1787, s. 287). K litoměřickému městskému hospodářskému statku v Keblicích patřilo v roce 1833 z Kundratic 7 domů a 38 obyvatel, z Tlučně 2 domy a 10 obyvatel. Hlinná v roce 1833 měla 56 domů a 339 obyvatel, kteří se živili především ovocnářstvím, vinařstvím, pěstováním lnu a výrobou lněného plátna. K obci patřila panská myslivna zv. „Mentau“, vzdálená od obce asi čtvrt hodiny chůze. Přímo k lovosickému panství patřil hospodářský dvůr s 5 obyvateli a k litoměřickému statku Keblice 2 domy s 12 obyvateli (Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, Erster Band, Leitmeritzer Kreis, Prag 1833, s. 343). Díky poloze obce v kopcovitém a téměř horském prostředí Českého středohoří, bylo jednou z rozšířených činností obyvatel chov ovcí. České středohoří lze krom jiného symbolizovat i koniklecem lučním (Pulsatilla pratensis), který je pro něj typickým zástupcem flory. V roce 1850 byla před tím zrušená vrchnostenská správa nahrazena správou státní, zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů. O JMÉNU Jméno Hlinná vzniklo z adjektiva hlinný a to ze substantiva hlína. Ke tvaru místního jména Hlinná byly původně asi domýšleny další slova jako ves, jáma, stráň (Antonín Profous, Místní jména v Čechách, I., 1947, s. 636; dále jen Profous). Tedy s významem ves stojící na hlíně, či při jámě s hlínou (obvykle jáma po vytěžené hlíně – např. hrnčířské), resp. u stráně pokryté hlínou. Ve středověku byl termín „hlína“ synonymním k jílu, který například sloužil k omazávání domů pro zlepšení tepelné izolace. Z pohledu etymologie není hlína totéž co orná půda. Jméno Kundratice, v 16. století také Kundratec, je odvozeno od osobního jména Kundrát a znamená Kundrátův – tedy dvůr (Profous, II, 1949, s. 443). Jméno Tlučeň je dovozeno do osobního jména Tlučen a znamenalo Tlučenův – tedy dvůr. Osobní jméno Tlučen je možné srovnávat s doloženým osobním jménem Tluk, které má zdroj v apelativu „tluk“ – tedy podle takového člověka, jenž „se sem tam tluče po cestách, Vagabund“ (Profous, IV., 1957, s. 342). Výklad o „vagabundovi“ se vztahem ke vsi Tlučeň, bude asi nepřesný, ale možný výklad o cestách, po kterých se kdosi „tluče“ není od věci. Ves Tlučeň totiž leží na trase ve středověku velice frekventované obchodní cesty vedoucí podél Tlučeňského potoka, či částečně i v jeho korytě. Cesta spojovala Litoměřice s historickým přívozem v Sebuzíně a umožňovala kupcům, kteří opustili litoměřický trh nevracet se přes litoměřický labský most a platit znovu mostné, ale pokračovat přes Pokratice (části trasy této cesty by jistě bylo možné i dnes rozeznat ve stráních nad Pokraticemi, resp. v samotném Tlučeňském údolí) do Tlučenského údolí k sebuzínskému přívozu, který umožnil překonat řeku Labe. Na levém břehu Labe cesta pokračovala přes Zálezly, Moravany, Stebno do Stadic a pak přes Chlumec k Nakléřovskému průsmyku, kterým překonala Krušného hory do Saska. Podobně byla směrována cesta přes Kamýk do Libochovan k dalšímu labskému přívozu. Ve 14. století se u hradu Kamýk vybíralo clo a lze určit místo „celniště“ koncipované shodně jako na hradě Střekov postaveném ve stejné době jako Kamýk. Další možná cesta z Litoměřic vedla pod vrchem Radobýl přes Žalhostice a Píšťany k lovosickému brodu, ale ta byla průchozí jen při příznivých vodních stavech. Vedení tras zmíněných středověkých cest je nutné nahlížet v souvislosti se skutečností, že labská soutěska mezi skalami zvanými později „Porta Bohemica“ byla suchou nohou neprůchodná a musela být obcházena na obou březích Labe.

Husovo náměstí 27 , Rakovník , 269 01  
Úřední hodiny: PO 08:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ 08:00-12:00 hod. Královské město Rakovník leží 56 km západně od Prahy. Původní trhová osada, připomínaná již roku 1257, náležela k panství křivoklátskému. Král Václav II. ji v roce 1286 povýšil na město, královským městem je učinil císař Rudolf II. listinou ze dne 27.7.1588.Rakovník je správním, průmyslovým, obchodním a kulturním centrem okresu s řadou historických památek. Jedná se o Pražskou a Vysokou bránu, kostel sv. Bartoloměje, Husovo náměstí, Rabasovu galerii a Okresní muzeum a další.

Zámecké náměstí 68 , Lednice, 691 44 
Provozní doba - www.lednice.cz Obec Lednice má za sebou bohatou a pohnutou historii. Tento fakt byl ostatně v roce 1996 oceněn zápisem do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Součástí obce je od roku 1966 i blízká osada Nejdek jako její místní část. Nejdek leží asi 3 kilometry severozápadním směrem od Lednice a v minulosti to bylo významné hradisko. Historie Lednice hist5 hist2 hist1 hist4 hist3 Katastr obce leží dílem v nivě řeky Dyje, dílem na vysoké terase a zasahuje i do nivy potoku Včelínku. V nivě Dyje vytváří řeka soustavu bočních ramen a kanálů, které mezi sebou svírají pás lužních lesů a nivních luk, z nichž část byla ovšem v minulosti rozorána. Význačné hnízdiště vodních ptáků chrání národní přírodní památka Pastvisko u Lednice, zbytek typické podyjské tůně najdeme i v přírodní památce Květné jezero. V nivě Včelínku byla ve středověku vybudována soustava rybníků, které se staly důležitým hnízdištěm a tahovou zastávkou vodního ptactva (národní přírodní rezervace Lednické rybníky). Lužní lesy, louky i vodní plochy představují významná naleziště řady chráněných druhů rostlin a živočichů. Okolí zámku bylo na počátku 19. století přebudováno v rozsáhlý anglický park, který je příkladem optimálního a citlivého využití přírodního potenciálu krajiny v sadovnické tvorbě. V parku najdeme kromě domácích dřevin i bohatou sbírku cizokrajných stromů a keřů. Parkově upraveny jsou i břehy lednických rybníků a krajinářský význam má rovněž Bezručova alej, spojující Lednici s Valticemi. Vysokou hodnotu tohoto území vyjadřuje zapsání Lednicko-Valtického areálu do seznamu míst Světového kulturního dědictví UNESCO. Zbytek katastru zaujímá zemědělská krajina. Poprvé se jméno Lednice v latinizující podobě Izgruobi (do roku 1945 Eisgrub) objevuje v písemných pramenech k roku 1222, kdy ji držel mocný rakouský rod Sirotků, kteří získali rozsáhlé statky na jihu Moravy od českého krále Přemysla Otakara I. Ti vedle Lednice a Nejdku drželi i hrad nad Klentnicí, který dali vystavět a pojmenovali ho po svém rodovém jménu Sirotčí hrad. Na své statky Sirotkové (též Waisové anebo Orphani) přiváděli německé kolonisty a ti byli v prvních desetiletích 13. století usazeni také v Lednici. Samo české jméno městečka je pravděpodobně odvozeno z němčiny a v písemných pramenech je ve tvaru "v Lednyczy" poprvé doloženo v roce 1412. Někteří badatelé však naznačují i opačný postup, kdy německá podoba Eisgrub pochází z překladu původní české předlohy. V roce 1332 již značnou část městečka drželi Lichtenštejnové a postupně se stalo střediskem panství jako protějšek jejich majetkové držby na dolnorakouské straně na panství valtickém. Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Lichtenšejna koupil ještě i panství břeclavské, vlastnili Lichtenštejnové podél obou stran moravsko-rakouské hranice ohromný komplex půdy, lesů, luk, hospodářských dvorů, tři města (Podivín, Hustopeče a Valtice), řadu městeček a na tři desítky vsí. Lednice byla jedním z městeček, jejichž význam díky stavitelské a hospodářské činnosti majitelů panství výrazně přesáhl hranice i lichtenštejnského dominia. V letech 1850 - 1869 se Lednice stala součástí soudního okresu Břeclav, od tohoto roku až do roku 1949 spadala pod Mikulov. V polovině 19. století tu ještě žilo převážně české obyvatelstvo, avšak díky majitelům panství, kteří sem usazovali celou řadu úředníků svých statků, došlo k poněmčení městečka. Po vzniku Československa v roce 1918 se místní německé obyvatelstvo nechtělo smířit s připojením k nově vzniklé republice a přihlásilo se k tzv. německému Rakousku. A tak byla obec obsazena československými jednotkami až v prosinci 1918. V roce 1949 se Lednice stala součástí nové vzniklého politického okresu Břeclav, kam patří pochopitelně dodnes. V průběhu nedávných let došlo ještě k jedné významné správní změně, neboť v roce 1966 byla k Lednici připojena obec Nejdek a byla s ní spojena v jednu sídelně správní jednotku. Protože se národnostní poměry v nově vzniklé republice nezměnily a Lednice byla osídlena převážně německým obyvatelstvem (v roce 1930 zde žilo 2441 obyvatel, z toho 25,7 % Čechů a 69,8 % Němců), byla 8. října 1938 okupována a s celým okresem Mikulov připojena k Dolnodunajské župě. Dne 21. dubna 1945 byla obsazena Sovětskou armádou a majetek německého obyvatelstva byl konfiskován. Konfiskaci propadlo 1123,9 ha půdy z celkové rozlohy 2641 ha a 370 domů z 512, mimo jiné i veškerý majetek (včetně zámku) knížecího rodu Lichtenštejnů. Z uvedených čísel je patrné, že i po dobu okupace zde žila silná skupina Čechů (podle sčítání lidu z roku 1939 to bylo 16 %). Na konfiskované majetky přišlo do roku 1950 celkem 1179 osob, nejvíce (398) ze sousedních obcí Břeclavska. Tak například z Podivína přišlo 70 lidí, z Velkých Bílovic a Břeclavi 50, z Hlohovce 48, z Lanžhota 47 atd. V průběhu staletí prošlo toto významné pohraniční městečko celou řadou přeměn. Jeho převzetí Lichtenštejny a blízkost jejich hlavního sídelního města Valtic vedly k úzkému propojení osudů obou panství. A nejen osudů, neboť v roce 1715 byla stará cesta z Valtic do Lednice přebudována v nádhernou alej, jež dnes nese jméno po předním moravském básníkovi Petru Bezručovi, který jí nejednou procházel a opěvoval ji ve svých verších. Lichtenštejnové z místního pohraničního hradu po polovině 16. století postupně vybudovali honosné renesanční sídlo. Kolem něho byla vytvořena i zahrada, která se stala základem dnešního rozsáhlého zámeckého parku. Spolu s vývojem názorů na architekturu prodělával renesanční zámek přestavby. Tak byl na sklonku 17. století za účasti významného architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu a po něm Domenica Martineliho přebudován v barokním stylu (z této stavební fáze dodnes přetrvalo křídlo bývalých koníren a jízdárny). K dalším přestavbám došlo ve třetí čtvrtině 18. a na počátku 19. století. V této době se Lichtenštejnové věnovali hlavně rozsáhlým úpravám krajiny a budování celé řady oddechových staveb v parku a krajině mezi Valticemi, Břeclaví a Lednicí. K nejzásadnější rekonstrukci celého zámeckého areálu pak došlo v polovině 19. století. Mezi lety 1846 - 1858 byl pod vedením architekta Jiřího Wingelmullera a jeho nástupce Jana Heidricha zámek upraven v duchu anglické novogotiky a je dnes považován za "perlu jižní Moravy". Skutečnost, že celý rozsáhlý Lednicko-valtický areál, jehož nejvýznamnější součásti jsou právě krajina a památky Lednice, byl začleněn do Světového kulturního dědictví a dne 7. prosince 1996 jako takový zanesen do seznamu UNESCO, je toho nejlepším důkazem. Podle toho, jaké architektonické záměry měli se svým zámkem, zasahovali Lichtenštejnové i do tváře městečka. Tak například rozšíření zámku o dvě zámecká křídla musel v roce 1731 ustoupit starý gotický kostel, přičemž byl postaven nový svatostánek, sloužící jako zámecká kaple i kostel farní. Dále byla v roce 1880 zbořena stará radnice a na dnešním náměstí postavena nová, přeloženy byly rovněž hlavní komunikace a tržnice atd. tyto stavby a plochy musel ustoupit nově projektovanému zámeckému parku. Relativně bohaté městečko však také strádalo, a to jednak pro svou exponovanou polohu na moravsko-rakouské hranici, jednak kvůli značným daňovým požadavkům svých majitelů, kteří sice patřili v tehdejší rakouské monarchii k nejbohatším, ale zároveň díky svým stavitelským aktivitám k velmi potřebným pánům. Z třicetileté války vyšla Lednice co do počtu obyvatel se ztrátou "jen" 45 osedlých ze 121, takže válečné události ve zdraví přečkalo 62,8 % předválečného stavu obyvatel. V roce 1716 zde však bylo napočítáno stále pouhých 92 osedlých, takže ztráty z třicetileté války nebyly ani po více než šedesáti letech nahrazeny. Až teprve při sčítání lidu za Marie Terezie v roce 1763 tu žilo 168 osedlých rodin. Spolu s 81 rodinami podruhů bylo v Lednici napočítáno celkem 1304 obyvatel. Největšího počtu obyvatel dosáhla Lednice v roce 1930, kdy zde žilo již zmiňovaných 2241 lidí. Po poklesu z konce druhé světové války a po odsunu německého obyvatelstva se jejich počet postupně zvyšuje a v roce 1991 zde bylo napočítáno 2364 obyvatel, žijících v 580 trvale obydlených domech. Podle posledních statistických údajů zde k 1. lednu 1998 k žilo 2163 osob (bez Nejdku). Zdejší zemědělské školství má bohatou tradici. Již v roce 1895 tady dr. Vilém Lauche založil Vyšší hospodářskou a zahradnickou školu. ta byla v roce 1948 přenesena do Děčína a na jejím místě byly zřízeny zahradnické obory Agronomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Od 1. ledna 1996 se stala Zahradnickou fakultou Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity s obory vychovávajícími budoucí odborníky v zahradnictví, ovocnářství a vinařství. Vedle této vysoké školy je v Lednici i střední odborné učiliště zemědělské s výukou v oboru zahradnickém a úplná základní škola, sídlící ve dvou budovách, která je újezdní pro děti z Nejdku, Bulhar a Hlohovce. Nejstarší škola se však v městečku připomíná již k roku 1574, kdy zde žila převážná většina protestantů a chodilo do ní tehdy 20 dětí. Fara v Lednici existovala už na počátku 15. století a farář je uváděn v nejstarším lichtenštejnském urbáři z roku 1414. V průběhu 16. století zde však převládli protestanti a jsou tu uváděni i čeští bratří. Na počátku 17. století ovšem byla díky tlaku Karla z Lichtenštejna katolická fara obnovena. Dnes je farní úřad součástí děkanství břeclavského. Farní kostel je zasvěcen sv. Jakubovi staršímu. Jeho původní stavba byla husity rozbořena, a tak byl v roce 1495 vybudován kostel nový. Také ten podlehl, jak bylo řečeno výše, záměrům lichtenštejnských architektů a byl v roce 1731 snesen a v areálu zámku byl postaven nový kostel, který sloužil jako zámecká kaple i jako kostel farní. Podle plánů Jiřího Wingelmullera byl pak v roce 1856 upraven do dnešní podoby. Památkovou ochranu požívá v Lednici 37 objektů počínaje komplexem zámeckých budov přes romanticko-klasicistní salety a stavby a plastiky v zámeckém parku, několik novogotických domů z poloviny minulého století až po zajímavou stavbu nádražní budovy z konce 19. století, postavenou podle návrhu lichtenštejnského stavitele Karla Weinbrennera. Skloubení architektury s krajinou dalo vyniknout kráse Lednice i jejího okolí, která se tak stala jedním z turisticky nejatraktivnějších a nejnavštěvovanějších míst v naší zemi. Ze saletů ležících na katastru obce Lednice je třeba uvést minaret (1797-1802), římský vodovod a umělou jeskyni (1805-1811) a Rybniční zámeček (1816-1817) V roce 2004 byl obci Lednice udělen znak i vlajka. Přesný popis znaku zní: "Ve zlatočerveně děleném štítě sedm ze středu vyrůstajících žaludů přirozené barvy, střídavě čtyři malé a tři velké. Dole třemi řadami černo-zlatě šachovaný kůl." Vlajka: "červeno-žlutě šindelovaný (3 x 5) list. Poměr šířky k délce listu je 2:3"

Masarykova 248, Zbýšov u Brna, 664 11 

Zbýšov je bývalé hornické městečko s téměř 4000 obyvateli, které leží v okrese Brno-venkov asi 30 km od Brna. Katastrální výměra obce je 601 ha. První písemná zmínka První písemná zmínka pochází z roku 1280, kdy tehdejší vlastník, zemský maršálek Bohuš z Drahotuš, věnoval osadu Zbýšov své dceři a oslavanskému klášteru, do kterého vstoupila. Lidské osídlení zdejšího prostoru je však mnohem staršího data. Archeologické nálezy svědčí o pobytu prapředků již v mladší době kamenné i v dobách pozdějších. Název města Bez zajímavosti jistě není, jak se vyvíjel název dnešního Zbýšova. V historických listinách můžeme číst jména Zbiscowiz, Sbiscowich, Zbejšov – posledně uvedené jméno platilo ještě na začátku 20. století. Zbýšov měl vrchnost i dějiny společné s oslavanským panstvím. Hornictví Po větší část své historie byl Zbýšov nepříliš velkou a významnou osadou. Ještě v roce 1790 je zde uváděno pouze 53 domů s 313 obyvateli. Historickým zlomem nejenom pro Zbýšov, ale i další obce zdejšího regionu, byl nález černého uhlí na konci 18. století a záhy započatá těžba. V roce 1820 byly položeny základy kamenouhelného těžířstva Lásky Boží. Obec se začala rychle rozrůstat – v roce 1890 tvoří Zbýšov již 128 domů a počet obyvatel vzrostl na 1624. V polovině 19. století se vlivem nastupující průmyslové revoluce mění od základu i charakter obce, která získává průmyslový ráz. Toto období je současně dobou horečnaté výstavby obce. Mimo jiné byl koncem století roku 1893 vystavěn nový kostel sv. Martina – dnešní kulturní památka obce, vybudována nová škola a zřízen poštovní úřad. Po 1. světové válce Průmyslový pokrok, projevující se ve všech oblastech života, nevynechal ani Zbýšov. Slibný rozvoj však přerušilo vypuknutí 1. světové války. Během 1. republiky dochází k další stavební činnosti. V tomto období 1924 byl postaven i hornický dům. Tehdy složil k zájmové činnosti dělnické mládeže a dodnes je místem konání kulturních a společenských akcí, dnes však již jako soukromé zařízení. V roce 1950 začala výstavba hornických bytů, později byla doplněna i družstevní výstavbou. Narůstající počet obyvatel v 60. a 70. letech si vynutil vybudování další základní školy, mateřské školy, nových prodejen, zdravotního střediska s lékárnou, sportovního stadionu, kina s moderním sálem a dalších zařízení. Na bývalém Sokolském hřišti je v zimním období provozováno přírodní kluziště. Od roku 1965 je Zbýšov městem.

Studánka 170, Tachov, 347 01 
Pravděpodobný vznik Schőnbrunnu – Krásné Studánky jako rytířského sídla je možno datovat kolem roku 1300, jistě dříve než založení Schőnwaldu – Lesné, vzhledem ke svému směrem na západ se rozpřáhajícímu katastru. První písemnou zmínkou je Studánka připomínána k roku 1407, kdy patřila do majetku členů známého rodu rytířů z Trautenbergu. Název Studánka je pravděpodobně odvozen od studánky s mimořádně dobrou vodou, která bývala v horní části vsi. Ještě dnes v těchto místech vyvěrá pramen, který by si zasloužil důstojnou úpravu. Úřední hodiny: PO 07:00-18:00 hod. ÚT 07:00-14:30 hod. ST 07:00-18:00 hod. ČT 07:00-14:30 hod. PÁ 07:00-14:30 hod.

Brumovice 26, Brumovice, 691 11 
Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec. Otevírací doba: Pondělí 7:00 - 11:30 12:30 - 15:30 hod. Úterý 7:00 - 11:30 12:30 - 15:30 hod. Středa 7:00 - 17:00 hod. Čtvrtek 7:00 - 11:30 12:30 - 15:30 hod. Pátek 7:00 - 14:00 hod. Sobota Zavřeno Neděle Zavřeno

Bludov 5 , Bludov , 286 01  
Úřední hodiny - dle domluvy Ves v malebném údolí obklopeném lesy je prvně jmenována v roce 1550, kdy je součástí panství Červených Janovic a s tímto panstvím je spojena celá historie obce. K zajímavostem patří, že do obce jako první v širokém okolí byla v roce 1929 zavedena elektřina. V roce 1950 byl Bludov sloučen se Zhoří do samotné obce, v roce 1961 se stal součástí Červených Janovic a vlastní samostatnost získal v roce 1990. Dnešní Bludov se svými 29 obyvateli patří k nejmenším obcím České republiky, když v roce 1869 zde žilo 180 obyvatel ve 24 staveních. Přirozený střed obce tvoří kaple sv. Jana Nepomuckého z 19. století, kulturní dům s novou přístavbou obecní úřadovny, krásný starý litinový kříž a dětské hřiště. ČHJ má k dispozici malou hasičskou zbrojnici. Domy a chalupy jsou většinou 50 až 100 let staré.

Na Kopečku 13, Vsetín, 755 01 
Mateřská škola Vsetín, Na Kopečku 13, byla dána do provozu 1. září 1989. Jejím zřizovatelem je Město Vsetín. Je to dvoutřídní škola s kapacitou 53 dětí. Nachází se v pěkném prostředí Horního Města, je obklopena prostornou zahradou, která skýtá pro děti možnost her, pohybu, zábavy, ale jsou zde i zákoutí, kde děti naleznou klid a intimitu. Velkou výhodou MŠ je terasa, která je součástí budovy, dá se zastínit markýzou a děti zde tráví od jara do podzimu velkou část dne. Děti jsou do tříd rozděleny dle věku, vztahů, potřeb svých i přání rodičů. Zaměstnanci MŠ každý den připravují zajímavý program, který by děti zaujal, navštěvujeme s dětmi kulturní akce,divadelní a filmová představení, aktivity, pořádané ALCEDEM, ZUŠ, spolupracujeme s Hvězdárnou Vsetín, ZŠ Sychrov, Odbornou střední školou J. Sousedíka na Rybníkách. Nejužší spolupráci máme s rodiči. S dětmi pro ně připravujeme vánoční rozjímání, oslavu Dne matek, společná tvořeníčka, výpravy do pohádky aj. S dětskými výtvarnými pracemi se účastníme výtvarných soutěží, aktivně se zapojujeme do akcí, pořádaných odborem školství a kultury MěÚ Vsetín. Po celý rok se snažíme dětem zpříjemnit pobyt v MŠ akcemi, na které se těší a rády připravují např. dětský karneval, plavecký kurz, výlety, olympiády. Pro děti s vadami řeči je zajištěna logopedická péče. Od 1. ledna 2001 je MŠ Vsetín, Na Kopečku 13, příspěvková organizace, právním subjektem.

Palackého 280, Nové Město pod Smrkem , 463 65  

Město Nové Město pod Smr­kem leží v seve­ro­východní části Frýdlant­ského vý­běž­ku mezi Jindři­cho­vi­ckým hřebe­nem a horou Smrk. Město bylo zalo­ženo roku 1584 a jeho vznik úzce souvisí s těžbou cínu a dalších barev­ných kovů v okolí. V novo­dobé historii bylo známé přede­vším textil­ním prů­myslem.

K Novému Městu pod Smr­kem se v pol. 20. století připo­jily obce Hajniště a Ludvíkov pod Smr­kem. Mezi oblíbené turisti­cké cíle patří pra­men novo­měst­ské kyselky, rozhle­dna na hoře Smrk, muzeum, bazén a stezky pro terénní cyklisty Singltrek pod Smrkem.

náměstí Republiky 1 , Jáchymov , 362 51  
Úřední hodiny: PO 08:00-11:30 12:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-11:30 12:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Město Jáchymov je městem stříbra, radia a léčivé vody.

Josefské náměstí 1, Žulová , 790 65  

Zřizovatelem Městské knihovny v Žulové je město Žulová. MK Žulová plní funkci střediskové knihovny pro dalších 8 knihoven. Součástí knihovny je Informační centrum, které slouží nejen turistům ale i všem obyvatelům mikroregionu Žulovsko.

Vídeňská 699 , Pohořelice, 691 23  
Město Pohořelice leží převážně na pravém břehu řeky Jihlavy, 25 km jižně od Brna na rychlostní komunikaci Brno - Vídeň. Jeho rozloha v rovinatém terénu s velmi úrodnou černozemí se zbytky lužních porostů je 2919 ha bez území jeho místních částí Nová Ves a Smolín. Pamětihodnosti města 10. června 2013 Článek obsahuje krátký výčet některých pamětihodností s popisem a obrázky. Najdete zde informace o těchto památkách : Farní kostel sv. Jakuba Staršího, fara, Lovecký zámeček Leopoldsruhe, Hotel Pfann, židovský hřbitov, radnice, pošta, německé pohřebiště, městský park. Úřední hodiny: PO 07:30-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:30-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

náměstí Gen. Vicherka 2511, Petřvald , 735 41  
Úřední hodiny: PO 08:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno První zmínku o obci Petřvald můžeme najít v soupisu desátků biskupství vratislavského z roku 1305. Obec byla součástí bohumínského soudního okresu do r. 1868. Poté byla součástí okresu Fryštát, od roku 1949 správního okresu Karviná. Ves náležela původně knížeti Bolkovi. Roku 1409 ji Bolko prodal Ondřejovi z Tvorkova k polsko ostravskému panství. V roce 1602 připadla k Vratimovu. Roku 1720 prodal Karel František Skrbenský z Hradiště Mikuláši Taaffemu k Dolní Lutyni. Kolem roku 1790 koupil statek Jan Larisch - Monnich. Roku 1895 jej zdědil Eugen Larisch - Monnich a po něm Gabriela Larischova - Monnichova, provdaná roku 1897 za Thumahohensteina. Za první pozemkové reformy byl Gabriele ponechán zbytkový statek s lihovarem a lesním hospodářstvím. Rozvoj obce na přelomu 19. a 20. století byl značně ovlivněn těžbou uhlí, které se zde začalo těžit od roku 1833. Dobývalo se několika nehlubokými šachticemi. Postupně se těžba soustředila do šachtic Jindřích a Evžen. Obě se staly v roce 1859 majetkem Evžena Larische - Monnicha. Patřila mu rovněž větrací jáma Mariánka, vybudovaná v roce 1878. V roce 1899 byl otevřen důl Alpinenschacht, od roku 1927 nazývaný důl Václav. Důl Evžen byl vybudován v roce 1862. Důl Albrecht, od roku 1920 nazývaný Důl Hedvika, vznikl v roce 1872. Důl Ludvík byl vybudován v roce 1898 a Důl Žofie v roce 1871. V roce 1850 byla částí obce Petřvald zvané Březinka založena u jámy Evžen továrna na výrobu běloby zinkové, jejimž majitelem byl původně rovněž Larisch - Monnich. Zanikla v roce 1932. V meziválečném období zde byla továrna na nábytek firma Richter a spol. Historie města - lihovarV roce 1938 byla Československá republika pod tlakem Německa připravena o část území a k německé agresi se připojilo Polsko a okupovalo Těšínsko, region zahrnující i obec Petřvald. Za krátkou dobu Poláci vyhostili 5725 občanů z obce a zakázali činnost některých českých spolků. 1. září 1939 přišla okupace německá a rozhořela se druhá světová válka. K 1. lednu 1953 byly sloučeny dosavadní doly Pokrok a Hedvika a byl vytvořen národní podnik s názvem Důl Julius Fučík. V lednu 1955 byly sloučeny doly Evžen a Václav a takHistorický pohled na to vytvořený národní podnik nesl název Důl československý pionýr. V dubnu 1961 byly sloučeny doly Ludvík a Julius Fučík pod název Julius Fučík, v roce 1963 doly Československý pionýr a Žofie pod názvem Důl československý pionýr. V lednu 1970 se sloučil Důl Československý pionýr s Dolem Julius Fučík. Těžba čerého uhlí byla na území města ukončena v březnu 1998.

Pražská 276, Úvaly , 250 82  

Město Úvaly se nachází východně od Prahy směrem na Český Brod v "úvalu" v sousedství lesa Vidrholec na severozápadě a Škvorecké obory na jihozápadě. Na východním okraji je dominantou vrch Vinice, na jehož úpatí se rozkládá Masarykův háj. Město je zelení nejen obklopeno, ale i v intravilánu se nalézá několik parků, z nichž největší je park Josefa Nachlingera na Úvaláku a Rosenbaumův park u hasičské zbrojnice. Lákavou lokalitou je též přírodní park Králičina se zajímavou naučnou stezkou. Městem protéká potok Výmola, který je zdrojem vody pro místní rybníky Fabrák, Mlýnský rybník a bývalý Hodovský rybník. Do Výmoly se na území Úval vlévá nejprve Škvorecký potok, protékající Horním a Dolním Úvalským rybníkem pod čtvrtí Slovany. Dále poblíž Fabráku přitéká zprava Přišimasský potok, který protéká rybníkem Kalák a nádrží Jámy. Přestože převážná část výstavby je situována na sever, západ a jih, centrem města zůstává náměstí Arnošta z Pardubic (dříve M. Majerové) nacházející se směrem východním v blízkosti údolní nivy potoka Výmoly. Město je rozděleno jednak velmi frekventovanou železniční tratí Praha - Olomouc na jihovýchodní a severozápadní část a jednak silnicí I. třídy (Kolínská) mezi východ a západ. Pomyslnou osu města tvoří ulice Pražská, která následně přechází v ulici Husovu a náměstí Arnošta z Pardubic.

Budyně nad Ohří , Budyně nad Ohří, 411 18  
Provozní doba duben-říjen PO Zavřeno ÚT 10:30-12:30 13:00-17:00 hod. ST 10:30-12:30 13:00-17:00 hod. ČT 10:30-12:30 13:00-17:00 hod. PÁ 10:30-12:30 13:00-17:00 hod. SO 10:30-12:00 13:30-17:00 hod. NE 10:30-12:00 13:30-17:00 hod. První litoměřické muzeum - Muzeum průmyslového spolku - bylo založeno v roce 1874. O jeho vznik se velmi zasloužil akademický malíř Franz Krause, který se stal i prvním ředitelem muzea. Původním záměrem muzea bylo dokumentovat život a řemeslnou kulturu minulosti a shromažďovat umělecké a technické výrobky současnosti. Postupem času, zvláště pak po Krausově smrti v roce 1878, muzeum ale začalo stagnovat a muzejní sbírky se staly spíše snůškou nejrůznorodějších předmětů a kuriozit. Do této situace vstoupilo město, které již delší dobu o založení vlastního muzea uvažovalo. Nové Stadtmuseum (Městské muzeum) s vlastivědným zaměřením bylo založeno v roce 1910, prvním ředitelem se stal městský archivář Heinrich Ankert. Stadtmuseum převzalo sbírky Muzea průmyslového spolku, přestěhovalo je z vlhké a temné místnosti domu čp. 15 (Dům „Kalich“) do upravených prostor ve staré radnici. Několik dní před otevřením expozice došlo ale k neštěstí, kdy se zřítilo průčelí budovy muzea a velká část sbírek (především sklo, porcelán, obrazy, mince) byla zničena. Sbírky, které se podařilo zachránit, se po nesčetném stěhování dostaly v roce 1927 zpět do opravené staré budovy a byly v témže roce zpřístupněny veřejnosti. Do této situace vstoupilo město, které již delší dobu o založení vlastního muzea uvažovalo. Nové Stadtmuseum (Městské muzeum) s vlastivědným zaměřením bylo založeno v roce 1910, prvním ředitelem se stal městský archivář Heinrich Ankert. Stadtmuseum převzalo sbírky Muzea průmyslového spolku, přestěhovalo je z vlhké a temné místnosti domu čp. 15 (Dům „Kalich“) do upravených prostor ve staré radnici. Několik dní před otevřením expozice došlo ale k neštěstí, kdy se zřítilo průčelí budovy muzea a velká část sbírek (především sklo, porcelán, obrazy, mince) byla zničena. Sbírky, které se podařilo zachránit, se po nesčetném stěhování dostaly v roce 1927 zpět do opravené staré budovy a byly v témže roce zpřístupněny veřejnosti. V roce 1940 převzalo muzeum sbírky Diecézního muzea (jednalo se především o církevní předměty, které už nesloužily původnímu účelu). Po druhé světové válce muzeum přešlo do českých rukou, sbírky byly rozšířeny o předměty z konfiskací odsunutých německých obyvatel a zrušených muzeí (Okresní muzeum pro pravěk, Muzeum Českého muzejního spolku). V roce 1955 muzeum převzalo sbírky bývalého muzea v Úštěku, v roce 1960 pak získalo i sbírky dalších čtyř zrušených muzeí (Paříkovo muzeum v Třebenicích, Křenkovo muzeum v Libochovicích, Podřipské muzeum v Roudnici nad Labem, Muzeum v Lovosicích). Hromaděním sbírek došlo k neúnosné prostorové situaci ve staré budově, která byla nakonec vyřešena přenosem sbírek do depozitáře v Ploskovicích v roce 1971. V letech 1980 – 82 byla postupně vybudována nová stálá expozice, která se v muzeu nachází dodnes. V roce 1983 muzeum pak převzalo i sbírky Jandova muzea z Budyně nad Ohří. V souvislosti se zrušením okresů v roce 2002 se muzeum stalo příspěvkovou organizací Ústeckého kraje a přejmenovalo se z Okresního vlastivědného muzea na Oblastní muzeum. Kromě stálé expozice mohou návštěvníci v muzeu ve dvou výstavních sálech pravidelně shlédnout krátkodobé výstavy z vlastních sbírek, ale i výstavy zapůjčené z dalších muzeí. Součástí muzea je pobočka Máchův Památník – tzv. Máchovu světnička, která je umístěna v nedalekém domě „Na Vikárce“. Muzeum své sbírky také trvale zapůjčuje do expozice Muzea českého granátu v Třebenicích a do Jandova městského muzea v Budyni nad Ohří.

Karlovo náměstí 21, Roudnice nad Labem, 413 01  
Úřední hodiny PO 07:00-17:00 hod. ÚT 09:00-15:00 hod. ST 07:00-17:00 hod. ČT 09:00-15:00 hod. PÁ Zavřeno Ač archeologické vykopávky dokládají osídlení na území dnešní Roudnice již z dob prehistorických, nejstarší písemné zprávy o ní máme až z 12. století. Roudnický hrad Díky výhodné poloze na tzv. Lužické cestě, nabývá tehdejší trhová osada Rúdnica rychle na hospodářském významu a ve 13. století získává jako jedna z prvních status města. Název Rúdnica (někdy též Rúdník) byl s největší pravděpodobností odvozen od rudného pramene, který zde vyvěrá. Po vystavění hradu se město stává oblíbeným sídlem pražských biskupů a později arcibiskupů, v jejichž majetku město bylo. Pravděpodobně zde byl vysvěcen na kněze Mistr Jan Hus a na hradě jistou dobu pobýval i císař Karel IV. Historická Roudnice. V počátku husitství sem arcibiskup Konrád z Vechty přesouvá sídlo konzistoře, které do té doby bylo v Praze. Roudnice je však již roku 1421 dobyta a značně poničena husitským vojskem. Při husitských vpádech byl zničen i zdejší klášter, který nebyl již nikdy obnoven. Po tomto, pro Roudnici velmi těžkém období, změnilo město několikrát majitele, což k dalšímu rozkvětu také příliš neprospělo. Za třicetileté války bylo město dvakrát vypáleno Švédy. V té době bylo již v rukou rodu Lobkowiczů, kteří mu přikládali vskutku královský význam a věnovali mu zaslouženou péči. Důkazem toho může být třeba to, že jej Václav Eusebius z Lobkowicz ustavil jako hlavní a nedělitelný rodový majetek. Tím bylo až do roku 1945. Tento šlechtic také nechal přestavět zdejší hrad na barokní zámek a i jinak se zasloužil o růst města. Díky rozkvětu strojírenství a železnice, se Roudnice v 19. století stává průmyslovým i hospodářským centrem celého Podřipska. To mělo samozřejmě i svá negativa. Železnici musel ustoupit kostel sv. Václava, při rozšiřování města byly pobořeny městské hradby i jejich vstupní brány. Do historie města se zapsalo i obrozenecké hnutí, které z něj učinilo jedno z center svých kulturních a osvětově vzdělávací aktivity. Konec 2. světové války znamenal nový mezník rozvoje města. Začíná stavba velkého sídliště, nové nemocnice s poliklinikou a řady sportovních areálů. Tento přelom však přináší i jistou kulturní ztrátu. Po vyvlastnění zámku byl jeho depozitář zčásti zničen, zčásti umístěn v jiných zámcích a muzeích v ČR. V roce 1960 oslabuje správní význam tohoto přirozeného centra oblasti, když je zrušen zdejší Okresní národní výbor. Sametová revoluce přináší naděje na znovunabytí dřívějšího významu a hrdého postavení města. Výsledkem občanských iniciativ je například obnovení Podřipského muzea, péče o historické památky nebo vydávání ročenky „Vlastivědný sborník Podřipsko“.

Husovo nám. 83, Nechanice , 503 15  
Úřední hodiny: PO 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno STAVEBNÍ ÚŘAD: Úřední hodiny: PO 13:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Dobříšská 56, Mníšek pod Brdy, 252 10 

Na území města působí celá řady sportovních, kulturních a společenských institucí, spolků nebo zájmových sdružení. Kulturní nebo sportovní činnost v průběhu roku se soustřeďuje do několika zařízení ve městě, ke kterým patří především městský sportovní areál, městské kulturní středisko, základní školy, mateřské školky, zámek, divadlo a amfiteátr Káji Maříka, farnost a centrum oáza, sokolovna, domov důchodců a další místa ve městě. Tato činnost zajišťuje ve městě kulturní a společenský život formou jednorázových akcí nebo vytváří pravidelnou aktivitu v průběhu celého roku pro pro děti i dospělé. Krátký medailonek o děnní ve městě lze najít níže. Kontakty a představení jednotlivých sdružení a spolků najdete v sekci Spolky a kroužky.

Kupkovo nám. 247, Opočno , 517 73  
Úřední hodiny: PO 08:00-12:00 12:30-17:00 hod. ÚT 08:00-11:30 12:00-14:30 hod. ST 08:00-12:00 12:30-17:00 hod. ČT 08:00-11:30 12:00-14:30 hod. PÁ 08:00-11:30 12:00-14:30 hod. Opočno a jeho příměstské části Čánka a Dobříkovec mají 3 200 obyvatel. Dle zpracovaného územního plánu se nepředpokládá velká průmyslová výstavba. Opočno má ale vyčleněny prostory jak na průmyslovou, tak na bytovou výstavbu. Město má jednoznačné předpoklady orientovat se na turistický ruch.

Zámek 14 , Velké Opatovice, 679 63  
Úřední hodiny: PO 08:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Velké Opatovice leží ve střední části Boskovické brázdy mezi kopci Hradisko (513 m n. m.) a Strážnice (439 m n. m.). Mají dlouhou a zajímavou historii. První písemná zpráva o obci je z roku 1308. Stály tu dvě tvrze, které byly ve vlastnictví různých vladyků. Dříve dvě samostatné obce – Horní a Dolní Opatovice – byly sloučeny v roce 1848. V roce 1888 pak obec získala přívlastek Velké. Z významných panských rodů, které opatovické panství vlastnily, to byli páni z Kunštátu, Věžníkové, Salmové a Herbersteinové. Dříve to byla obec zemědělců a drobných řemeslníků. Po zrušení roboty zde začal rozvoj průmyslu, školství, byla zde zřízena pošta, postavena železnice. Statut města získaly Velké Opatovice v roce 1969.

Náměstí 1 , Chrast , 538 51  
Úřední hodiny: PO 08:00-11:00 11:30-16:30 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-11:00 11:30-16:30 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Na úpatí Českomoravské vrchoviny, v nadmořské výšce 292 metrů v okrese Chrudim, leží město Chrast (rozloha katastru 17,8 km2 , 3200 obyvatel), spolu se svými místními částmi - Podlažicemi, Chacholicemi a Skálou, v jejímž katastru se nachází i malebné údolí s osadou Podskála. Chrast byla založena v 2. polovině 13. století benediktinským klášterem v Podlažicích. Klášter založený v r. 1159 byl v dubnu 1421 husitskými vojsky zničen. Po jeho zničení přešla Chrast do světské správy. V tomto klášteře byla napsána tzv. Ďáblova bible (Codex gigas). Za švédských válek byla ukořistěna do Švédska, kde se nachází dosud. Jde o jednu z největších ručně psaných knih na světě. S jejím napsáním se pojí pověst o mnichovi, který byl donucen pro svůj prohřešek knihu o samotě napsat a ke spolupráci si přizval ďábla. Ďábel za to, že bude v knize vyobrazen, pomohl mnichovi bibli zhotovit za jedinou noc.Do roku 1427 bylo opatství i s městečkem svěřeno husitskému hejtmanovi Jakubovi z Kroměšína, po něm Jiříkovi z Březovic a dále bylo panství převedeno na královskou korunu a správcem byl ustanoven Vilém Kostka z Postupic, který je spravoval až do r. 1436. Tohoto roku 26. září zastavil král Zikmund panství Janu Pardusovi z Vratkova. Ten panství postoupil r. 1452 Zdeňkovi Kostkovi a Kostkové ho pak vlastnili až do r. 1539. Od tohoto toku přešlo do majetku Slavatů z Chlumu a Košumberka a v r. 1600 bylo i s městečkem prodáno roku Berků z Dubé a Lípy, dále Švanberkům a Harrachům. R. 1656 koupil panství pražský arcibiskup kardinál Harrach pro nově vzniklé královéhradecké biskupství, které ovládalo Chrast s okolními vesnicemi do revolučního roku 1848. Tehdy získala Chrast samosprávu, v jejímž čele bylo obecní zastupitelstvo se starostou. V roce 1853 byla Chrast povýšena na město pod jehož správu náleželo ještě devět okolních vesnic.Druhá polovina 19. století byla ve znamení rozmachu národního života (od Prahy byl poslán na stavbu Národního divadla základní kámen), v roce 1868 se město připojilo na železniční trať Německý Brod - Pardubice, začínaly vznikat politické strany, různé spolky (Sokol, Orel, divadelní ochotníci), na konci století byl vybudován městský vodovod, objevily se první továrny (výroba špiček, prádlo, léčiva, zpracování dřeva).

Masarykovo náměstí 40 , Náchod, 547 01 
Úřední hodiny PO 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-12:00 13:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Město Náchod (346 m n.m.) se rozkládá na obou březích řeky Metuje. Bylo založeno v r. 1254 a je přirozeným historickým, turistickým, správním a průmyslovým centrem celé oblasti od vstupní "Branky" až po Broumovský výběžek. V samotném centru města se nachází celá řada historických staveb - renesanční zámek s francouzskou zahradou, gotický kostel sv. Vavřince na Masarykově náměstí , stará barokní radnice, nová novorenesanční radnice, budova poštovního úřadu a další. Náchod je rodištěm českého spisovatele a exilového vydavatele Josefa Škvoreckého (nar. 1924), dramatika a satirika Vratislava Blažka (1925-1973).

Jasenice 50, Jasenice, 675 71 
První písemný záznam o Jasenici je z roku 1353. Z té doby jsou uváděni vladykové z Jasenice - tehdy psáno Jesenice (Jessenycz) - na zdejší tvrzi. Jeden z členů vladyckého rodu se podílel na zhotovení starobylé monstrance se znaky Jasenice a Velké Bíteše z roku 1473. Od poloviny 17. století se ves stala součástí velkého panství náměšťského a je pozoruhodná existencí dvou velmi starobylých, původně pozdně románských církevních architektur - kostela sv. Klimenta na návrší nad obytnou zástavbou a kaple sv. Máří Magdaleny uprostřed vesnice. Starobylý kostel a kaple jsou tím cennější, že v sobě skrývají tři neporušené, více než půl tisíciletí staré zvony. Kostel sv. Klimenta byl též významným poutním místem, poutě se zde údajně konaly už kolem roku 1320. Zvony ale dále vyzváněly, staletí plynula a s dobou se vyvíjel i název vsi. Úřední hodiny: PO 16:00-18:00 hod. ÚT Zavřeno ST Zavřeno ČT Zavřeno PÁ Zavřeno

Palackého náměstí 38 , Kostelec nad Orlicí , 517 41  
Úřední hodiny: PO 08:00-17:00 hod. ÚT 08:00-15:00 hod. ST 08:00-17:00 hod. ČT 08:00-15:00 hod. PÁ 08:00-13:00 hod. Město Kostelec nad Orlicí má výhodnou polohu, je na hlavním tahu silnice I/11 Praha – Ostrava, na železniční trati Praha – Hradec Králové – Letohrad – Hanušovice. Pro vodáky je zde řeka Divoká Orlice, tekoucí od přehrady Pastviny u Žamberka k Hradci Králové. Město je vhodné k ubytování, pro poznávací výlety do blízké krajiny s letní turistikou a zimními horskými lyžařskými centry Deštné v Orlických horách, Říčky a Rokytnice v Orlických horách. Město působí milým dojmem na každého, kdo k nám zavítá. Se svými částmi (Kostelecká Lhota, Koryta a Kozodry) má rozlohu kolem 35 km² (katastrální výměra je 2619 ha). Leží v nadmořské výšce 290 m n. m., s průměrnou roční teplotou 7,8°C. Většina obytné zástavby je rozložena nad údolní nivou řeky Divoké Orlice. Na území města žije 6071 obyvatel (stav k 11. 02. 2014). Za třicetileté války mělo město přes tisíc obyvatel, v roce 1836 už 2565, v roce 1890 se uvádí počet 3793, roku 1900 téměř 5000, roku 1937 to je 5639 obyvatel. Převážná část Kostelecka je pokryta druhohorními usazeninami, hlavně opukou, které se v nižších polohách objevují všude, kam zasahovalo moře. Třetihorní útvary se až na malé výjimky prakticky nevyskytují, zato čtvrtohorní pokrývají celé údolí řeky i široké okolí. Mohutné vrstvy štěrků, písků a hlíny dosahují mocnosti až 8 metrů. Starší naplaveniny obsahují ponejvíce hlínu. Místy naváté spraše tvoří úrodná pole. Hlíny tmavohnědé barvy se výrazně liší od hlín v jiných končinách a jsou bohatou zásobárnou materiálu pro cihelnu v Kostelci nad Orlicí. Mladší naplaveniny obsahující písek a štěrky, objevující se v soutoku Tiché a Divoké Orlice, jsou dobrým stavebním materiálem. Nejznámější písník je v oblasti Rašovic. Od řeky Divoké Orlice terén směrem k severu stoupá. Je přerušený průtahem silnice I/11 se stromořadím starých lip mezi Novým zámkem a Častolovicemi. Dál se rozkládá typická zemědělská krajina s ornou půdou scelenou do rozsáhlých honů, místy členěných polními cestami s alejemi ovocných dřevin. Intenzivně obhospodařované pozemky jsou nejúrodnější z celého Rychnovska. Nad poli protéká Štědrý potok zčásti hustě lemovaný břehovými porosty. Za potokem terén vytváří zvednutou náhorní rovinu, která zanedlouho prudce klesá do údolí řeky Kněžné. Harmonicky utvářené a zvlněné údolí Divoké Orlice přechází do drsnějšího podhůří Orlických hor. Ve městě jsou dva zámky – Starý zámek a Nový zámek, které patří rodu Kinských; dále kostely – sv. Jiří, sv. Anny a sv. Václava; kaple – sv. Kříže, sv. Floriána a Navštívení Panny Marie; sochy s církevními náměty – mariánský sloup se sochou Panny Marie (Immaculata), pseudogotické sousoší Nejsvětější Trojice (1874), sv. Jan Nepomucký (1693), sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého (1693), sv. Jan Nepomucký (1733), sv. Antonín Paduánský (1747), sv. Vincenc Ferrer (1753) a sv. Florián (1766); busta Fr. J. Zoubka (1935 – L. Beneš); empírová kašna se sochou nymfy Orlice (počátek 19. století). Součástí areálu Nového zámku je zámecký park s rozlohou 40 ha, který má anglickou architekturu. Vzácné stromy, staré přes 130 let a keře dovezené hrabětem Kinským ze světa, jsou arboretem pro poučení i klidné procházky. Město je význačným rekreačním střediskem Podorlicka ve východních Čechách. V oblasti kultury provozuje městskou knihovnu, Sdružený klub Rabštejn, Galerii Žofín. Z oblasti sportu se ve městě nachází víceúčelové hřiště za sokolovnou (nafukovací hala, malé hřiště s umělou trávou, antukové kurty), Stadion mládeže, sokolovna, bowling, koupaliště, tenisové kurty u koupaliště, autokemp s půjčovnou loděk, skatepark, tělocvična Dětského domova se školou a základní školou Kostelec nad Orlicí a tělocvična SŠZE a SOU CHKT Kostelec nad Orlicí. Město Kostelec nad Orlicí zřizuje na svém území školy a školská zařízení. Jsou to Mateřská škola Kostelec nad Orlicí, Krupkova 1411; Mateřská škola Kostelec nad Orlicí, Mánesova 987; Základní škola Gutha – Jarkovského Kostelec nad Orlicí (odloučená pracoviště: Komenského 80, Drtinova 662 a Školní družina Erbenova 891); Základní umělecká škola F. I. Tůmy Kostelec nad Orlicí, Tyršova 17 a Dům dětí a mládeže Kostelec nad Orlicí, Žižkova 367. Dále jsou ve městě školy, které jsou zřizovány Krajským úřadem Královéhradeckého kraje, a to Základní škola, Kostelec nad Orlicí, Komenského 515; Obchodní akademie T. G. Masaryka, Kostelec nad Orlicí, Komenského 522; Střední škola zemědělská a ekologická a střední odborné učiliště chladicí a klimatizační techniky, Kostelec nad Orlicí. Posledním zřizovatelem je Ministerstvo školství, kultury a tělovýchovy, které zřizuje Dětský domov se školou a základní školu, Kostelec nad Orlicí, Tyršova 7.

Velké náměstí 2, Strakonice , 386 01  
Provozní doba - www.strakonice.eu Strakonice jsou město v Jihočeském kraji na soutoku Otavy a Volyňky, 52 km severozápadně od Českých Budějovic, v nadmořské výšce mezi 390 až 430 m. Žije zde přibližně 23 tisíc obyvatel. Rozloha města je 3468 ha.

nám. Republiky 46, Nové Hrady , 373 33 
Úřední hodiny PO 08:00-11:00 12:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-11:00 12:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ 08:00-11:00 hod. Město Nové Hrady se nachází 35 km jihovýchodně od krajského města České Budějovice, na státní hranici s Rakouskem. Do 80. let minulého století bylo obyvatelstvo omezované podmínkami pohraniční oblasti, většina lidí pracovala v zemědělství, lesnictví či rybářství. Teprve změnou pohraničí v příhraničí, otevřením hranic, navazováním kontaktů s rakouskými sousedy a volným cestováním po krajině objevilo Novohradsko další možnosti své ekonomické i společenské existence. V současné době je oblast Novohradských hor prezentována jako turistická destinace se zachovaným přírodním bohatstvím, ve které se postupně rozvíjejí služby cestovního ruchu. Město nové Hrady jsou jedním z ideálních výchozích turistických bodů jak do oblasti Novohradska, tak do části Vitorazska. Na relativně malé ploše zástavby naleznete několik významných kulturně historických památek, mezi které patří hrad, zámek, kostel s klášterem, hrobka, kovárna, koželužna, radnice, rezidence, městská brána se zbytky městského opevnění, barokní lékárna, romantické stavby národního přírodního parku Terčino údolí, kapličky, historické domy na náměstí s kašnou a zámecký park. V průběhu celého roku, a zvláště v době letní turistické sezony, se ve městě koná řada kulturně společenských akcí, sportovních utkání a spolkových aktivit přesahující rámec pomyslných městských hradeb. Prostřednictvím projektových aktivit, do kterých se zapojily školy, občanská sdružení, různé instituce, akademické a univerzitní centrum, zajímavé osobnosti a dobrovolníci, se bývalé pohraniční město stalo atraktivním místem pro aktivní a plnohodnotný život.

náměstí 13. prosince 51/2, Oslavany , 664 12 
Úřední hodiny: PO 07:00-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:00-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno O městě Oslavany (4 700 obyvatel včetně Padochova) jsou konečnou stanicí železnice z Brna přes Mor.Bránice. Leží v malebném údolí řeky Oslavy 25 km jihozápadně od Brna na rozhraní Dyjskosvrateckého úvalu a Českomoravské vrchoviny. Zástavba se dále rozprostírá v hlubokém údolí potoků Balinky a Ketkovského. Součástí města je městská část Padochov, původně samostatná hornická obec 1 km severně od Oslavan. Část Padochov. Dříve součást oslavanského panství, později samostatná hornická osada . Část Padochov. Dříve součást oslavanského panství, později samostatná hornická osada Střed města tvoří náměstí se sídlem Městského úřadu s Hlavní ulicí, která tvoří páteřní komunikaci a sídliště postavené v 60. letech, kde žije velká část obyvatel města. Nedaleko sídliště a náměstí se nachází rozsáhlý areál oslavanského zámku - významné kulturní památky ze l3. století. Zámek je vybudován na údolní nivě v meandru řeky Oslavy, která město obtéká velkým obloukem a nad ní se vypíná kopec Kukla s těžní a vodárenskou věží bývalého dolu stejného jména. Hlavní ulice tvoří spojnici mezi dvěma mosty přes Oslavu. Přiléhá k ní autobusové nádraží, zdravotní středisko a budovy základní školy. V sousedství sídliště a zámeckého parku je sportovní stadion. Průmysl je soustředěn za mostem na jihovýchodním okraji města ve směru na Ivančice, kde je také vlakové nádraží. Od autobusového nádraží se rozbíhají všemi směry turistické trasy do krásného okolí s přírodními parky Oslava a Jihlava, lesnatá údolí Ketkovského potoka a Balinky a rozsáhlé lesy táhnoucí se až k Náměšti n/Osl. Dominantou města je barokní kostel sv. Mikuláše stojící na kopečku nad náměstím. Pohled na centrum města. Pohled na centrum města. Na jihovýchodě se vine silnice na Novou Ves po úbočích Kovářova kopce a Staré hory. Severozápadně se zvedá silnice na Ketkovice a Náměšť do kopce Na Vyhlídce. Do této lokality s krásným výhledem na město v údolí je soustředěna nejnovější výstavba rodinných domů. Úzké lesnaté údolí potoka Balinky, kde je vtěsnaná silnice, obklopená rodinnými domky, se nazývá Nový Svět. Touto silnicí přes bývalou hornickou kolonii Havírna se uzavírá kruh mezi městem a městskou částí Padochov.

Náměstí 29, Blšany, 439 88 
První zmínka o Blšanech se objevuje léta páně 1238, kdy je ves uváděna jako majetek valdsaského kláštera . Ve 14. století byla vsí farní s vladyckým sídlem a tvrzí. Na počátku 16. století se obec stala součástí majetku rodu Lobkoviců a tehdy byla povýšena na městečko s vlastním znakem a pečetidlem. Roku 1541 byla městečku Bohuslavem Felixem z Lobkovic udělena důležitá privilegia – právo vlastního soudu, právo vařit pivo, vybírat clo, obchodovat se solí a konat týdenní a výroční jarmarky. Úřední hodiny: PO 07:00-11:30 12:00-17:00 hod. ÚT 07:00-11:30 12:00-14:30 hod. ST 07:00-11:30 12:00-17:00 hod. ČT 07:00-11:30 12:00-14:30 hod. PÁ 07:00-11:30 12:00-14:30 hod.

Nábřežní 545 , Karolinka , 756 05 
Provozní doba: červen-srpen PO 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. ÚT 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. ST 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. ČT 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. PÁ 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. SO 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. NE 09:00-12:00 12:30-17:00 hod. září-květen PO 09:00-12:00 12:30-16:00 hod. ÚT 09:00-12:00 12:30-16:00 hod. ST 09:00-12:00 12:30-16:00 hod. ČT 09:00-12:00 12:30-16:00 hod. PÁ 09:00-12:00 12:30-16:00 hod. SO 09:00-12:00 12:30-16:00 hod. NE 09:00-12:00 hod. Území dnešní Karolinky patřilo již od prvních známých písemných zmínek ke vsetínskému panství. Na počátku 16. století byla nejvýchodnějším sídlem panství ves Hovězí. Poměrně rozsáhlý prostor mezi Hovězím a hranicí Moravy, tvořenou hřebenem Javorníků, dosud nebyl osídlen. Při jeho hospodářském využívání se vsetínští občas střetávali s poddanými a majiteli sousedního panství Povážská Bystrica. Na obou stranách v těchto sporech bývali i mrtví. Podmínky pro osídlování tohoto úseku moravsko - uherského pohraničí byly příznivější až v polovině 17. století, kdy zde vznikly nové vsi Zděchov, Halenkov a Nová dědina. Z hlediska historie Karolinky má zásadní význam posledně jmenovaná ves. Nová dědina vznikla roku 1649 a podle jména manželky zakladatele, tehdejšího majitele vsetínského panství, byla nazývána také Rozínkov, později Hrozenkov. Od začátku 19. století se jmenuje Nový Hrozenkov. V roce 1842 žilo v Novém Hrozenkově 3188 obyvatel a obec měla téměř čistě zemědělský charakter. V celkovém počtu 409 domů bylo 679 bytových stran, z nichž 674 se živilo zemědělstvím, 2 řemeslem a 3 veřejným úřadem. Obyvatelé Nového Hrozenkova v uvedeném roce chovali 74 koní, 226 volů, 762 krav, 200 telat a jalovic, 400 vepřů a 2069 ovcí. Pohled na pilu Foresta a Karolininu huť Celkový pohled na sklárnu V letech 1861-62 nechal postavit na východním okraji Nového Hrozenkova podnikatel Salomon Reich sklárnu, nazývanou Karolinina huť. Hlavním odbytištěm výrobků z huti - broušeného skla a cylindrů na petrolejové lampy - byla Vídeň a oblast Haliče. Součástí sklárny byla také pila na pravém břehu Bečvy v místech nynější mateřské školy. Výstavba závodu brzy podnítila další stavební činnost v jejím okolí a vznik nových živností. Prosperující huť byla motorem industrializace a růstu životní úrovně v celém mikroregionu zejména v období do světové hospodářské krize, jejíž citelné následky byly překonávány po dlouhou dobu. Celkem logicky byla proto nová místní část obce Nový Hrozenkov pojmenovaná po sklárně - Karolinina Huť. Karolinina huť Vyobrazení Karolininy huti na ceníku z roku 1863 Docházelo zde sice k rychlému rozvoji, avšak ještě na počátku 20. století nebylo místo příliš známé. Například ve „Vlastivědě Moravské" z roku 1909 končí sedm stran textu a fotografií věnovaných obci Nový Hrozenkov odstavcem: Asi 2 km od Hrozénkova na silnici ke Karlovicům je skelná huť Šal. Reicha, v níž se pěkné vyrábí sklo. Dělníci obývají ve slušných a čistých domcích. Škola zřízena tam r. 1877 a vydržována Šal. Reichem, ale nicméně s týmiž právy , jako jiné (veřejné) školy. Nyní jest trojtřídní se 214 žáky. Orságův dřevěný hostinec v roce 1915 Kuřácká idyla na zápraží u Orságů-Bitalovských Situace po druhé světové válce přející radikálním změnám využili občané průmyslové východní části Nového Hrozenkova k prosazení rozdělení obce. Vznikla tak 1. ledna 1949 samostatná Karolinina Huť, která byla zanedlouho - 21. června 1951 - přejmenována na obec Karolinka.

Masarykovo náměstí 20, Kojetín 752 01, 752 01 
Úřední hodiny: PO 08:30-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:30-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno podatelna PO 08:30-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT 08:30-11:30 12:30-14:30 hod. ST 08:30-11:30 12:30-17:00 hod. ČT 08:30-11:30 12:30-14:30 hod. PÁ 08:30-11:30 hod. pokladní hodiny PO 08:30-11:30 12:30-16:30 hod. ÚT 08:30-11:30 hod. ST 08:30-11:30 12:30-16:30 hod. ČT 08:30-11:30 hod. PÁ Zavřeno Město Kojetín leží na důležité dopravní křižovatce, železniční trať mezi Přerovem a Brnem existuje již více než 130 let a trať Kojetín – Ostrava přes 110 let. Město má významnou rekreační polohu. Nedaleko od města probíhá Moravská cyklotrasa č. 47 Jeseník – Břeclav a cyklostezka č. 5040 z Tovačova směrem na Měrovice - Plumlov. V okolí města je možno provozovat i vodní turistiku, tok řeky Moravy leží na hranicích Kojetína a je sjízdný směrem do Tovačova i Kroměříže. Okolní krajina je typickou krajinou rovinaté Hané protkané řadou vodních ploch a toků, částečně porostlá lužními lesy a zbytky luk. Na jih od města se zvedá úpatí Chřibů se smíšenými lesy a doubravami. Součástí rekreace obyvatel města a jeho návštěvníků je také koupaliště, které tvoří tři bazény. V jeho těsné blízkosti se rozprostírá rybník Na Hrázi bohatý svojí faunou i florou. Jeho hladinu každoročně zdobí hejno labutí a okolí lemují stromy bohaté svými korunami a množstvím rozličného ptactva. Kojetínské náměstí obklopují měšťanské domy, z nichž některé si ponechaly svůj historický ráz. Stejně jako dříve jejich přízemí je vyplněno různými obchody a restauracemi. Nezbytnou součástí života ve městě je poliklinika, spořitelna, pošta a jiné instituce sloužící občanům a široké veřejnosti. Město je bohaté na kulturní a národopisné tradice. Velmi aktivní je v tomto směru soubor Hanácká beseda, Hanácká scéna a tvůrčí skupina Signál 64, ve které se angažují místní výtvarníci a umělci. Kulturu ve městě zajišťuje Městské kulturní středisko Kojetín, které pořádá různé výstavy, koncerty, přehlídky, apod. Nejvýznamnějšími kulturními akcemi je březnová Přehlídka amatérských divadelních souborů a v srpnu Kojetínské hody a Hudební léto. Na závěr nelze nevzpomenout významných kojetínských rodáků – malíř Sebastini, právník Jan Strakonický, historik Béda Dudík, historik Josef Chytil, akad. malířka Marie Gardavská, akad. malíř Jan Sázel, akad. malíř Vojtěch Štolfa, akad. sochař Stanislav Hlobil, akad. sochař Zdeněk Krybus, hudební skladatel Gustav Vožda, spisovatel Bohumír Štéger a spisovatel Vladimír Novotný. Pro svoji krásu a bohatou historii je město Kojetín klenotem střední Hané a je otevřeno všem návštěvníkům obdivujícím kouzlo přírody a lidského umění.

Riegrova 1209 , Černošice , 252 28 

Dnešní město Černošice tvoří několik historických obcí a osad - Horní Černošice, Dolní Mokropsy a Vráž. Do roku 1974 byly s vlastními Černošicemi spojeny i Dolní Čemošice. Černošice Uvádí se, že Černošice ( = ves lidí Černochových) v r. 999 daroval kníže Boleslav II. ostrovskému klášteru. Nejstarší písemná zmínka o Černošicích pochází z roku 1115, kdy byly majetkem kláštera v Kladrubech. V roce 1239 je získal biskup Jan III. z Dražic. V roce 1268 se stal jejich majitelem Přemysl Otakar II a v roce 1292 je věnoval Václav II. cisterciáckému klášteru na Zbraslavi, kterému patřily až do husitských válek. Od roku 1304 se setkáváme s rozlisováním Malé a Velké Černošice a v roce 1350 se objevují poprvé Horní a Dolní Černošice. V roce 1422 se Černošic zmocnil Pešík Předbor z Radešína. Majitelé Černošic se střídali, až v r.1455 je Jan Krský z Nasetic vrátil Zbraslavskému klášteru za náhradu 300 kop. V majetku kláštera Černošice zůstaly až do jeho zrušení v roce 1785. Majetek kláštera převzal Královský náboženský fond, od kterého vlastní panství Zbraslav (včetně Černošic a Mokropes) zakoupil v dražbě r. 1825 bavorský kníže Bedřich Oettingen Wallerstein.

Dolní Habartice 178, Dolní Habartice , 405 02  
Úřední hodiny: PO 08:00-12:00 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 08:00-12:00 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Obec Dolní Habartice se nachází v okrese Děčín v Ústeckém kraji. Rozkládá se v Českém středohoří v údolí říčky Bystrá, asi devět kilometrů jihovýchodně od Děčína, v severovýchodním sousedství města Benešov nad Ploučnicí. Žije zde 583 obyvatel.

Slezské náměstí 1/1, Bílovec, 743 01 
Město Bílovec vzniklo na návrší, které později pojmenovali Městský kopec (něm. Stadtberg), na levém břehu říčky Bílovky, vlévající se pak mezi Studénkou a Jistebníkem do řeky Odry. Mělo důležité ochranné postavení na průsečíku dvou obchodních cest: jedné směřující od Příbora k Hradci nad Moravicí a Opavě, druhé, jež směřovala od Fulneku ke Klimkovicím a k Ostravě. Od svého počátku náležel Bílovec k Opavskému Slezsku, zároveň však býval od 19. století přičleňován k takzvanému Kravařsku. Úřední hodiny: PO 08:00-11:00 12:00-17:00 hod. ÚT 08:00-11:00 12:00-14:00 hod. ST 08:00-11:00 12:00-17:00 hod. ČT 08:00-11:00 12:00-14:00 hod. PÁ 08:00-11:00 12:00-13:00 hod.

Dr. E. Beneše 18 , Kožlany , 331 44 
Provozní doba: PO 06:15-16:15 hod. ÚT 06:15-16:15 hod. ST 06:15-16:15 hod. ČT 06:15-16:15 hod. PÁ 06:15-16:15 hod. Základní škola a Mateřská škola dr. Eduarda Beneše, Kožlany je součástí výchovně vzdělávací soustavy, je zařazena do sítě škol. Má právní subjektivitu, vystupuje svým jménem a má odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Škola poskytuje předškolní a základní vzdělání, zabezpečuje rozumovou výchovu ve smyslu vědeckého poznání a v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie, poskytuje mravní, estetickou, pracovní, zdravotní, tělesnou a ekologickou výchovu žáků. Škola připravuje své žáky pro další život, studium a praxi. Škola vznikla v roce 2010 sloučením kožlanské základní školy a mateřské školy v jeden subjekt s názvem ZŠ a MŠ dr. Eduarda Beneše, Kožlany a navázala na stoletou tradici školství v Kožlanech. Škola má 9 tříd v devíti ročnících, jedno oddělení školní družiny a 2 - 3 třídy v MŠ. Do školy chodí kolem 130 žáků, to nám umožňuje věnovat všem dostatek pozornosti a dát všem dostatek prostoru k individuálnímu vývoji. Ve škole pracuje tým zkušených pedagogů, kteří dětem pro výuku vytváří klidné až rodinné prostředí. Výuka ve školce probíhá podle školního vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání s názvem programu:" Cesta kolem světa s Neználkem". Ve škole se vyučuje podle ŠVP ZŠ Kožlany s názvem "Škola pro život", zpracovaného podle RVP pro ZV. V rozsahu stanoveném nařízením vlády jsou žákům bezplatně poskytovány učebnice, učební texty a školní potřeby. Pedagogická rada je poradním orgánem ředitele školy a je tvořena všemi pedagogickými pracovníky. Na škole se organizuje lyžařský kurz pro žáky sedmé třídy, kurz dopravní výchovy ve čtvrté třídě a povinný kurz plavání pro žáky prvního stupně. Škola organizuje různé další akce a školní výlety. Škola spolupracuje s logopedem. Škola zajišťuje speciálního pedagoga, který spolupracuje s ředitelem školy, s výchovným poradcem a PPP. Výchovné problémy dále konzultujeme s pracovníky SPC v Plzni a dětskými psychology. Každý jednotlivý případ řešíme diskrétně a individuálně. Dále škola zajišťuje činnost asistenta pedagoga. Součástí školy je školní družina a školní jídelna. Naše škola poskytuje zájmovým organizacím dětí a mládeže prostory a vybavení pro jejich činnost. Učitelé také vedou některé kroužky. Mimo školní vyučování je plně využita i tělocvična. Škola zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví žáků při činnostech, které přímo souvisejí s výchovou a vzděláváním, pracovníci školy vytvářejí podmínky pro ochranu zdraví žáků a kontrolují jejich dodržování. Zdraví žáků, jejich majetek i majetek školy je navíc pojištěn u pojišťovny Kooperativa. Škola jako právní subjekt provádí doplňkovou činnost v oblasti školní kuchyně a pronájmu prostor školy a tělocvičny. Doplňková činnost je stále zaměřena pouze na oblasti velmi úzce související s vlastní činností, je velmi pečlivě sledováno vhodné doplnění pracovních úvazků v době prázdnin a vhodné využití pracovníků školy. Doplňková činnost je pro školu důležitým zdrojem financí. Více zde: https://www.zsamskozlany.cz/o-nas/

Myslejovice 145, Myslejovice, 798 05 

Obec Myslejovice je součástí okresu Prostějov a Olomouckého kraje. Příslušnou obcí s rozšířenou působností je město Prostějov. Úředně žije v katastru této středně velké obce zhruba 670 obyvatel. Myslejovice mají tři místní části, konkrétně to jsou: Kobylničky, Křenůvky a Myslejovice. V obci je Základní a mateřská škola, pro využití volného času jsou v obci k dispozici tři sportovní hřiště, dva kulturní domy, čtyři hospody. V obci najdeme také knihovnu, kostel a hřbitov. Z další občanské vybavenosti je zde rovněž poštovní úřad. Místní obyvatelé mohou využívat plynofikaci i veřejný vodovod.

Hronovská 431 , Rtyně v Podkrkonoší , 542 33 
Úřední hodiny: PO 08:00-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT 08:00-11:30 hod. ST 08:00-11:30 12:30-17:00 hod. ČT 08:00-11:30 hod. PÁ Zavřeno Rtyně v Podkrkonoší je město v okrese Trutnov. Leží v Královéhradeckém kraji v severovýchodních Čechách pod Jestřebími horami v nadmořské výšce okolo 405 metrů nad mořem. Obec leží na Rtyňce v povodí Úpy ve Rtyňské brázdě. Žije zde přibližně 3 000 obyvatel.

náměstí 9. května 4, Moravský Beroun, 793 05 
Úřední hodiny: PO 07:00-11:30 12:00-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:00-11:30 12:00-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Jeho dějiny jsou spjaty s historií šternberského panství na severní Moravě. Základy mu položil někdy v polovině 13. století Zdislav ze Šternberka, jenž získal podhoří Nízkého Jeseníku jako výsluhu od českého krále Přemysla Otakara II. První zmínka o Moravském Berouně jako o městě naznačuje, že vzniklo před rokem 1339. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. Kutací práce v regionu řídil horní úřad v čele s hormistrem. Nejstarším cechem v Moravském Berouně byl cech kovářský. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy. Po čase získalo město i právo volného obchodu a trhu a výčepní právo. V druhé polovině 16. století vyvolala náboženská svoboda novou vlnu německého přistěhovalectví, v níž se ztrácejí zbytky českého obyvatelstva. Město bylo postiženo třicetiletou válkou, která přinesla hospodářský úpadek a bída následně vyvolala fanatismus čarodějnických procesů. Teprve koncem 18. a začátkem 19. století prožívá město období rozkvětu spojeného s tkalcovskou výrobou a s textilním průmyslem. Nástupcem tohoto průmyslu je dnešní podnik Granitol a. s. , který je nejvýznamnějším zaměstnavatelem v regionu. Zabývá se především výrobou plastových technických a obalových fólií a svařovaných výrobků z těchto fólií. V současné době je největším výrobcem ve svém oboru podnikání v České republice. V roce 1872 bylo dokončeno železniční spojení s Olomoucí, v roce 1928 zahájila provoz autobusová doprava.

Pucov 19, Pucov, 675 71 

Na návsi se nachází nově postavená zvonička z roku 2000. V jejím sousedství je umístěn pomník prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka a občanů obce, kteří padli v první světvé válce. V lesích naleko obce je umístěn pomník Poslední vlk postavený v roce 1861.

Nad obcí u silnice od Jinošova do Pucova stojí starobylá Boží muka. V obci a jejím nejbližsím okolí je rozeseto několik křížů. Nedaleko vesnice se nachází rekreační osada Bělizna, která nabízí v letních měsících možnost koupání a rybolovu. Okolní příroda je turisticky atraktivní.

Dukelské náměstí 39 , Nová Paka , 509 01  
Nová Paka je město v okrese Jičín v Královéhradeckém kraji. Ve městě žije přibližně 9 100 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 427 metrů. Úřední hodiny: PO 08:00-11:00 12:00-17:00 hod. ÚT 08:00-11:00 12:00-14:00 hod. ST 08:00-11:00 12:00-17:00 hod. ČT 08:00-11:00 12:00-14:00 hod. PÁ 08:00-11:00 12:00-13:00 hod.

Pražská 162 , Velké Přílepy , 252 64 
Úřední hodiny: PO 08:00-11:00 12:00-18:00 hod. ÚT 08:00-11:00 hod. ST 08:00-11:00 hod. ČT 08:00-11:00 hod. PÁ Zavřeno

Boršov 17 , Boršov , 588 05 
Úřední hodiny: PO Zavřeno ÚT Zavřeno ST 18:00-19:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Boršov se v hlubinách staletí jmenoval Borzyssow, později Bořišov podle osobního jména Bořislava, Bořislavův dvůr. Později se nazývala zkráceně Boříše, někde se též uvádí Boryšov.Osada Bořišov se uvádí již v roce 1233 jako majetek biskupství pražského. Koncem 14. století měla obec 8 usedlostí. Obyvatelé byli zbaveni robot. Vykoupili se poplatkem 3 grošů z lánu. Byli pouze povinni pomáhat při honech.Před rokem 1470 koupil Boršov od vyšebrodského kláštera Mikuláš z Pelhřimova. Potom patřil Boršov k Rychnovsku. Trhovou smlouvou z 16. října 1586 prodal císař Kryštofovi Nový Rychnov s okolními vesnicemi, mezi nimiž byl i Boršov. Po zániku vrchnostenské správy patřil Boršov k okresu Pelhřimov.Obec neměla školu. Byla přiškolena do Dušejova. Byla povinna přispívat určitými peněžními částkami místní školní radě v Dušejově na úhradu školního rozpočtu. Částky byly často vysoké, někdy dosahovaly dokonce až poloviny celkového rozpočtu. Proto docházelo často mezi Boršovem a Dušejovem ke sporu. Celá obec leží na katastru o velikosti 256 ha. V roce 1920 měla 47 obytných domů s 272 obyvateli. Z nich bylo 144 mužů a 128 žen. Všichni byli československé státní příslušnosti. 269 obyvatel bylo katolíků a 2 bez vyznání. V roce 1930 měla obec již 48 domů a 241 obyvatel. Z nich bylo 239 československé státní příslušnosti a dva cizozemci. 224 obyvatel byli katolíci, 2 evangelíci, 11 československých, 1 neudané víry a 3 bez vyznání.V obci Boršově je kamenolom, ve kterém se těžil velmi kvalitní kámen.

Brodecká 1 , Dub nad Moravou , 783 75 
Úřední hodiny: PO 07:30-12:00 12:30-15:30 hod. ÚT Zavřeno ST 07:30-12:00 12:30-17:30 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Dub nad Moravou je městys ležící v okrese Olomouc, asi 12 km východně od Prostějova. Žije zde přibližně 1 600 obyvatel. Jeho katastrální území má rozlohu 1566 ha.

Palackého náměstí 196/6, Ivančice, 664 91 
Úřední hodiny: PO 07:30-11:30 12:30-17:00 hod. ÚT Zavřeno ST 07:30-11:30 12:30-17:00 hod. ČT Zavřeno PÁ Zavřeno Město Ivančice tvoří sedm místních částí, z nichž Alexovice, Němčice a Letkovice jsou stavebně spojeny s vlastními Ivančicemi a místní části Budkovice, Hrubšice a Řeznovice leží dál od centra. Město Ivančice je od roku 2003 obcí s rozšířenou působností, k 1.1.2019 s 9618 obyvateli. Město leží na 49°6´ severní šířky, 34°2´východní délky, převážně na levém břehu řeky Jihlavy, v údolí 209 m n.m. nad mořem a je ze tří stran obklopeno kopci – na východě Sv. Jakub (355 m n.m.), jihovýchodě Réna (310 m n.m.) a na severu bezejmenný vrch za cihelnou (250 m n.m.) Stékají se zde tři z hlavních západoevropských řek Jihlava, Oslava a Rokytná. Ivančicko je odvodňováno Jihlavou, která pokračuje jihovýchodně do Dyje přes Moravu do Černého moře. Patří mezi nejstarší města na Moravě, kdy jejich založení spadá do doby panování markraběte Vladislava Jindřicha, jenž vládl v letech 1196-1222. Největší rozkvět zažily Ivančice v 16. století, kdy byly sedmým až osmým největším městě na Moravě. Velký zdroj bývalo zdejší vinařství. Již na nejstarší dochované městské pečeti (1382) jsou jako symbol tří vinné kádě, později poháry. Historie: Příhodná poloha v teplé kotlině jižní Moravy na soutoku tří řek – Jihlavy, Oslavy a Rokytné – a na důležité křižovatce historických obchodních cest vysvětluje dávné osídlení místa. Dokládají to nálezy z doby kamenné a bronzové. Úvod do středověkých dějin tvořily prvé rody slovanských osadníků, kteří sem přišli v 6. století v době stěhování národů.Za předchůdce dnešního města můžeme považovat velkomoravské hradiště na ostrohu Réna nad Ivančicemi, o jehož existenci v 9. století s palisádovým opevněním se dozvídáme z archeologických nálezů. Bylo tu tržiště na křižovatce cest z Uher a Podunají, hrad měl též strážní funkci. Po zániku hradiště se správní centrum zformovalo u řeky v údolí. První písemná zpráva o městu Ivančicích pochází z roku 1221. O významu Ivančic v té době svědčí královské výsady, které jim r. 1228 udělil král Václav II. Roku 1486 se staly městem poddanským, když přešly do majetku pánů z Pernštejna, později z Lipé. Součástí města bývala odedávna židovská komunita. Nejstarší pomník památkově chráněném židovském hřbitově má vročení 1548. Kulturní vzepětí v 16. století Postarali se o ně čeští bratří a zvláště biskup Jan Blahoslav, který tu působil od roku 1558 až do své smrti r. 1571. Dík humanitním dílům (Musica, Gramatika česká, Filipika proti misomusům, překlad Nového zákona) která zde vydal, staly se Ivančice tehdejším centrem moravské vzdělanosti. Obchodní cesty přinášely nejen blahobyt, ale i zkázu Ještě před založením města, v letech 1142 a 1146, vydrancovaly vesnická sídla kruté výpravy českého knížete Vladislava II., při trestné výpravě na synovce Konráda I. Znojemského. V létě a na podzim 1185 zas oblast postihly ničivé vpády vojska českého knížete Bedřicha se známou bitvou u Loděnic. Největší pohromu zažily Ivančice r. 1304. Tehdy je přepadl oddíl Kumánů – divocí bojovníci ve službách vojska Albrechta Habsburského. Veškeré obyvatelstvo, hledající úkryt v kostele, bylo tam upáleno. V létech 1424-35 zas královské město soužila husitská posádka. Pozdější slibný rozvoj přerušila třicetiletá válka s pleněním v letech 1623-1625 uherskou armádou Bethlena Gábora i císařskými vojsky a obsazením města Švédy r. 1645. Morová epidemie to strašné dílo dokonala, nadlouho pustly domy i vinice. Nic však nezničilo vůli obyvatel, kteří opět zapisují Ivančice do dějin v 19. století, tentokrát jako důležité středisko národního obrození, aby pro časy dnešní uchovaly památku na osobnosti, které Ivančicemi prošly, zde žily a tvořily a posunuly vývoj kupředu. V r. 1866 tu byla založena rolnická škola, druhá svého druhu na Moravě, r. 1892 ústav pro hluchoněmé a v roce 1919 Gymnázium Jana Blahoslava. Významné osobnosti: Ivančice daly světu několik významných osobností kultury a umění. Nejslavnější – malíř Alfons Mucha a herec Vladimír Menšík – dnes mají v Ivančicích své stálé expozice. Beneš Method Kulda (1820 – 1903), byl prvním sběratelem a vydavatelem moravských národních pohádek. Navštivte zdejší památky: Nejcennější z nich je románský kostel sv. Petra a Pavla z poloviny 12. století, jenž nemá v českých zemích obdoby. Stoji v Řeznovicích – místní části Ivančic. Náměstí Ivančic dominuje gotický kostel s hranolovou věží, zdobí je barokní mariánské sousoší z r. 1726 a kašna se soškou sv. Floriána. Mezi historickými domy vynikají radnice – Dům pánů z Lipé – a renesanční budova Památníku A. Muchy. Významnou památkou je rozsáhlý židovský hřbitov v Mřenkové ulici. Po českých bratrech zůstala věž kaple, budova bratrské akademie a archeologické vykopávky. Technickou památka: železniční viadukt nad řekou Jihlavou (výška 42 m) z r. 1870). Současnost: Dnešní Ivančice jsou moderním městem se čtyřmi základními, dvěma středními školami a odborným učilištěm. Prvotní snaha vedení města spočívá v zajišťování potřebné infrastruktury a kvalitního chodu škol. O kulturní vyžití se tu kromě zájmových organizací a škol stará příspěvková organizace města – Kulturní a informační centrum. Mezi městské akce většího významu lze zařadit dvoudenní květnové Slavnosti chřestu, Ivančickou pouť s třídenním programem, obě na hlavním náměstí. Pohádkový les pořádaný Domem dětí a mládeže v parku na Réně je na začátku června vítaným a hojně navštěvovaným zpestřením pro rodiče s dětmi. Všem, kteří do města zavítají, je třeba doporučit návštěvu Památníku Alfonse Muchy s další stálou expozicí Vl. Menšíka a příležitostnými výstavami. Nádherná okolní příroda, se svými řekami, lesy a rybníky, vybízí cyklisty či pěší na romantické výlety do různých směrů na řadě tras.

Brod nad Dyjí 45, Brod nad Dyjí, 688 01 
Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Školní 160 , Sedlec , 257 91 

Naše škola má moderní technické zázemí. Výuka probíhá v deseti kmenových učebnách, dále škola disponuje odbornými učebnami - 2 počítačové učebny, pracovny s interaktivní tabulí, jazyková učebna, multimediální pracovna, učebna chemie a fyziky s chemickou laboratoří, učebna přírodopisu, výtvarná   a hudební pracovna a učebna pro ambulantní dyslektický nácvik. Žáci mohou využít i venkovní učebnu. Budova školy zaujme svou nápaditou výzdobou.   Škola nabízí ideální podmínky pro sport   a tělovýchovu (dobře vybavená tělocvična, malá tělocvična, posilovna, venkovní sportovní areál) a pro umělecký rozvoj (vlastní kulturní sál, který je nově zrekonstruovaný). Pracovní činnosti,   ale také zájmové kroužky probíhají   v nově vybudované cvičné kuchyňce   a zrenovovaných školních dílnách, dále   pak na školních pozemcích se skleníkem. Součástí školy je i školní družina, která využívá pro svoji činnost dvě herny.  Žáci tak mají ideální podmínky pro všestranný rozvoj vzdělávání. V rámci ŠVP   s názvem Spolu za poznáním a věděním se na naší škole zaměřujeme na výuku jazyků, matematiky, informatiky, přírodních věd, praktických činností i sportu. Po vyučování mají žáci možnost navštěvovat celou řadu zájmových kroužků a tím dále rozvíjet své nadání. Škola si váží jakékoli pomoci ze strany rodičů i široké veřejnosti. Oceňuje vzájemnou komunikaci a respekt ve vztazích mezi žáky, učiteli a rodiči. 

Staré Město 145, Staré Město , 569 32 

Obec Staré Město leží na jihovýchodě Pardubického kraje, 5 km od města Moravská Třebová.  Původní osídlení bylo slovanské. První zmínka o obci pochází z roku 1234. Roku 1270 se obec uvádí pod názvem Stará Třebová. Později se název Třebová přenesl na nově založené město při řece a ujal se název Staré Město.  Obecná škola je doložena v roce 1848, v roce 1900 se uvádí jako trojtřídní. V současné době obec zřizuje pětitřídní Základní školu a mateřskou školu SLUNÍČKO.  Na okraji obce směrem na Třebařov se nachází sportovní areál. Zde je možnost využití fotbalového a víceúčelového hřiště, minigolfu, dětského hřiště a dráhy na pétanque.    Na areál navazuje sportovní letiště.  V obci pracuje Spolek dobrovolných hasičů a výjezdová jednotka hasičů JPO II. U budovy obecního úřadu se nachází dominantní věž hasičské zbrojnice z roku 1878. V roce 2012 proběhla rekonstrukce věže a rozšíření hasičské zbrojnice. V obci dále pracuje Tělovýchovná jednota a Myslivecké sdružení HUBERT.  V obci se nachází zdravotní středisko, kde pravidelně ordinuje praktický, zubní, dětský a dorostový lékař.  V centru obce stojí farní kostel sv.Kateřiny a sv.Anny (původní ze 13.stol., přestavěn byl v 17. a 18. stol.), dále hřbitovní kaple (1728), fara (1716), kalvárie u kostela (1771) a kříž (1797).  Obec Radišov byla do roku 1849 součástí panství Moravská Třebová. Osadou Starého Města se stala v roce 1960. Pamětihodnostmi obce jsou kaple Svatého Rocha a pomník padlým z první světové války.   První zmínka o obci Petrušov se datuje k roku 1316. Stejně jako Radišov byla do roku 1849 součástí panství Moravská Třebová. Od roku 1960 spadá pod obec Staré Město. Nyní je obec především rekreačního charakteru. Jejím okolím vedou značené turistické a cykloturistické trasy.  Třetí částí obce Staré Město je Bílá Studně. Ve druhé polovině 18.století zde byly zřízeny sirné lázně, které zanikly v průběhu druhé světové války.        

Lidická 1036 , Ostrov , 363 01 

Tato organizační jednotka zahájila své působení na jaře roku 1991 jako dobrovolnická charita bez právní subjektivity, poté pak získala právní subjektivitu v roce 1994 a směřuje své základní  poslání pomáhat lidem v nouzi bez ohledu na jejich náboženskou, politickou, či rasovou příslušnost. Tato pomoc se děje skrze jednotlivé charitní projekty. Zaměstnáno je 65 zaměstnanců a v další činnosti pomáhá 22 charitních dobrovolnic a dobrovolníků.

Vysoké Popovice 35, Zastávka u Brna, 664 84 

Obec Vysoké Popovice je obec s dlouhodobou tradicí s první zmínkou již z roku 1228. Leží na západní hranici okresu Brno–venkov, na hlavní silnici a železniční trati Brno – Rosice – Třebíč, 30 km od Brna. Katastr obce má rozlohu 389,99 ha, leží ve výšce 459 m n.m., v obci žije 660 obyvatel. Obec Vysoké Popovice nabízí svým občanům obchod se smíšeným zbožím, mateřskou a základní školu. V obci působí Česká pošta.

Sportovní vyžití je možné na místním fotbalovém hřišti, dvou tenisových kurtech a víceúčelovém hřišti. V obci se nachází kostel sv. Jana Křtitele, který obklopuje místní hřbitov s lipovou alejí. Obec je plynofikována, v roce 2002 byla dostavěna kanalizace s čistírnou odpadních vod a v celé obci byl  zrekonstruován vodovodní řad. Současně s výstavbou kanalizace byl opraven průtah obcí - státní silnice I/23, kterou obklopují nově zbudované chodníky ze zámkové dlažby.

Drozdov 150, Drozdov, 789 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Dolní 54 , Kobeřice u Brna, 684 01 

Na území Kobeřic se nacházejí četné archeologické doklady. Lze zde sledovat vývoj osídlení v pravěku i středověku. O to se zasloužil především Alois Procházka, který se zabýval archeologickými nálezy Vyškovska a který je rovněž čestným občanem obce.   První písemná zmínka o obci pochází z r. 1283, kdy ves již existovala a byl v ní farní kostel. Ten je zasvěcen sv. Jiljí a je chráněnou památkou. Je dokladem románské architektury. V obci také stávaly dvě tvrze nejznámějších vlastníků, pánů z Věžník.  Jejich pískovcová náhrobní deska ze 16 století. Velice cenná je nástěnná malba Panny Marie Ochranitelky, pravděpodobně z r 1350. V lesích pak se nachází zbytky osady Mezilesice, o níž jsou první písemné zprávy již z roku 1210. Významnými vlastníky obce bývali Kounicové a Lichtenštejnové.  V období první republiky zde byly velké náboženské vášně, spojené se vznikem československé církve husitské. Ta zde má rovněž svou modlitebnu.  Ze známějších osob pak je rodákem a čestným občanem obce dr. Hubert Ripka, ministr zahraničního obchodu Benešovy poválečné vlády. Spolu s Aloisem Procházkou zde má i pamětní desku.  Za druhé světové války v lesích operoval partyzánský oddíl Olga a mezi odbojové pracovníky patřila i řada místních občanů.

Nový Malín 240, Nový Malín , 788 03 

Obecní úřad Nový Malín podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Č. Drahlovského 912/1, Přerov, 750 02 

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Přerově.

nám. Osvobození 340, Říčany , 664 82 

Říčany jsou starobylá obec. První zmínka o Říčanech pochází z roku 1237, kdy jsou tři bratři Karel, Beneš a Ladislav z Říčan uvedeni jako svědkové na listině, kterou Václav I. odstoupil brněnskému kostelu sv. Petra některé vesnice. Rod Říčanských byl neobyčejně rozvětvený nejen na Moravě, ale i v Čechách. Bezpečně se rody daly odlišit podle erbovních znamení, moravský rod měl ve znaku dvě bradatice (válečné sekery) křížem přeložené.     Sídlem pánů z Říčan i dalších majitelů byla tvrz na skalnatém ostrohu za vesnicí, kde se dodnes říká „Na Zámečku“, na mapách je místo označeno jako Hradisko. Místo, kde kdysi tvrz stávala je nyní zalesněné a vidět je dosud příkop, jímž je vrch dokola obehnán. K místu se váží i strašidelné pověsti (více zde). Na nejstarší mapě Moravy z roku 1575 i na mapě Komenského z r. 1627 jsou Říčany označeny jako místo s tvrzí. V letech 1539, 1540,1552 se označuje jako pustá, v roce 1560 znovu vystavěná. Časem přestaly být Říčany samostatným panstvím a byly připojeny k hradu Veveří. V době pozdější stálo panské stavení v nynějším středu obce „ve dvoře“, ještě v roce 1671 je označováno jako rytířské sídlo. Vrchnost, pokud na panství přijela, se zdržovala na Veveří a tak v něm bydlili říčanský purkmistr a důchodní s písařem. Koncem šestnáctého století získal - díky sňatku - Říčany rod Tiefenbachů a Říčany se dostaly z dlouholetého držení domácích šlechtických rodů a staly se majetkem vrchností původu cizího - např. Collaltové, Sinzerdorfové, Mundyové , Gustav princ z Wasy, vnuk švédského krále Gustava III., a jiní. To panství ku prospěchu nebylo, protože majitelé se na něm nezdržovali a panství spravovali úředníci.   

Panoší Újezd 6, Panoší Újezd, 270 21 

Obec Panoší Újezd se nachází v okrese Rakovník, kraj Středočeský, zhruba 10 km jjz. od Rakovníka.

Panoší Újezd je členem mikroregionu Balkán se sídlem ve Slapcích. V lokalitě je pro ves používaný zejména název Panošák. Na území žije 297 obyvatel.

Uhřínov 23, Uhřínov, 594 41 

První písemná zpráva pochází z roku 1348. Obec se nachází v nadmořské výšce 489 metrů. Na území žije 277 obyvatel.

Osvobození 112, Letonice, 683 35 

Obec se nachází v nadmořské výšce 267 metrů. Na území žije 1385 obyvatel. Katastrální území o výměře 1100 ha spadá do Litenčické pahorkatiny a je nejzápadnějším výběžkem karpatského oblouku.Poskytování služeb Czech POINTu.

Staré náměstí 78, Česká Třebová , 560 02 

Město s necelými šestnácti tisíci obyvateli patří k největším v Pardubickém kraji a jeho historie sahá až do roku 1278. Ještě docela nedávno Česká Třebová evokovala především železnici, důležitou dopravní křižovatkou regionu stále je, ale bylo by chybou pohlížet na ni jen jako na město železničářů. Česká Třebová se  stává městem, v němž je  stále větší prostor poskytován sportu a kultuře, městem, které vyniká zelení a mnoha parky, městem, které se stále rozvíjí.

Zdíkov 215, Zdíkov , 384 72 

Naše obec Zdíkov se nachází v okrese Prachatice, kraj Jihočeský. Žije zde přes 1700 obyvatel. První písemná známka o obci pochází z roku 1318. Zajímavostí při návštěvě obce může být Zámek Zdíkov a další památky Zdíkova. Nachází se zde obecní úřad a Kaple Narození Panny Marie.

Frýdek-Místek 91, Frýdek-Místek, 738 01 

Pořádání bohoslužeb a duchovních setkání.

Žižkova 227/1 , Žďár nad Sázavou , 591 01 

Osada Žďár vznikla při cisterciáckém klášteře založeném Bočkem z Obřan roku 1252. Po krátkodobé existenci v místech označovaných dnes "Na starém městě" byla přemístěna na levý břeh řeky Sázavy do míst dnešního historického jádra.  O Žďáře jako městečku se poprvé zmiňuje listina z roku 1293. Podle zachovaných urbářů z roku 1407 čítalo městečko 93 usedlostí, roku 1462 na 97 usedlostí a roku 1483 na 104 usedlostí.  Roku 1588 se dostal žďárský klášter pod pravomoc olomouckého biskupství. Toto bylo příčinou dlouholetého sporu biskupství s klášterem, který nechtěl nový stav uznat. Městečko Žďár stálo na straně kláštera. Spor byl ukončen kardinálem Františkem z Ditrichštejna zrušením cisterciáckého kláštera roku 1606 a diplomatickým vyrovnáním s městečkem roku 1607. Kardinál tehdy povýšil městečko Žďár na město a udělil mu nová privilegia a nový znak. Později se bývalé klášterní panství stalo soukromým majetkem kardinála. Roku 1638 odkoupil cisterciácký řád žďárské panství z pozůstalosti kardinála Ditrichštejna a do Žďáru se navrátili cisterciáci. Na konci třicetileté války, roku 1642, byl napaden klášter Švédy, ale ozbrojení měšťané jej ubránili. Roku 1647 Švédové město vydrancovali.  Roku 1704 potvrdil císař Leopold I. městu Žďáru jeho výsady a rozmnožil jeho znak. Do znaku města z roku 1607 byl přidán znak opatský a znak žďárského kláštera. Tohoto rozmnoženého znaku používá město dodnes. Po zrušení kláštera císařem Josefem II. přešlo jeho panství do správy Moravského náboženského fondu a po jeho prodeji mělo postupně několik majitelů.  Z návštěvy T. G. MasarykaPři nové politické organizaci po roce 1848 se Žďár stal roku 1850 sídlem soudního okresu. Politický okres byl v Novém Městě na Moravě.  Ve druhé polovině 19. století se začal ve městě rozvíjet národní život. Vznikla řada kulturních spolků a v letech 1884 - 1901 zde působil první český odborný lesnický spisovatel a redaktor Jan Doležal (1847 - 1901). Pro žďárské kulturní spolky postavilo město Národní dům (Městské divadlo) slavnostně otevřený roku 1901.  Na přelomu 19. a 20. století vznikly první větší podniky, hlavně obuvnické. Město získalo ve dvou etapách (1898 -1905) železniční spojení (Havlíčkův Brod - Žďár - Nové Město - Tišnov). Došlo též k prvním větším zásahům do staré zástavby města. V souvislosti s tím se ve městě roku 1911 ustavilo prvé Družstvo pro stavbu rodinných domků.  Na frontách první světové války v letech 1914 - 1918 padla řada žďárských občanů a čtyři z nich jako českoslovenští legionáři.  V roce desátého výročí vzniku Československé republiky, roku 1928 navštívil město president T.G.Masaryk. Snímek z této návštěvy se stal velmi populárním v tisku a byl vzorem pro československou známku vydanou roku 1938.  Náměstí v roce 1936Druhá světová válka postihla město nejvíce ve svých posledních dnech. V květnu 1945 byla zničena nebo poškozena řada domů. V roce 1949 se stal Žďár sídlem politického okresu (tehdy ONV - Okresní národní výbor). Téhož roku došlo ke sloučení s obcí Zámek Žďár a místo původního úředního názvu Žďár byl zvolen nový název města - Žďár nad Sázavou.  Po válce došlo k několikanásobnému vzrůstu počtu obyvatel. Bylo to v souvislosti s výstavbou strojíren a sléváren - Žďas. Vznikly nové části města a v sedmdesátých letech bylo přestavěno celé historické jádro.

Lovčice 73 , Lovčice, 503 61 

Základní škola a Mateřská škola, Lovčice, okres Hradec Králové

Senec 95 , Senec , 270 36  

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Žďár 1, Žďár , 270 33 

Na státní silnici jižně od Jesenice leží obec Žďár. Pravěké sídliště zde nebylo, protože se zde nacházel prales. Při zakládání vsi musel býti prales vypálen neboli vyžďářen. Stalo se tak za pozdějšího pravěkého osídlování po 10.stol. Podle vyždářeného lesa dostala ves jméno Žďár. Půdorys obce je slovanská okrouhlice.  O Žďáru máme zprávy až z pozdější doby. Roku 1558 patřil Jáchymovi Šlikovi na Rabštejně. Ten prodal Žďár bratrům Švamberkům r. 1564. Roku 1596 jej koupil Jaroslav Libštejnský z Petrohradu. Roku 1600 se stává majitelem Václav Chotek z Chotkova. Po konfiskaci Chotkova žihelského panství Žďár koupil r. 1623 heřman Černín z Chidenic a připojil jej k Petrohradu. Poněmčení vsi nastalo koncel 18. stol.  Roku 1654 zde bylo 17 usedlostí, 8 českých, 9 německých, 5 statků bylo pustých.  Roku 1921 zde bylo 41 usedlostí, 189 obyvatel, z toho 20 Čechů a 149 němců  Roku 1930 zde bylo 33 čechl a 151 němců. Kaple sv. Martina  stojí na návsi Žďáru. Původní barokní budova z roku 1734 byla do nynější podoby přestavěna v roce 1819. Je to obdélná, trojboce zakončena stavba s hladkým trojúhelníkovým štítem v průčelí. Fasády jsou v závěru členěny pilastry. Stěny jsou nečleněné,kruchta dřevěná. Střecha kaple je kryta taškami, sanktusník je plechový. Kaple je v majetku církve.  O t ě v ě k y   / Nedowitz/ kostel Nejsvětější Trojice (1807)  Kdy, byla ves založena, se nám dnes již zřejmě, nepodaří zjistit. Je však faktem, že na jihovýchodním okraji vsi byly objeveny základy tvrziště, patrně ze 14. století. Při datu první zmínky a tedy v roce 1418, je ves uváděna jako součást panství na Petrohradě a tedy v majetcích Jence z Janovic. Právě v uvedeném roce 1418 jsou Otěvěky prodány Jencem pražské kapitule sv. Víta, kde ves setrvala až do roku 1713, kdy ji koupili Lažanští z Bukové. Zdejší kostel byl vystavěn roku 1807 v místech původní kaple, která byla v roce 1781 přestavována do barokní podoby.   

Královice 19 , Královice , 274 01  

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Tehov 2, Tehov, 258 01 

Obec Tehov se nachází v okrese Benešov, 6 km od Vlašimi a 20 km od okresního města, ve Středočeském kraji, v nadmořské výšce 452 metrů a žije zde cca 350 obyvatel. První písemná zpráva pochází z roku 1352. Poskytování služeb Czech POINTu. Mezi pamětihodnosti patří kostel svatého Prokopa na návsi a socha svatého Jana Nepomuckého.

Kamenný Most 80, Kamenný Most , 273 26 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Dolní Stakory 48 , Dolní Stakory , 293 01  

Osada zdejší je asi velmi stará. O původu není mi ničeho bližšího známo. V starých  záznamech  uvádí  se jménem STAKORCE, v němž vidí profesor Bareš zdrobnělé jméno od slova Stakory. Tak se nazývala  osada Horní  Stakory  ( = též Hrubé Stakory), kdež bývala tvrz, dvůr a kostel  .Dolní Stakory leží na rovině mírně zvlněné, k severu nepatrně stoupající a na konci katastru rychleji se sklání pod Studenku v rovinu níže ležící. Na severozápad zvyšuje se k Horním Stakorům a vrchu „Babě 360 m nad mořem. Dolní Stakory leží 230 m nad mořem.  Celý katastr dolno- stakorský měří 377.60 ha. Z toho je 313.22 ha polí, 5.10 ha zastavěné plochy, 36.89 ha luk, 6.30 ha zahrad, 2.32 ha pastvin, 0.91 ha lesa, 12.86 ha státem veřejný (cesty) . při posledním sčítání lidu bylo zde napočteno 234 obyvatelé – vesměs národnosti české. 231 obyv. byli v církvi římsko-katolické a jen 3 československé. Že by zde býval kdy žid usazen, není známo.

Pálovice 35, Pálovice , 675 31  

 Obec 3 km jihozápadně od Jemnice se poprvé v historických pramenech připomíná roku 1349 pod názvem Paulowicz. V té době vesnici držel bohatý jemnický měšťan a rychtář Mikuláš. Od roku 1457, kdy král Ladislav zapsal zámek a město Jemnici a též ves Pálovice pánům z Lichtenburka, sdílela vesnice většinou osudy jemnického panství. V roce 1850 byla obec začleněna pod politickou pravomoc Podkrajského úřadu v Dačicích. V roce 1900 se uvádí v Páovicích dvůr velkostatku a lihovar patřící jemnické vrchnosti. Koncem feudálního období žilo v Pálovicích 345 obyvatel v 44 domech. Většina obyvatel byla české národnosti a živila se zemědělstvím. v roce 1951 vzniklo JZD, ale po dvou letech zaniklo. Znovu bylo založeno v r. 1958. V roce 1965 se sloučilo s JZD Panenská a v roce 1976 bylo součástí JZD Menhartice. 

J. V. Choráze 309, Hustopeče nad Bečvou, 753 66 

Poskytování sociálních služeb. Posláním Pečovatelské služby je umožnit lidem setrvat ve svém přirozeném sociálním prostředí, i po ztrátě částečné či převážné soběstačnosti a orientaci, a žít, dle možností a s pomocí rodiny a za pomocí pečovatelské služby způsobem, na který byli dosud zvyklí.

Poštovice 13 , Poštovice , 273 72  

Obec Poštovice leží na severním cípu slánské oblasti hraničící s okresem Litoměřice, na východ sousedící s obcí Kmetiněves, na polední-jižní stranu s Tmání, na západ se Šlapnicemi a na sever již s „litoměřickou" obcí Radešín. Rozkládá se v údolí podél obou břehů Vranského potoka, jež napájí i obecní rybník, který slouží jako požární nádrž.   Vranský potok rozděluje Poštovice na dvě Části. Na menší „panskou" stranu a větší „ selskou".

Náměstí Přemyslovců 163/20, Nymburk, 288 02 

Městský úřad Nymburk poskytuje občanům služby v oborech správy městského majetku, správních činnosti (matrika, vydávání OP, pasu a ŘP), sociálních činností a odboru životního prostředí. Na úřední desce jsou vyvěšeny aktuální informace pro občany.

Ošelín 36, Ošelín , 349 01 

Obec se nachází v 478m nadmořské výšky, kousek od obce, protéká řeka Mže kde se nachází dětský tábor a železniční zastávka. Asi 2 km západně od Ošelína stávala na mokřinaté louce obklopené lesem ve středověku ves Kozlov. První zmínky o ní jsou z r. 1379, kdy náležela k Ošelínu. Od 16.století je připomínána jako pustá. Později zde bylo vystavěno několik chalup, z nichž 2 přetrvávají dodnes.

Záchlumí 17, Záchlumí, 349 01  

Záchlumí je klidná a příjemná vesnička Plzeňského kraje s cca 400 obyvateli, cca 8 km od Stříbra směrem na Mariánské Lázně, zasazená do malebného regionu Konstantinolázeňska.  Svým lidem nabízí v rámci svých skromných možností co nejvíce služeb: najdete u nás mateřskou školku a základní školu pro 1. stupeň, nový obecní dům s obecním úřadem a společenskou místností, obchod se smíšeným zbožím i hospůdku s letním venkovním posezením.  Zejména krajina a bohaté lesy v těsné blízkosti jsou ideální pro výlety pěšky i na kole. Příroda, klid a upravené prostředí,  ve spojení  s dostupnými službami,  turistickými cíli a zábavou v blízkém okolí společně u nás vytváří zajímavé místo pro život.

Žďár 20, Žďár , 398 11 

Obec Žďár se nachází v jižní části píseckého okresu asi 3 km od Protivína v nadmořské výšce přibližně 380 m.n.m. Součástí Žďáru jsou části Žďárské Chalupy a Nová Ves. V současné době žije v obci kolem 230 obyvatel.

Mazelov 40, Mazelov, 373 63 

Mazelov je jihočeská vesnice se zachovaným historickým půdorysem i architekturou. První určitější zpráva o Mazelově je z roku 1445 a to v listině vydané Oldřichem z Rožmberka (Josef Baštýř – Historie farní osady).

Lipová 155 , Kojetice, 250 72 

.Obec Kojetice se nachází v okrese Mělník, kraj Středočeský. Rozkládá se asi čtrnáct kilometrů jižně od Mělníka a tři kilometry jižně od města Neratovice. 

Velká Lhota 33, Velká Lhota, 757 01 

Obec se nachází asi 9 km jihovýchodně od Valašského Meziříčí, v západní části Vsetínských vrchů a je nejvýše položenou oblastí ve valašskomeziříčské oblasti.  První písemná zpráva o ní pochází z roku 1374, kdy je vzpomínána jako součást panství Krásno, od roku 1411 jako součást rožnovského panství. Dědinský potok, který obcí protéká, se vlévá se do přehrady Bystřička. Typickou obživou obyvatel v 19. století bylo zemědělství, výroba domácího dřevěného nádobí, křiváků. V roce 1980 byla k Velké Lhotě přičleněna obec Malá Lhota. Obec má tedy dvě místní části: Velká Lhota u Valašského Meziříčí a Malá Lhota u Valašského Meziříčí.

Těškov 35 , Těškov , 337 01 

Obec Těškov se nachází v plzeňském kraji v blízkosti města Rokycany. Její průměrná nadmořská výška je cca 500 m. n. m. Ves je situována v kotlině otevřené směrem k jihovýchodu, kolem je obklopena lesy, ze kterých se nad jejím okolím vypínají vrchy Sirská hora (589 m. n. m.), Čihadlo (654 m.n m.), Hrad Mitterwald- (680 m.n.m.) Brno (718 m.n.m) a Radeč (745 m.n.m.).  První písemné zmínky o obci Těškov pocházejí již ze 14. století. V této době se psal název obce v podobě TĚŽKOV a byl odvozen od slova TĚŽITI, neboť v blízkosti obce na vrchu Radeč se těžila železná ruda. Druhé vysvětlení pro název obce se odvozuje od slova TĚŽÁK - což dříve znamenalo sedlák. Rolník, který zde velmi těžce obdělával půdu a těžil z ní produkty ke své obživě. Dle dobových kronik a historických pramenů, byla obec založena roku 1343 Oldřichem z Mitervaldu a její název byl odvozen od osobního jména Těšek a to znamená tedy Těškův dvůr. V těsném okolí obce se nachází 402 ha zemědělské půdy, která je obdělávána zejména ZBIROŽSKOU a.s., v malé míře soukromými zemědělci.  V současné době žije v obci 310 obyvatel, pro další rozvoj obce obecní úřad připravuje projekt stavebních parcel pro výstavbu rodinných domků. V obci funguje společenský život, pracuje zde sbor dobrovolných hasičů a fotbalový klub hrající okresní přebor. Kulturním zařízením je i místní knihovna s veřejným internetem. K dispozici občanům je rekonstruovaná vybavená tělocvična. Zdravotní péče pro občany je zajištěna jeden den v týdnu dojíždějícím lékařem. Obec provozuje obecní vodovod s velmi kvalitní vodou. Jeho prameniště jsou v okolních hlubokých lesích. Profesionální firmy zabezpečují svoz komunálního a tříděného odpadu. Ve středu obce se nachází prodejna smíšeného zboží a místní hostinec. Obojí slouží ke spokojenosti místních občanů a turistů v letním i zimním období. Na vzhled obce a kvalitu životního prostředí má nemalý vliv zejména absence průmyslu. Jsou zde vhodné podmínky pro trvalé bydlení i rekreaci. Tím že je obec obklopena hustými lesy a vrcholy, nejezdí sem turisté jen na houby, ale je zde v okolí celá řada turistických cest včetně známé cyklotrasy 2153. V zimním období jsou udržovány běžecké trasy, které jsou hojně navštěvovány turisty pro svoji upravenost a krásu přírody.  Návštěvník Těškova zapomíná  že je pouhé 2 km od dálnice D5,(50km sjezd Mýto) která za lesem není vidět a skoro ani slyšet. Přitom jen 60 km od Prahy a 20 km od Plzně.  Napravo od železnice Praha – Plzeň vzdálené od železniční stanice Mýto nebo Holoubkov cca 4 km.

Nebílovy 101, Nezvěstice, 332 04 

V současnosti má obec zpracován Územní plán, který je podkladem pro budování a rozvoj Nebílov v nejbližších letech. Rozvojem motorismu se obec stala příměstskou oblastí Plzně, díky čemuž zde stoupl zájem o bytovou výstavbu. Nebílovy tak jsou živou rozvíjející se obcí, kde se staví rodinné domky a mladí lidé zakládají rodiny. Dnes je zde vybudována čistička odpadních vod, také se zde buduje kanalizace společně s přívodem vody do již vybudované víceúčelové nádrže. Také je zpracován generel plynofikace obce.

Přestavlky 60, Přestavlky , 334 01 

Dnes žije v obci a přilehlých osadách Horní a Dolní Lažany 211 trvale žijících obyvatel. Obec je plynofikována a má svoji vodovodní síť. Na území obce se nachází smíšený obchod a pohostinství. Zemědělskou výrobu zde provozují dva samostatně hospodařící rolníci a Dnešická zemědělská akciová společnost. Výrobou skleněných vláken a výrobků z nich se zabývá firma DASBA s.r.o.. V obci se nachází rovněž další provozovny, a to opravna automobilů,. autoklempířská a autolakýrnická dílna.  

K obci patří také dvě osady - Horní a Dolní Lažany, které leží cca 6 km od Chotěšova, pod lesnatým masivem Černých vrchů.  Na Horních Lažanech stojí dřevěná zvonička z roku 1899. Dolní Lažany připomínají shluk několika usedlostí okolo nevelkého rybníka. V hrazení jednoho statku se uchovala zděná kaplička z roku 1905. V současné době je osada převážně využívána k rekreačním účelům.

Vřeskovice 112, Vřeskovice , 334 01 

Obec Vřeskovice se nachází 8km od Přeštic a 17 km od Klatov v nadmořské výšce 406 m. Rozloha obce je 868 ha. V obci žije 285 obyvatel, průměrný věk na občana je 40,8 let. Je zde 140 čísel popisných. Nachází se tu kulturní dům s restaurací, sálem a obecním úřadem. Vedle této budovy je prodejna se smíšeným zbožím, kterou provozuje ZKD Sušice. Další budovou ve správě obce je budova knihovny. Nejvýznamnější památkou obce je kostel sv. Jana Křtitele (církev římskokatolická) a socha Jana Nepomuského. V obci je dokončena plynofikace. Pokračuje výstavba nových rodinných domů v okrajové části obce. Obec má schválený územní plán, který v letošním roce bude dokončen do digitální podoby. Je dokončena digitalizace katastrálního území.  

Zbinohy 13, Větrný Jeníkov, 588 42 

Obec Zbinohy (německy Winau) se nachází v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1437. Zbinohy se nachází 6 km jižně od Herálce a 2,5 km od Skorkova, 5 km jihozápadně od Úsobí, 2 km severně od Větrného Jeníkova a 3 km východně od Velešova. Geomorfologicky je oblast součástí Česko-moravské subprovincie, konkrétně Křemešnické vrchoviny a jejího pod celku Humpolecká vrchovina, v jejíž rámci spadá pod geomorfologický okrsek Jeníkovská vrchovina.

Kryštofovo Údolí 166, Kryštofovo Údolí , 460 01 

Současná obec Kryštofovo Údolí se skládá z původně tří obcí, které vznikaly od údolí řeky Nisy postupně tak, jak osadníci stoupali výše do hor. Nejníže leží Rokytnice ( Eckersbach ), následuje Holundergrund (Bezové údolí , v pozdějších dobách nazývané Kryštofovo údolí ) a nejvýše Novina (Neuland).  Zcela nezaručená pověst vypráví že Kryštofovo Údolí vzniklo v 15. století před husitskými válkami a chaosem válek se mnohonásobně zvětšilo o uprchlíky z okolí. Jako prvního osídlence jmenuje lidové vyprávění uhlíře jménem Christophorus.  Přidržíme-li se historických faktů, zjistíme, že ještě na počátku 16.století byla celá oblast rozsáhlou lesní krajinou patřící panství Lemberk, ve které jen ojediněle zřizovali svá obydlí uhlíři a dělníci, připravující troud. V roce 1518 kupuje hornolužický fojt Wilhelm von Eilenburg ( Vilém II. z Ronova ) panství Lemberk. V seznamu přináležejících obcí, datovaném 31. ledna 1518 není zmínka ani o Kryštofově Údolí ani Novině.  V blízkých horách u Andělské hory a Panenské hůrky bylo již delší dobu provozováno hornictví. Bohatství rud nutilo horníky pronikat dále do lesů a proto také vrchnost povolila v polovině 16. století těžit od Rokytnice ( Eckersbach ) až do osad Kryštofovo Údolí a Novina. V listinách českých zemských desek je zmínka o obou osadách teprve v kupní smlouvě z roku 1581 (Herrschftskaufe vom Tage Fabian u. Sebastian 1581), kdy panství Lemberk kupuje Jindřich Berka z Dubé. V kupní listině je zmínka o hamru v Kryštofově Údolí. Z této doby je u obou obcí v zemských deskách připsáno “nově postaveno”, tj. nově založeno.  Prvá sídla v dříve neobhospodařovaném horním dílu Rokytnice ( Eckersbach ) mohla vzniknout tedy brzy po roce 1518, neboť už 1528 je řeč o “dědičných poddaných v údolí ( Grund )”.  Jak říká staré ústní podaní, obdrželi první osídlenci privilegium ( Freibrief ), které později za časů nejmenované války bylo předáno k uschování do Žitavy a tam se údajně ztratilo. Je to nepochybně 20. ledna 1528 udělená “dolovací volnost pro údolí Holundergrund a Eckersbach – ( Údolí černého bezu a Rokytnice )” Wilhelmem von Eilenburg ( Ilenburg ) na Ronově, tehdejším majitelem panství Lemberk.  Uvedená stará právoplatná listina a zmíněný zápis v zemských deskách připouští domněnku, že Wilhelm von Ilenburg by vlastně mohl být zakladatelem dnešního Kryštofova Údolí. Ilenburgovo privilegium opravňuje také k předpokladu, že pojmenování nového sídla bylo “Holundergrund”, což se ještě na počátku 20. století užívalo v nářečí.  Před polovinou 16. století byla krajina dnešního Kryštofova Údolí, oddělena od panství Lemberk, přenechána s blízkou obcí Křížany ( Suchá ) hraběti Mikulášovi II. z Donína na Grabštejně. Ten předal ještě za svého života důlní místo Andělskou horu s určitým okrskem statků svému synovi Kryštofu z Donína. K tomuto území mohl také patřit distrikt opodál řeky Nisy se stávajícím novým osídlením na Rokytce ( Eckersbach ). Údajně to byl tento Kryštof z Donína, kterému vděčí Kryštofovo Údolí za své jméno.  Štoly, které byly v provozu v okolí Kryštofova Údolí, dodávaly převážně železnou a olověnou rudu. Na místě dřívější pily č.p. 48 se nacházel hamr, o kterém je zmínka v lemberských koupích ( Herrschftskaufe vom Tage Fabian u. Sebastian 1581 ).  Těžba – jak je možno se domnívat ze starých údajů – byla provozována až do roku 1750, ale pro příliš malý výnos byla zastavena. Železná ruda se těžila na mnoha místech tzv. horské strany vesnice. Za zmínku stojí lokality Zeche, Kuks, Šachetní hora a v Novině Wolmschacht a Simmschacht.  Vedle milířů a hornictví byla důležitým příjmem obyvatel výroba troudu, který byl získáván ze zetlelého smrkového dřeva. Velké kusy žlutého, zetlelého dřeva byly páleny v pecích, po nímž v popelu byl vyhrabáván troud. Upotřebení nacházel troud v bělírnách. Po první polovině 18.století je zmínka v matrikách o domkářích, kteří troud připravovali. Dalším výnosným zaměstnáním obyvatel bylo dolování a pálení vápna. V důsledku zdražení dřeva se však vápno přestalo pálit.  V 16.století byli místní obyvatelé protestanty. Když započala na panství Lemberk v roce 1624 protireformace, pokoušeli se i zde donutit obyvatele k návratu ke katolicismu. Provedením tohoto záměru zabránila třicetiletá válka, protože Kryštofovo Údolí pro svoji nehostinnou polohu bylo jen velmi těžce dosažitelné. Po skončení války vláda velmi přísně dbala o vymýcení evangelického náboženství. Důsledkem toho bylo, že část obyvatel opustila dům i dvůr a odešla do protestantské ciziny. Prázdné domy a statky byly prodány vrchností katolickým novoosídlencům. Úděl těchto nových obyvatel nebyl ( stejně jako osud dřívějších obyvatel ) nijak záviděníhodný. Nevolnictví příliš zatěžovalo venkovský lid. V důsledku toho vznikala selská povstání, která však neměla kýžený úspěch – tj. dosažení svobody a zmírnění, lépe řečeno zrušení roboty. Na velkém selském povstání v roce 1680 se obyvatelé Kryštofova Údolí ani Noviny nepodíleli , i když jim vzbouřenci opakovaně hrozili “ohněm a smrtí”.  O poddanských povinnostech ( Frohnden ) obyvatel Kryštofova Údolí nás poučuje přehled o odvodu daní a robotě na lemberském panství z roku 1632. Kryštofovo Údolí mělo tenkrát 46 usedlíků. Výměra všech pozemků činila 3 hudeny a jeden prut ( asi 106 hektarů ). Jako daň z pozemku zaplatili obyvatelé k sv. Jiří a k sv. Havlu dohromady 5 kop, 43 grošů, 4 denáry. Robota se skládala ze 110 dnů sekání trávy a 122 dnů kosení obilí, mimo to museli poddaní upříst 88 vřeten příze.  V dobovém popise panství Lemberk ze 16. srpna 1678 se říká o Kryštofově Údolí:  "Tato vesnice leží pod velkou horou, zvanou Ještěd. Samo o sobě je hornatým, studeným a drsným místem a větší část roku je plné vysokého sněhu, má krutou zimu a časté povětří. Zimní období končí velmi pomalu na jaře a začíná znovu už na podzim. Chtějí-li obyvatelé této obce z bahnité a unavené půdy něco sklidit, musí předem s největší námahou hnojit, přičemž pole často vymrznou a vymáčí se. Útěchou obyvatel je trocha ovsa a lnu, které pro předčasně napadlý sníh mohou být jen ztěžka z polí sváženy. Mnozí, kteří mají pár kusů dobytka, se živí vožením obilí po silnicích, k čemuž se jim půjčují peníze, a teprve po prodeji platí svým věřitelům určitý poplatek ( Zinspfennig ). Ostatní se živí namáhavým předením. Konec konců je to nepříjemné a divoké místo a spíše se oškliví, než aby vybízelo k bydlení. O sousední obci Novina bylo napsáno : Poloha, polnosti, obživa a společná práce jsou stejné, jako v Kryštofově Údolí."  V 18. a 19. století byl kraj často postihován válečnými nepokoji, špatnou úrodou, hladovými roky, povodněmi a požáry. V dobách války obyvatelé okolních vesnic vyhledávali často Kryštofovo Údolí, aby nalezli v hustých lesích ochranu před nepřítelem. Pojmenování některých míst, př. Koňská stáj, Jalovicový most atd., kde uprchlíci ukrývali svůj dobytek, se udržela podnes.  Roku 1826 vybudovali liberečtí podnikatelé Siegmund a Neuhauser pod Hamrštejnem textilní továrnu a mnoho obyvatel zde nalezlo práci.  Velká změna v doposud značně odlehlé obci nastala v letech 1852-1858, kdy byla v dolní části vesnice vystavěna okresní silnice. V horní části ( až k hranici Noviny ) byla dokončena v roce1864. V letech 1856-1859 byl postaven u hradu Hamrštejna železniční viadukt na trati z Liberce do Hrádku a Žitavy.  Na konci 19.století začíná stavba další železnice, která již přímo prochází obcí. Stavba tratě z Liberce do Děčína a Teplic byla dokončena v létě 1900. Liberecko-teplická dráha se táhne Kryštofovým Údolím téměř souběžně v průměrné výši 60 m nad údolím. Zastávka v Kryštofově Údolí je 467 m nad mořem a 96 m nad úrovní silnice. Půvabná krajina údolí byla v délce 194 m přemostěna mocným železničním viaduktem, zajímavou vysokou stavbou se 14 oblouky. Most má výšku 30 m. Nedaleko přemostění ústí 818 m dlouhý ještědský tunel. V místě samotném je železniční zastávka Novina.  Poštovní úřad vstoupil v činnost 10.května 1903 a zároveň byl sběrnou poštovní spořitelny. Udržoval spojení s poštovní sítí prostřednictvím poštovního posla, docházejícího 3 krát denně k železniční stanici Kryštofovo Údolí. Před zřízením poštovního úřadu byly dopisy a balíky doručovány poštovním doručovatelem c.k. poštovního úřadu v Machníně. Před rokem 1869 musel poštovní zásilky odvážet obecní posel z Chrastavy a to jedenkrát týdně.  V popisu známého oblastního kronikáře Ressela z roku 1903-1905 se dočítáme:  "Obec Kryštofovo Údolí, ku které nepatří žádné jiné místo ani část nebo díl, čítá 169 domů, ponejvíce dřevěných, většinou pokrytých břidlicí, s 883 převážně německými obyvateli, kteří jsou až na 8 protestantů a 4 bezvěrce, římskými katolíky. Obyvatelé jsou velmi pilní, ale v důsledku malých možností příjmu ( daných odlehlou polohou obce ), jsou nucení být velmi spořiví. Z části se zaměstnávají obděláváním polí a chovem dobytka, v důsledku vysoké polohy ( 339 m ) je obdělávání polí málo výnosné a vzhledem k strmým svahům velmi namáhavé.  Mnoho polí bylo uměle vytvořeno a mohou být obdělávána jen rýči. Hnojivo a semena musí být vynášeny na zádech na horské svahy. Hlavními produkty zemědělství jsou žito, oves a brambory, méně se pěstuje řepa. Stav dobytka čítá 14 koní, 150 kusů hovězího dobytka, 30 koz, 20 vepřů, přes 100 slepic a 10 včelínů. Je zde vyvinutá luční kultura a čile se pěstuje ovocnářství. Vydatné je i rybářství v Rokytce a v malých potocích.  Mnoho obyvatel nachází výdělek v rozsáhlém lesním hospodářství, v okolních továrnách, ostatní jsou zaměstnání v přilehlých místech a vesnicích jako pokrývači, zedníci a tesaři. Obtížné získaný výdělek vysvětluje snad také okolnost, že v posledním desetiletí se stále snižovala životní úroveň. Poslední součet řemeslných živností v roce 1903 vykazuje v místě 119 zemědělských a 63 řemeslných provozů, dále 14 domácích dělníků.  Jsou tu 2 obchodníci s dřevem, 4 obchodníci s koloniálním zbožím, 2 trafiky a 1 konsum “Svépomoc” ( Selbsthilfe ). Dále se starají o potřeby obyvatel 3 pekaři, 2 řezníci, 4 obuvníci, 1 krejčí, 2 kováři, 6 dřevařů a 1 hodinář. Je tu rovněž 7 hostinců. Uměleckou činností se živí 3 malíři olejových obrazů. Dříve byla ve vsi čilá výroba dřevěného zboží ( káry, žebře, saně, hrábě atd. ).   

Okrouhlá 123, Okrouhlá , 680 01 

Nejstarší historická zpráva je z roku 1447. Název obce vznikl podle původního tvaru obce. Od roku 1850 je součástí obce osada Melkov, ležící asi 1 kilometr západním směrem od obce. Kříž na návsi u zvonice je jedinou kulturní památkou. Od roku 1928 byla obec členem Středomoravského lesního družstva, které v roce 1995 obnovilo svoji činnost a hospodaří na výměře asi 2500 ha lesa. V roce 2011 z něj vystoupila. Obec vlastní od roku 1931 obecní vodovod.  Obec Okrouhlá se v průběhu 20.století neustále rozvíjela. Nejvýznamnější mezníky jsou též zachyceny v kronice obce. Ze zápisů vybíráme:

Lipová-lázně 396, Lipová-lázně, 790 61 

 Obec Lipová – lázně je součástí okresu Jeseník, který je nejsevernější výspou Olomouckého kraje. Rozkládá se v údolí Staříče, na rozhraní pohoří Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor a počtem obyvatel se řadí mezi největší obce na Jesenicku.

Kvášňovice 5 , Kvášňovice, 341 01  

Prvotní název obce zněl Kvašenovice (= ves lidí Kvašenových), samohláska v nepřízvučné hlásce zanikla a postupným změkčením vznikl dnešní název Kvášňovice.  Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1364. Vznik obce můžeme ale posunout výrazně do minulosti vzhledem k tomu, že kostel sv. Bartoloměje byl postaven mezi lety 1240 – 1260.  Kostel svatého Bartoloměje  Kostel postavený v pozdně románském slohu je největší dominantou obce. Nejhodnotnějším stavebním článkem kostela je románský portál z doby kolem roku 1240, stavebně spadající do okruhu tzv. burgundské gotiky. Portál je půlkruhový s pravoúhle ustupujícím ostěním. Je opatřen tympanonem zdobeným reliéfem s obloučkovým vlysem. Je zaznamenáno jen několik málo jemu podobných.  Po roce 1400 došlo ke gotizování presbytáře. Barokní úpravy kostela vznikly mezi lety 1751 – 1768.  Hlavní oltář s vyobrazením sv. Bartoloměje pochází z roku 1797. Na postranních oltářích jsou obrazy s Ecce Homo a Paní Marii Sušickou.  Důležitost farnosti dokazují nejen hroby Ferdinanda Karla z Riesenberka a Petra Oseleckého z Oselce a Dlouhé vsi, ale i šest náhrobků rodu Dlouhoveských a Švihovských.  Podle farní relace náležely do farního obvodu Kvášňovice, vedle samotného farního centra ještě Nekvasovy, Chlumy, Lažany (pozdější Defurovy), Maňovice, Černice a Olšany.  Fara  Jádro stavby pochází z 15. století, další stavební etapy pochází ze 17. a 18. století. Jedná se o mimořádnou architekturu s dochovanými konstrukcemi z několika stavebních etap.  Škola  V roce 1784 byla v obci otevřena škola. Z jednotřídky vznikla v roce 1868 dvojtřídka a v roce 1878 byla zřízena třída třetí. Do této školy chodily děti ze všech šesti výše uvedených obcí. V roce 1967 byla škola kvůli nedostatku dětí uzavřena. V současnosti se v ní nachází čtyři obecní byty.  Socha sv. Jana Nepomuckého  V blízkosti kostela stojí na kamenném podstavci dřevěná výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého. Socha světce v rochetě a typickém postoji byla zhotovena v roce 1832 na památku toho, že se obci vyhnula cholera.  Sbor dobrovolných hasičů  V roce 1896 byl na popud faráře Františka Dítka založen Sbor dobrovolných hasičů. V tomto roce došlo i k nákupu hasičské stříkačky tzv. koňky, která se využívá dodnes při hasičských slavnostech.  První a druhá světová válka v Kvášňovicích  Během 1. sv. v. bylo odvedeno celkem 99 místních rodáků. 18 mužů se bohužel již nikdy nevrátilo. Na jejich počest byl v roce 1922 slavnostně odhalen pomník padlým vojínům před místním kostelem, kde již od konce války rostla Lípa Svobody. Za pomníkem byla v roce 1930 na počest prvního československého prezidenta vysazena navíc Lípa Masarykova.  V důsledku březnových událostí roku 1938 byly na návsi vysazeny tři lípy k upomínce ztráty samostatnosti a vzniku Protektorátu Čech a Moravy.  Na nucené práce do Německa muselo odejít 33 místních občanů. Do koncentračního tábora v Terezíně byla odvedena židovská rodina Schwarzova, která se bohužel po válce do Kvášňovic již nevrátila. Místní farář Jan Němec byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Dachau za to, že nepozdravil znak Říše, neposlouchal státní nařízení a brzdil klidný vývoj v Protektorátě. Na konci války byl z Dachau osvobozen.

Janov 216 , Janov , 569 55 

Naše obec se nachází mezi městy Litomyšl a Svitavy. Jejími nedílnými součástmi jsou osady Mendryka a Gajer. Podél obce vede silnice I/35, neoblíbený zdroj hluku a vážných dopravních nehod. Od roku 2009 máme ještě méně oblíbenou dominantu: věže dvou větrných elektráren o výšce 120 m na soukromém pozemku směrem k Čisté. Na severozápad od obce vede silnička do Strakova a na jihovýchod do Opatovce.  Nadmořská výška středu obce činí 465 m.n.m., na katastrálním území jsou ale i místa o 100 metrů vyšší. V obci je pošta, základní škola, mateřská škola, obchod, dvě restaurace, kulturní dům, jezdecký areál, fotbalové hřiště s kulturním zázemím, knihovna s veřejným přístupem k internetu, víceúčelové tartanové hřiště a tři dětská hřiště. V obci působí SDH, TJ Sokol, dva jezdecké kluby a fotografický kroužek. Katastr obce má výměru 2471 ha. Obec má něco přes 1000 obyvatel v cca. 260 domech.

Petráveč 40 , Petráveč, 594 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Malečov 36, Malečov , 403 27 

Kraj Malečovska, tedy obec Malečov a její části se nacházejí v malebné krajině Českého středohoří asi 9 km od centra krajského města Ústí nad Labem. Je také často nazýván prahem k "Portě Bohemice" (Porta Bohemica - brána Čech).  Malečov (Malschen, 1057, 515 - 525 m.n.m.). Ves je zmiňovaná v r. 1057 v zakládací listině litoměřické kapituly jako Malešův dvůr (6 usedlostí a jedna zahrada). V roce 1410 ves zastavil král Václav IV. se vsí Kojetice a dalšími osadami Haškovi z Robeč. Od roku 1548 náležela Salhausenům a od roku 1676 společně se zbožím svádovským patřila k alodnímu  panství Ploskovice. V r. 1945 byla připojena ves Němčí, r. 1957 i Pohoří. V roce 1960 byla připojena ves Březí.   Malečov má dnes 10 částí, které bychom si zde mohli připomenout: Malečov, Březí, Čeřeniště, Horní Zálezly, Němčí, Pohoří, Proboštov, Rýdeč, Řetouň a také Babiny I., které bývaly kdysi osídlenou části obce, dnes však k Malečovu patří pouze jako katastrální území. Za zmínku jistě stojí i kdysi bývalá část obce "Tašov", která se po roce 1994 osamostatnila a stala se tak samostatnou obcí v ústeckém kraji. Dnes žije na Malečovsku 735 obyvatel.

Jasenná 190, Jasenná u Vizovic, 763 13 

Obec Jasenná leží na hlavní spojnici I/69 mezi Zlínem a Vsetínem, východně od krajského města Zlín (21 km), severovýchodně od Vizovic (6 km). Katastr obce Jasenná měří cca 1235 ha. Krajina je u nás velmi členitá, kopcovitá, se spoustou lesů a krásných údolí, zemědělské půdy, kde převažují dnes již pastviny a louky. K obci neodmyslitelně patří i samoty - paseky, jejichž starousedlíci udržují původní ráz krajiny zejména chovem ovcí.

Milínov 48, Milínov, 332 04 

Vesnice je situována v odlehlé krajině mezi lesy, a dle první zmínky o Milenowu z roku 1379 patřilo 10 ze 13 lánů ve vsi ke Strašicům. Tento rožmberský majetek byl spravován z hradu Vlčtejna. Po roce 1532 ves patřila k Žákavé, od roku 1601 ke Šťáhlavům, přičemž farností přináležela do Chválenic. Severně v lese se nachází samota - hájovna Hádky, kde stávala zaniklá středověká vesnice zmiňovaná roku 1587 při panství poříčském. Východně položený vrch Pramný je přírodní památkou. Po značené turistické trase lze dojít i ke zřícenině hradu Lopata.

Merboltice 53 , Merboltice , 405 02 

Merboltice jsou svým původem typickou středověkou lesní lánovou vsí, jejíž osu tvoří křivolaký tok Merboltického potoka, dříve zvaného Triebschbach. Dodnes je možné sledovat charakteristické uspořádání plužiny (zemědělsky obdělávaných ploch), která je vymezená dlouhými lány, jež se táhnou od velkých selských usedlostí až na okolní hřebeny, které tvoří hranici katastru obce. První písemná zmínka je z roku 1352, kdy jsou Merboltice uvedeny jako „Merbotonis villa“. 

Kozolupy 147, Kozolupy, 330 32 

Počátky osídlení obce nejsou známy. Rovněž o vzniku názvu obce existují pouze dohady. Nejstarší záznam o Kozolupech je v latinské listině kláštera kladrubského z r. 1186. V ní se praví, že Bředslav z Kozolup daroval klášteru část své půdy. Hlavní obživu lidem poskytovalo zemědělství.

Libomyšl 71, Lochovice, 267 23 

Libomyšl leží asi 2 km severně od Lochovic v rovině u Litavky, pod stráněmi „Vyšeboh.“ U východního okraje obce vystupuje z luk homole vršku zvaného Hrádek. O původu jsou dodnes rozpory – zda je tento vrch nasypaný lidskou rukou nebo výtvor přírody lidskou rukou dosypaný a upravený. O jeho vzniku lidskýma rukama by mohla nasvědčovat nejen poloha v rovině, ale i materiál a sousední místo, zvané „Na pánově“, odkud mohla být brána zemi při stavbě kopce. Jistotu přinese teprve řádný archeologický průzkum. Hrádek je korunován starobylou rozložitou lípou. Název vršku, „Hrádek“, pochází od hrádku nebo tvrze, která na něm stávala.

Bynovec 29 , Bynovec, 405 02 

Obec Bynovec leží severovýchodně od Děčína v nadmořských výškách 382,00 - 390 m n. m. v údolí  Bynoveckého potoka. Celé území obce spadá do CHKO Labské pískovce, CHOPAV  Severočeská křída a na východ od obce je přírodní rezervace Čabel. V obci se nachází tři vodní nádrže - rybníky.  Obec Bynovec je členem Svazku obcí Českého Švýcarska, Euroregionu Labe a SESO.

Otín 37, Otín, 594 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Smrčí 32, Záhoří, 513 01 

Ves Záhoři má dvě části, horní, větší, objímající v půlkruhu horní náves, kde je pramen vody a tvoří ji samé hospodářské usedlosti a dolní část, rozloženou podél dolní návsi a při potoku vyvěrajícím na horní návsi v studni. Tuto část vytvořily ostatní selské usedlosti, které kdysi tvořily jeden statek. Jméno vsi pochází od polohy za horou. Pipice pochází pravděpodobně od osobního jména Pipa, Proseč od prosekávání, Smrčí - mladý smrkový les, Dlouhý pravděpodobně dlouhý vrch..

Dolní Přím 1, Dolní Přím, 503 16 

Vesnice se původně nazývala Nízký Přín a připomíná se od roku 1378, kdy ji vlastnil Pešík Přín z Přína. Byla však rozdělena nejméně na dvě části. Zdejší tvrz vznikla neznámo kdy, snad v první polovině 14. století. Připomíná se až v roce 1378.  V letech 1405 až 1417 vesnici držel Jan z Nízkého Přína a později Mikuláš z Přína, který však opustil Čechy a v roce 1439 pobýval v Kladsku.  KRÁTCE ZE SOUČASNOSTI Obec Dolní Přím se nachází zhruba 10 kilometrů západně od Hradce Králové směrem na Nový Bydžov. V současné době čítá obec Dolní Přím více než 600 obyvatel.  Dolní Přím se skládá z šesti částí: Dolní Přím, Horní Přím, Nový Přím, Probluz, Jehlice a část osady Bor.  Obec je plynofikována (s výjimkou Jehlice a Boru), vystavěn je i veřejný vodovod. Díky vysoké občanské vybavenosti, krátké vzdálenosti od krajského města a velmi dobrému autobusovému spojení je Dolní Přím vyhledáváným místem pro výstavbu nových rodinných domků.

Náměstí 115 , Chlum u Třeboně , 378 04 

Titul městys obdržel Chlum ve své historii hned dvakrát. Poprvé to bylo císařským rozhodnutím ze dne 3. prosince 1857. Podruhé skoro za 150 let dne 10. října 2006 rozhodnutím parlamentu České republiky. Městys svou polohou a přírodními krásami náleží k malebným a stále vyhledávaným místům lákající k odpočinku. Je rozložen na návrších i v údolích. Samotná obec i přilehlé samoty jsou obklopeny lesy, hladinami četných rybníků s hrázemi lemovanými staletými duby v Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. Vodní plochy a jejich okolí jsou domovem mnoha druhů rostlin i ryb a vodního ptactva. Půvabné prostředí, jež nabízí náš romantický kraj, láká stále nové návštěvníky, ale i ty, kteří již jednou Chlum objevili k opětovné návštěvě.  

Budětice 47 , Budětice , 342 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

tř. Budovatelů 2930/154, Most, 434 01 

Bytové družstvo 265 datuje svůj vznik ustavující členskou schůzí 17. března 1996. 

Předmětem činnosti družstva je pronájem bytů a nebytových prostor, ploch pro reklamní účely včetně poskytování základních služeb spojených s užíváním bytů, nebytových a společných prostor. Dále je předmětem činnosti zabezpečování provozu, správy, údržby a oprav bytového a nebytového fondu.
 

Tusarova 1234/30, Praha, 170 00 

Stavební bytové družstvo bylo založeno v roce 1959, a to především díky iniciativě pracovníků Energoprojektu pro řešení bytové problematiky nejen této projekční organizace, ale i pro potřeby pracovníků resortu energetiky v Praze. Proto také jeho původní název byl „Stavební bytové družstvo zaměstnanců pražské energetiky – SBD ZPE“.

Seifertova 173, Lanškroun, 563 01 

Stavební bytové družstvo Lanškroun bylo založeno k 1.1. 1991 vyčleněním z Okresního stavebního bytového družstva Ústí nad Orlicí. Zajišťujeme správu a provoz bytových a nebytových objektů ve vlastnictví družstva nebo ve vlastnictví fyzických nebo jiných právnických osob. V současné době spravujeme 1 146 bytů.

Pěčnov 3, Pěčnov, 383 01 

Obec Pěčnov se nachází v podhůří Šumavy nedaleko Boubína, na polovině cesty mezi dvěmi největšími městy v okrese - Prachaticemi a Vimperkem.

Jako samostatná obec, nejmenší na okrese, vznikla v roce 1990 s devítičlenným zastupitelstvem. V současné době má zastupitelstvo obce šest členů.

• výměra: 1986693,66 m2
• nadmořská výška: 625 m.n.m.
• souřadnice GPS: 49°3'11.97"N , 13°56'32.37"E
• počet domů: 57
• počet obyvatel: 156
• vybavenost: kanalizace, vodovod, ČOV, rozvod hydrantů, knihovna, hospoda, fotbalové hřiště, víceúčelové hřiště, dětské hřiště, koupaliště, venkovní kryté posezení s krbem

Dukelská 253, Šenov u Nového Jičína, 742 42 

Stavební bytové družstvo Venkov.

Chotiměř 66 , Chotiměř , 410 02  

Obec Chotiměř leží v okrese Litoměřice. Rozkládá se v samém srdci Českého středohoří a nabízí nádherný pohled na okolní vrcholy Kletečné, Kubačky, Lovoše i Milešovky. Je obklopena ovocnými sady, zemědělskou půdou a blízkými lesy. Plným právem tak patří do malebné oblasti nazývané Zahrada Čech.  Průměrná nadmořská výška v obci je 268 metrů. Protéká jí Chotiměřský potok, který se vlévá do Milešovského potoka a dále do řeky Labe. V obci jsou tři rybníky a velká  hasičská nádrž.  Z 343 hektarů celkové katastrální výměry obce je 39% orné půdy a 10% lesů.  První písemné záznamy o vsi jsou datovány do roku 1280. Historické prameny se zmiňují o dvou tvrzích, jejichž existence byla inspirací pro současnou podobu chotiměřské vlajky a znaku.  Jméno vesnice vzniklo z osobního jména Chotěmír (Chotimír) a znamenalo Chotěmírův (Chotimírův) dvůr. Podle lidového výkladu upomíná název na strážní pochodí (chodskou) pomezní službu v našem pomezním hvozdu.  Mezi nejvýznamnější pamětihodnosti obce patří barokní kaple svatého Jana Nepomuckého z konce 18. století a selské stavení (čp. 7) z konce 17. století.  Již v roce 1814 byla v obci založena škola. Až v roce 1978 vedl nízký počet dětí k jejímu trvalému uzavření. V současné době většina chotiměřských dětí navštěvuje Základní školu v nedalekém Velemíně. Původní budova školy byla přestavěna na bytové jednotky. Předškolní děti mohou využívat místní mateřskou školu.  Pro volnočasové aktivity mají občané k dispozici dvě hřiště a veřejnou knihovnu s bezplatným přístupem k internetu. Pravidelné setkání seniorů nebo oblíbený dětský maškarní karneval je pořádán v místním hostinci.  V blízkosti obce prochází železniční trať Lovosice - Teplice. Cesta k nádraží trvá necelých 10 minut. Obec při svých cestách po mezinárodní cyklostezce vedoucí přes nedaleké Opárenské údolí navštíví v průběhu roku bezpočet turistů.     V roce 1997 byl v obci založen sbor dobrovolných hasičů, který zajišťuje požární ochranu pro okolní obce, pomáhá při dopravních nehodách a povodních a je nedílnou součástí integrovaného záchranného systému.  Sbor rovněž pořádá řadu kulturních akcí. Mezi nejoblíbenější patří Dětský den s ukázkami práce a zásahů profesionálních hasičů a hasičský bál.  30. srpna 1990 byla obec rozhodnutím občanů osamostatněna. Začaly se psát současné dějiny místní samosprávy.

Bystřička 82, Bystřička, 756 24 

Jako ves se Bystřička poprvé připomíná roku 1647, kdy byla založena vsetínským pánem Mikulášem Pázmánym. Do poloviny minulého století byla Bystřička charakteristickou zemědělskou obcí. Později se rozšířily některé druhy domácí výroby, typické pro Valašsko: výroba křiváků (kapesních nožů) a dřevěného zemědělského nářadí. Roku 1770 se připomíná pod Klenovem lom na vápenec a pec na pálení vápna.

Kuřimská 99 , Moravské Knínice , 664 34 

Obec Moravské Knínice se nachází asi 15 km severozápadně od Brna. Okolí obce je tvořeno převážně smíšenými lesy. Obcí protéká potok Kuřimka. Historický katastr obce o výměře 2026 ha se táhl až k Brněnské přehradě. 

Teplýšovice 24, Teplýšovice, 256 01 

Přes malebný, kopcovitý ráz krajiny, kde jsou výrazně zastoupeny zalesněné plochy a obec v nich samostatně hospodaří na 80 ha ve svém majetku, je půda využita zejména pro zemědělkou činnost. Díky důmyslnosti předků jsou citlivým způsobem do krajiny začleněny četné rybniční plochy, v minulosti založené a do současné doby využívané, pro rybochov. Kaskáda čeňovických rybníků umožnila přírodě vytvořit významný krajinný prvek místního významu -biokoridor podél koryta Křešického potoka napříč správním územím. Vodní plochy se mimo uvedené vyskytují na území jako menší rybníky nicméně celkový jejich počet 18 se na celkové ploše podílí 14,8 ha.  Dostupnost  Pro územní celek obce a jeho občany je kladem výhodná poloha z pohledu dostupnosti okresního města Benešov vzdálené dvanáct kilometrů se všemi potřebnými institucemi, úřady, jehož Městský úřad je místnímu úřadu pověřený.  Poloha obce je strategická z pohledu šestikilometrové vzdálenosti od nejvýznamnější dopravní tepny v republice - dálnice D1, díky níž naše občany dělí od hlavního města České republiky Prahy pouhých třicet minut jízdy.    Správa územního celku  Obec je spravována prostřednictvím obecního úřadu se sídlem v Teplýšovicích. Nejvyšší orgán obce – obecní zastupitelstvo je od počátku nynějšího volební období sedmičlenné proti v minulosti devítičlennému. Starosta obce je z rozhodnutí OZ od 1.1.2007 historicky poprvé uvolněný na rozdíl od ostatních  funkcionářů a zastupitelů, kteří své funkce vykonávají jako neuvolnění.

Sentice 71 , Sentice , 666 03 

O obci Sentice se z písemných pramenů poprvé dovídáme v roce 1358. Od roku 1519 patřilySentice k hradu Veveří. V obci v minulosti stála tvrz. Písemná zpráva o tvrzi pochází z roku 1588, a to v souvislosti s jejím připojením k veverskému panství. Zanikla asi v druhé polovině 15. století za válek česko - uherských. Sentická obecní pečeť se používá od roku 1694. Má ve znaku dvě zkřížené kosy a nápis GEDYNA SEMTICE.

Skalička 10 , Skalička , 666 03 

Obec Skalička byla založena v roce 1349, leží pod Paní horou v kopcích severně od Kuřimi v údolí potoka Lubě.  Skalička  Uprostřed stojící Žandovský mlýn patří mezi nejstarší budovy ve vsi. Počátky mlýna spadají až do 13.století. Vila Žandovských vedle mlýna byla za II.světové války místem častých schůzek partyzánů a odbojářů. Obec byla centrem působení III. čsl. úderné roty generála Luži v rámci druhého odboje v letech 1944 - 1945.Kaplička sv.Václava pochází z roku 1923, oltářní obraz světce je dílem Ladislava Kotase. V 16. století zde stávala tvrz, o které však zmínka z roku 1573 hovoří jako o zpustlé. Místo, kde stávala, se dodnes nazývá Hradisko.

Jihlavská 1, Okříšky, 675 21 

Okříšky jsou městys, ležící asi 10 kilometrů severozápadně od Třebíče a asi 25 km jihovýchodně od Jihlavy. Okříšky jsou důležitým železničním uzlem na železnici mezi Jihlavou, Znojmem a Brnem. Obec se nachází na severním okraji Jaroměřické kotliny a uvnitř Stařečské pahorkatiny. První zmínka o Okříškách pochází z roku 1371, kdy se objevily v testamentu moravského markraběte Jana Jindřicha, podle archeologických výzkumů jsou však nejméně o sto let starší. Název vesnice pochází snad z jména Okřeša či možná ze jména Oskora. 

ČSA 277, Svatava, 357 03 

Obec Svatava leží na rozšířeném údolí při vyústění stejnojmenné řeky, která pramení u obce Zwota v Sasku, do řeky Ohře.  Vznik obce Svatava je zahalen v temnu, protože Svatava byla zpočátku bezvýznamnou osadou. Nejstarší zápis o Svatavě je z roku 1181 a netýká se obce, nýbrž řeky, která obcí protéká a podle ní má obec jméno. První písemná zmínka o obci Svatava se nachází v listině krále Václava IV. z roku 1391, kde je zmínka o staré zemské stezce, která vedla přes obec Svatavu.

Náměstí U Václava 11 , Bořitov, 679 21 

Moravský vladycký rod z Bořitova u Černé Hory, kde je zmiňován roku 1477 Filip, nejstarší známý předek rodu. Mikuláš držel v polovině 16. století Bohuslavice u Telče, na nichž se jeho potomci připomínají ještě počátkem 17. století. Jiří Fridrich, poslední známý člen rodu, v době stavovského povstání neplnoletý, opustil Moravu a vstoupil do švédské armády, kde byl roku 1630 podplukovníkem jezdectva. Roku 1646 se zúčastnil švédského tažení do Čech a Moravy. 

Újezd u Plánice 25, Klatovy , 339 01 

Obec Újezd u Plánice se nachází v okrese Klatovy, cca 15 km od tohoto města. Leží v údolní nivě řeky Úslavy a to na jejím pravém břehu v jižním výběžku Brdské vrchoviny, která končí prakticky vrchem Hůrka v Klatovech. Nejvyšším bodem ne katastru obce je Horoupnice (na mapách nazývána Boulín) 604m n.m.

Telnice 77, Telnice, 403 38 

Jméno Telnice pochází z původního slovanského jména potoka Dolnice. Z Dolnice vznikla Telnice a z ní německý název Tellnitz. První zmínka o Telnici je z roku 1371 v souvislosti s důlní činností na Rudném vrchu. Jedni z posledních majitelů byli Ledeburové, kteří zde vystavěli kostel a zámek, který však již zanikl. Mezi pamětihodnosti obce patří dva pomníky napoleonských válek z roku 1813, hrobka Ledeburů či novogotická kaple.

Lozice 71 , Lozice, 538 54 

Obec Lozice patří mezi menší obce. Rozprostírá se po obou březích říčky Novohradky při silnici č. III/3561, Luže, Chroustovice a železniční stanice Uhersko. Obec leží na samé hranici Českomoravské vysočiny.

Milonice 59 , Milonice , 679 22  

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Račetice 11, Račetice , 438 01 

Račetice leží v Pooherské nížině, asi deset kilometrů jihovýchodně od Kadaně, v nadmořské výšce 289 metrů. Do této oblasti začalo slovanské osídlení pronikat na samém počátku našich národních dějin. V poslední době se dokonce archeologové a historici poměrně jednoznačně přiklánějí k názoru, že vrch Rubín, který se skromně tyčí nad nedalekými Kašticemi, je oním dlouho bezvýsledně hledaným Wogastisburgem, kde v roce 631 zvítězily oddíly Sáma nad vojsky franského krále Dagoberta.

Tasovice 41, Tasovice, 679 71  

Obec Tasovice leží 6,5 km západně od Kunštátu na Moravě – v okrese Blansko, v nadmořské výšce 635 m. Katastrální rozloha Tasovic je 327 ha a v současné době zde žije 73 obyvatel. Největší část katastrálního území obce zaujímá zemědělská půda, významný podíl má orná půda, louky a lesy

Roprachtice 144, Semily, 513 01  

Malebná podkrkonošská obec Roprachtice v údolí Hrádeckého potoka byla založena ve 13. století jako tzv. lánová obec. Nepřehlédnutelnou dominantou Roprachtic je kostel Nejsvětější Trojice z roku 1766. Z roku 1793 pochází zajímavá budova místní fary. Tu dal vystavět patron kostela hrabě Caretto Millesimo. Nad vchodem fary je dosud jeho hraběcí znak.

Marie Podvalové 334 , Tišice , 277 15 

Obec Tišice v dnešní organizační podobě vznikla v r. 1960 sloučením tří historických obcí - Tišic, Chrástu a Kozel. Nejstarší částí jsou, alespoň podle dochovaných zápisů, Kozly. První písemná zmínka o nich je už z r. 1052. Původně knížecí majetek věnoval tohoto roku kníže Břetislav I.právě jím založené kapitule staroboleslavské. V držení církve byly Kozly až do husitských válek. Potom se vystřídala řada majitelů, až je v r. 1584 koupil císař Rudolf II. a věnoval je panství brandýskému. Kostel - interiér kostelZdejší kostel Všech svatých byl postaven v r. 1352 v raně gotickém slohu. Jeho dnešní podoba pochází z r. 1822, kdy byla postavena věž a upraven půdorys. Kostel je státem chráněnou památkou. V roce 1998 prošel generální opravou celé ho exteriéru - nová střecha i fasáda, a tím dobře zapadl do celkové rekonstrukce místního hřbitova, v jehož středu se nachází. O Chrástu je první písemná zpráva z r. 1380 a o Tišících rovněž kolem roku 1400. Osídlení celého území je však o mnoho starší. Svědčí o tom četné archeologické nálezy, některé světově unikátní a uznávané. Nejstarší jsou z doby cca 2000 let před n.l.   Nejvýznamnější osobností, která měla blízký vztah k Tišícím byla operní pěvkyně,  Marie Podvalovásólistka Národního divadla v Praze, Marie Podvalová.V raném dětství se s rodiči přistěhovala do Chrástu a do rodinného domku se ráda vracela až do své smrti.     Tišice se svými 2144 obyvateli (ke dni 31.12.2013) leží na pravém břehu Labe, 10 km od Mělníka při silnici Mělník - Stará Boleslav     V zemědělství pracuje v současnosti už jen menší část obyvatel. Většina dojíždí za prací do sousedních Neratovic nebo pražských podniků a úřadů. Dík malé vzdálenosti od Prahy jsou Tišíce vyhledávaným místem chatařů a chalupářů, neboť je nyní evidováno 196 chatových objektů. K rekreaci a odpočinku místních obyvatel, chatařů i vzdálenějších návštěvníků slouží v létě jezero po bývalé pískovně, kde se dá výborně koupat, surfovat i rybařit. Rybářským rájem je nazýváno labské slepé rameno, známé jako Staré Labe. Myslivci z celých Čech je vyhledávána moderně vybavená střelnice na asfaltové terče se stylovou mysliveckou klubovnou. K dlouhým vycházkám lákají staré lužní lesy podél Labe.

Blažim 32, Blažim, 330 38 

Obec Blažim se rozkládá asi 33 km severozápadně od centra Plzně a 28 km severozápadně od města Nýřany. Počet trvale žijících osob této malé vesničky se pohybuje kolem čísla 65 obyvatel. 

Hůrky 39 , Hůrky , 330 38 

Zahrádka se nachází severozápadně od Plzně. Žije zde přibližně 150 obyvatel. První písemná zmínka o obci je z roku 1379. Části obce: Hůrky, Mostice.

Ke hřišti 117, Letkov , 326 00  

Název osady je odvozen od osobního jména Letek, které se často vyskytuje už ve 13.století. To ovšem nic neubíra na půvabu legendě o tom, že kdysi proletěl směrem od Božkova meteorit a obyvatelé Letkova i okolních vsí měli konstatovat: BOŽí KOV - LETKOV - DÝMÁKOV. Písemně je pak doloženo, že Letkov patříval původně ke statku rokycanskému, ten pak biskupství, později arcibiskupství pražskému. V Letkově sídlil i vladyka, jehož dvůr byl majetkem krále. Roku 1325 král Jan potvrdil dvůr Bohuslavovi z Letkova, král a císař Karel IV umožňuje vladykům s tímto majetkem volně nakládati.  Oldřichovi z Letkova, purkrabímu a hradě Radyni pak toto právo potvrzuje r.1412 král Václav. Oldřich pak prodává tvrz Letkov měšťanu Korandovi z Plzně a později se zde vystřídá více majitelů. 

Kobylice 41 , Kobylice, 504 01 

Název Kobylice je pravděpodobně odvozen od názvu „kobylnice“, jak se označovala jílovitá půda.  První zmínka o Kobylici je z roku 1393 v novobydžovské Knize svědomí.  Pozdějí se dočteme v archivních záznamech, že Kobylici koupili pání z Perštějna a prodali ji r. 1548 Václavu Sokolovi z Leškovic a ten ji zase prodal r. 1552 Erazimovi Zumerfeldovi.  Po třicetileté válce byla obec zpustošena.   Roku 1650 byla obec darována Ferdinandem II. Šlechtici Janu Kordonovi a r. 1686 prodána řádu Benediktýnů v Broumově. Ti osadili obec německými osadníky (viz Tereziánský katastr z r. 1713) a zřídili u vsi Nový dvůr, Tento dvůr byl v r. 1876 rozparcelován a na pozemcích byla založena nová obec Opatov.

Študlov 26, Študlov, 569 04 

První zmínka o obci Študlov, podle místních Ščudlov, se připomíná r.1629 při statku Křetínském. Obec dlouhá léta patřila pod Bradlné. V roce 1912 se osamostatnila.

Obec leží na severovýchodním okraji Českomoravské vrchoviny v kopcovité lesnaté oblasti v nadmořské výšce cca 514 m.n.m. 23 km jižně od Svitav a 12 km severozápadně od Letovic (směr Brno).

Dešná 69, Dešná, 378 73 

Místní kostel sv. Jana Křtitele je pozdně gotická stavba, vystavěná v roce 1494 s renesančně upravenou předsíní a barokní boční kaplí. Hlavní loď je uzavřepětibokým presbytářem. Před západním průčelím stojí štíhlá hranolová věž s cibulovou střechou a lucernou. Na hřbitově je barokní kaple sv. Kříže z roku 1739.      

Na katastru obce se dále nachází Výklenková kaple na cestě do Rancířova z počátku 19. století. Socha sv. Jana Nepomuckého u hřbitova a na křižovatce do Jemnice je z eggenburského vápence. Domy č.p. 3 až 8 jsou památkově chráněné budovy s pozdně empírovými půlkruhovými bránami a domy č.p. 16, 46 a 50 jsou pozdně gotický opevněný kostel s dřevěným ochozem. Na schodišti před kostelem jsou sochy sv. Martina a sv. Jiří na koních, sv. Anna a sv. Jáchymaz doby kolem roku 1765 zhotovené z eggenburského vápence. Na věži kostela je zvon z roku 1524. 

Tuř 13, Tuř, 506 01 

Podle svého názvu patří Tuř k osadám starobylým. Stávala zde odedávna tvrz, na které sídlili představitelé drobné šlechty - od poloviny 14. století uvádění s přídomkem "z Tuří". První zmínka o Hubálovu pochází z roku 1373. Jméno obce zřejmě pochází z pojmenování "Hubálův dvůr", příjmení Hubál je totiž z konce 14. století doloženo jak v Praze, tak i ve městě Jičíně. Obec Hubálov a Tuř sdílejí po dobu půl tisíciletí společné dějiny, historie obou obcí se spojuje nejen v době vrchnostenské psrávy, ale i v současnosti, kdy tvoří dvě části jedné samosprávné obce.

Chlumy 56, Chlumy, 335 01 

Obec Chlumy se nachází v okrese Plzeň-jih, kraj Plzeňský. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1558.

V prostoru malé svažité návsi stojí kaplička klasicistního původu z 1. poloviny 19. století. Jedná se o čtvercovou stavbu se zaoblenými rohy a vstupem zaklenutým polokruhem. Ve vrcholu jehlancové střechy je vztyčena zvonička. V blízkosti kaple stojí pamětní kříž s kamenným dříkem.

Krasíkovice 28 , Krasíkovice , 393 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

nám. Československé armády 16 , Jaroměř , 551 01 

Území na soutoku řek Labe, Úpy a Metuje bylo osídleno již kolem roku 40 000 př.n.l. v období mladšího paleolitu. První historicky doložená zpráva o Jaroměři je datována až rokem 1126, kdy na místě kostela sv. Mikuláše stál hrad, založený přemyslovským knížetem Jaromírem. Jako město je prvně připomínáno v roce 1298 za vlády Václava II., kdy bylo hradiště pravděpodobně povýšeno Přemyslem Otakarem II. na královské město, patřící od roku 1307 manželce Vaclava II. Elišce Rejčce jako věnné město českých královen.     Královské věnné město Jaroměř V počátcích husitských bouří stála Jaroměř jakožto královské město spravované německým patriciátem na straně krále a císaře římského Zikmunda Lucemburského. Když však dne 6. května 1421 k městu přitáhla husitská vojska v čele s JanemKVM logo Žižkou z Trocnova, nezbývalo měšťanům nic jiného, než se po třech dnech vzdát a poté se podrobit věrnosti kalichu. Na straně podobojí stála Jaroměř až do osudné bitvy u Lipan. Dva roky po neúspěšné bitvě se opět poddala císaři Zikmundovi, přičemž ten ji roku 1437 daroval své manželce, královně Barboře. Město posílené za husitských válek se nechtělo vzdát svých privilegií a podrobit se královně, která Jaroměř rozhořčeně zastavila roku 1445 Jiřímu z Poděbrad. V upomínku na příkoří způsobené královně dostala Jaroměř nový znak, místo původní dvojí stupnice musela užívat lvici obtočenou trnovou korunou.     Renesance, baroko, M. B. Braun M. B. Braun Koncem první poloviny patnáctého století byla Jaroměř do základu zničena požárem a nevyhnula se ani v té době nikterak neobvyklým morovým epidemiím. Přesto v období po třicetileté válce, které poznamenalo Jaroměř velkými škodami a ztrátami, tu v období vrcholné renesanční a barokní kultury vzniká řada staveb a uměleckých památek. Renesanční architekturu nám připomíná budova radnice, která byla bohužel v pozdější době přestavěna, a tudíž není slohově jednotná. Velmi silně ale poznamenaly tvář Jaroměře barokní výjevy, ke kterým patří Mariánský sloup nebo socha Plačící ženy na jaroměřském hřbitově, připisovány k dílu sochaře Matyáše Bernarda Brauna a v neposlední řadě i výzdoba gotického chrámu sv. Mikuláše, kde hlavní oltář vytvořil zdejší rodák Matěj Krupka.     Pevnostní město Josefov V době vlády osvícenských panovníků procházely české země nejen velkými reformami, ale stála tu i hrozba před případnou pruskou expanzí. Panovnice Marie Terezie přišla o Slezsko a Kladsko, kde se nacházela obranná linieposzemní chodby severu českých zemí. Ztrátu slezských pevností musela nahradit výstavbou nových pevností, což znamenalo pro Jaroměř zlomové období, kdy vznikla v nedaleké vesnici Ples pevnost, jejíž výstavba v krátké době začala měnit tvář krajiny a rozsáhlé úpravy poznamenaly zejména koryta řek, přičemž byl také zcela posunut jejich soutok. Dne 3. října 1780 byl položen základní kámen za přítomnosti císaře Josefa II., stavba pak byla dokončena za neuvěřitelných sedm let a slavnostně předána zemskému veliteli v Čechách. V roce 1791, čtyři roky po dokončení stavby, bylo pevnostní město povýšeno na královské svobodné město a o dva roky později roku 1793 byla pevnost Ples přejmenována za císaře Františka II. na Josefov. Josefovský městský znak byl městu udělen Ferdinandem V. 3. března 1836. Pevnost ve své době představovala jeden z vrcholů pevnostního stavitelství, přesto ji ale nikdo nikdy nenapadl, pruská vojska se jí v roce 1866 jednoduše vyhnula, a tak byla v roce 1888 pevnost zrušena.     První vlak ve stanici Jaroměř-Josefovparní vlak V devatenáctém století, v tzv. století páry, se v Jaroměři rozvíjel průmysl a podnikání, což si vyžádalo zlepšení a zdokonalení komunikací. V tomto směru bylo záměrem vybudování železniční trati. Podmínkou vybudování bylo, aby nádraží a část trati byly pod přímou obranou a tudíž palbou josefovských děl. První vlak do stanice Josefov-Jaroměř přijel 27. října 1857 a již 4. listopadu byla zahájena pravidelná doprava mezi touto stanicí a Pardubicemi.     Vybudování nové školy Na OstrověZŠ Na Ostrově Nejvýznamnější událostí tohoto období je revoluční rok 1848. Jako v jiných městech, tak i zde vzniká národní garda. Revoluční období bylo ukončeno vyhlášením stavu obležení nad celou Jaroměří. Záhy následovalo rozpuštění národní gardy. Josefovská pevnost v těchto letech sehrála nedůstojnou roli, roli těžkého žaláře. 19. století není jen černou stránkou historie Jaroměře. Roku 1885 byla vybudována nová školní budova Na Ostrově a přístupová komunikace s novým mostem přes řeku Labe.     Válečná léta Vojenský hřbitov V době po sarajevském atentátu vyhlásilo Rakousko-Uhersko úplnou mobilizaci, Jaroměř byla zcela přeplněna vojskem za účelem výcviku branců. Průběh studené války a neschopnost rakouských armád na válečném poli se zde odrazily v neustálém policejním dohledu. Konec války byl pak provázen epidemií španělské chřipky. Z jaroměřských občanů, kteří bojovali na bojištích první světové války, jich padlo 218, toto číslo zahrnuje také 38 josefovských. Nesmíme zapomenout ani na zahraniční odboj. 92 mužů vstoupilo do francouzských, italských a ruských legií. Válečná léta nám trvale připomínají dvě nádherné lípy na josefovském náměstí. Byly zasazeny 2. prosince 1914 na počest 66 let trvající vlády Jeho Výsosti císaře a krále Františka Josefa I.     Poválečná léta Ihned po válce a vzniku samostatného státu 28. října 1918 se zde ustanovil Okresní národní výbor, důsledkem čehož čeští důstojníci sesadili německé z jejich funkcí. Proto bylo pro jaroměřské občany rozčarováním rozpuštění zdejšího Národního výboru v prosinci roku 1918 a převedení jeho pravomoci na hejtmanství ve Dvoře Králové nad Labem. Jaroměř však i nadále usilovala o postavení okresního města. Částečně byly tyto snahy naplněny zřízením jaroměřského samosprávného okresu, ten však byl již r. 1929 sloučen s politickým okresem královédvorským. Tento stav se změnil až r. 1945, kdy se v říjnu Jaroměř konečně stává okresním městem. 30. června 1960 při reorganizaci státní správy byl tento statut ovšem opět zrušen a území rozděleno mezi okresní úřady v Hradci Králové a Náchodě. Dvacátá léta jsou v Jaroměři provázena bouřlivým stavebním ruchem, který ale na začátku 30. let ochládá a postupně upadá se až do bodu mrazu, kdy je střídán obdobím krize. Přesto meziválečné období obohatilo město nejenom o množství staveb, ale i o řadu umělců přímo spjatých s Jaroměří. Po odeznění krize v druhé polovině 30. let však vyvstává nové nebezpečí, německý fašismus. Německá okupace První německé okupační jednotky přijely do Jaroměře 15. března 1939 před šestou hodinou ranní. Velitelem města byl ustanoven důstojník wehrmachtu major Konopatzki. Mnoho mužů se nemohlo s okupací smířit, proto se rozhodlo opustit vlast a bojovat za svobodu v cizích zemích. První spojeneckou jednotkou na území našeho města byla americká vojenská mise 8. května 1945, jenže na definitivní osvobození si město muselo ještě pár dní počkat. Jména všech padlých a zemřelých jaroměřských a josefovských občanů nám připomínají bronzové desky umístěné u Památníku osvobození vedle Městského divadla.     Sloučení Josefova a JaroměřeZnak JaroměřeZnak Josefov Postupné rozrůstání Jaroměře a Josefova vyvrcholilo roku 1948, kdy byla tato dvě samostatná města sloučena v jeden celek. Součástí Jaroměře se staly i bývalé obce Dolní Dolce a Jezbiny. Tento stav byl potvrzen Zemským národním výborem v Praze 19. října 1948.   

Lhotka u Radnic 33, Lhotka u Radnic, 338 24  

Obec Lhotka u Radnic se nachází v okrese Rokycany v Plzeňském  kraji. Obec se skládá ze dvou částí – Lhotka u Radnic a Chockov. Obě části dohromady zabírají  území o katastrální výměře 381 hektarů. 

Obec leží na návrší na levém břehu Radnického potoka 4 km severně od Radnic nadmořská výška 397 m první písemná zmínka o obci pochází z roku 1362 ke kulturním památkám patří kaplička a křížek.

Na náměstí 14, Jankov , 257 03  

Obec Jankov leží 15 km západně od krajského města České Budějovice v nadmořské výšce 488 m n. m., v blízkosti CHKO Blanský les (převážná část správního území obce Jankov – jižně od komunikace III/14324 Jankov – Holašovice - se nachází v CHKO Blanský les). 

První písemná zmínka o obci pochází ze 13. stol. 

Zlatá Olešnice 172 , Zlatá Olešnice , 468 47  

Zlatá Olešnice se rozkládá na stranách podél potoka Zlatník. V potoce se kdysi dávno rýžovalo zlato, jeho břehy jsou lemovány olšemi a právě od toho je odvozen název obce. Horní část obce spadá do chráněné oblasti Jizerských hor, nejvyšší je zde kopec Javorník, dosahující nadmořské výšky 826 metrů. Rozloha katastru je 1595 ha.  První zmínky o obci jsou z r. 1033, kdy podle některých zpráv byl vybudován první křesťanský kostelík. Svědčí o tom zachovalý protokol, sepsaný při komisionelním šetření o jeho stavu, ze dne 13. IV. 1776. Domněnku potvrzuje však ještě jiný nález. Při bourání staré budovy se nalezl na levé straně malého oltáře mocný trám s vyrytým letopočtem římskými číslicemi MXXXIII. Historické záznamy o něm mluví v roce 1384.  Mlhavá pověst vypráví, že sv. Cyril a Metoděj, kráčejíce kdysi po stezce, která vedla od Semil přes Bozkov, Stanov, po levém břehu Zlatníka k Bílé skále, Buchštejnu a dále přes hranice, založili náš kostelík (starou stezku lze dosud podle zarůstajících úvozů sledovati.) Tato pověst je spíše ve spojitosti se jménem mnichů Cyriaků, kterým snad kdysi náleželo poříčí řeky Kamenice. Na dnešní "Michovce", správně Mnichovce, stával prý jejich klášter. Dnes na místě kostelíka stojí římskokatolický kostel sv. Martina, chráněná památka barokní architektury, která je dominantou obce. V roce 1775 byla blízko kostela vystavěna první škola.  Obec náležela k panství navarovskému a osudy vesničky v minulých dobách souvisí s dějinami hradu Navarov. Obživou obyvatel bylo dříve převážně zemědělství, teprve později s rozvojem průmyslu textilního a sklářského začali lidé docházet za prací do okolních obcí.  V současné době patří ke Zlaté Olešnici osada Stanový s rodným domem spisovatele Antala Staška, dále osada Lhotka a Navarov. V Navarově se nachází zřícenina hradu Navarov a zámeček - nyní penzion.  V roce 2012 naše obec soutěžila o titul Vesnice roku 2012 v Libereckém kraji. Utkala se s 15ti obcemi a získala Diplom za podporu a rozvoj sportu! Vesnicí roku 2012 se v Libereckém kraji stal Studenec.

Meziříčí 70, Meziříčí , 391 31  

Obec Meziříčí leží v jižních Čechách cca 10 km západně od města Tábora, 2 km západně od Dražic, 64 km severně od Českých Budějovic a 88 km jižně od Prahy.  Dopravní obslužnost obce je zajišťována silniční autobusovou dopravou. Díky strategické poloze v blízkosti silnice 1. třídy 1/19, hlavního tahu Tábor – Plzeň, mohou obyvatelé využít mnoho spojů od několika společností. Nejvíce jich zajišťuje společnost Comett Plus, spol. s r.o. Autobusy však nezajíždí do obce, lidé musí na autobusovou zastávku k hlavní silnici. Využít lze i železniční spojení na trase Tábor – Ražice. Od roku 1936 má obec na této trase zastávku „Meziříčí“, která opět leží mimo centrální obec, cca 1,5 km severně.   Obec Meziříčí spravuje katastrální území Meziříčí o celkové rozloze 5,75 km2 (575 ha). Stanovené hranice katastru obce jsou velmi „zajímavé“. Na východě zasahuje přímo do obce katastr sousední obce Dražice, takže domy na jedné straně silnice patří do katastru Meziříčí, na druhé do katastru Dražic. Nachází se zde dokonce hospodářské stavení, které leží na obou katastrech (hranice vede středem stavby).  Na jihu pak hranice katastrálního území Meziříčí vede přes kasárna, která patří do majetku obce Drhovice. Tato skutečnost Drhovicím často komplikuje jejich správu. V areálu kasáren sídlí obecní úřad Drhovice, který však leží v katastru Meziříčí. Obce se snažily tyto „nelogičnosti“ odstranit, ale nenašly řešení, které by všem vyhovovalo.   Citace z kroniky: „Též Malé Drhovice nazývala se malá vesnička jižně od Drhovic, v okolí lesa „Hájku“. Původně bývala víska částí Drhovic, býval tu poplužní dvůr příslušný k Příběničkám, z nichž byly dávány užitky špitálu v Příběnicích. Roku 1459 již tu byla vesnička, již Jan z Rožmberka prodal Janovi z Miličína. Roku 1575 prodal Petr Vok z Rožmberka ves Mezříč s pustou vsí Drhovičkami Jindřichu Doudlebskému z Doudleb. Odteď příslušely Drhovičky k Mezříči, k jejímuž katastru náležejí dosud bývalé její pozemky…“     Z geografického hlediska je území součástí celku Táborské pahorkatiny, podcelku Soběslavská pahorkatina. Průměrná nadmořská výška je 456 m n/m. Směrem k severu výška přibývá (vrch Smrčí u Hůrky 645 m n/m, sv. Máří Magdaléna u Jistebnice 636 m n/m). Z jihu je krajinný prostor uzavřen údolím řeky Lužnice (jméno získala pro četnost luhů na svém horním toku) lemovaným stráněmi vysokými 50-70m. Skály stojí často u samého koryta řeky a svírají vodní tok. Středem obce protéká Vlásenický potok. Pramení u obce Podol na Jistebnicku a ústí asi 1km pod Matoušovským mlýnem u tzv. Jelení skály. Jeho tok je 12 km dlouhý a odvodňuje území o rozloze 29 km2. V roce 1956 bylo povodí Vlásenického potoka o rozloze 35 ha (dolní tok) vyhlášeno přírodní rezervací. Je jediným místem na Táborsku, kde roste kapradina Pérovník pštrosí. Zhruba třetinu z celkové rozlohy pokrývají lesy, převážně smíšené a smrkové (1,91 km2). Zbytek tvoří kulturní krajina – pole, louky, komunikace a osídlení (orná půda 2,54 km2, zahrady 0,11 km2, trvalé travní porosty 0,65 km2, vodní plocha 0,08 km2, zastavěné plochy 0,07 km2 a ostatní plochy 0,39 km2).   Obec Meziříčí patří k menším obcím. Dominantou obce je „kulturní dům“, v jehož prostorách se nachází klubovna se sálem pro kulturní akce, obecní úřad, knihovna a hasičská zbrojnice. V jeho těsné blízkosti se nachází obchod se smíšeným zbožím. Kulturní dění v obci probíhá buď v kulturním domě, nebo v „Babiččině údolí“, jak je místními nazýváno místo u potoka u silnice spojující Meziříčí s Dražicemi. Zde si obyvatelé postavili přístřešek a pořádají zde nejrůznější společenské akce – pálení čarodějnic, pálení Husa, hasičské soutěže… V roce 2003 byla obec částečně plynofikována, samozřejmostí je kanalizace, telekomunikační vedení a plná elektrifikace včetně veřejného osvětlení. V roce 2015 obec získala dotaci na vybudování vodovodu.   Obyvatelstvo Celkový počet trvale hlášených obyvatel k 31.12.2018 je 173 (včetně 3 cizinců). Z hlediska věkové skladby, vzdělání a ekonomické aktivity nevykazuje obec výrazné diference vůči českému průměru.   Dle sčítání lidu a domů v roce 2011 žilo v Meziříčí 177 obyvatel, z toho 90 žen a 87 mužů. Celkem 122 obyvatel se hlásilo k české národnosti, 3 ke slovenské, 1 k maďarské a 50 neuvedeno. Dle sčítání je v Meziříčí celkem 68 domů. Celkem 53 domů je obydlených, z 15 neobydlených domů je jich 13 využívaných k rekreaci.

nám. ČSA 179 , Terezín, 411 55  

Terezín je malé pevnostní město nacházející se v okresu Litoměřice, v Ústeckém kraji, pouze 2 km jihovýchodně od Litoměřic, při řece Ohři nedaleko jejího soutoku s Labem. Město leží na obou stranách řeky, která je rozděluje na Malou a Hlavní pevnost Terezín.

Mezná 43 , Mezná, 392 01 

Obec Mezná leží východně od města Soběslav, obklopená lesy a množstvím rybníků. Patří mezi starší obce regionu Táborsko. Rozprostírá se v mělkém údolí, mírně se sklánějícím od jihovýchodu k severozápadu. Jméno Mezná, kdysi dávno Mezný, vzniklo patrně od slova mez, takže pravděpodobně označovalo ves, založenou na hranici - mezi. V nejstarší části obce nachází se obstojně dochované STŘEDOVĚKÉ TVRZIŠTĚ, což je jedna z nejvýznamnějších památek svého druhu na Táborsku. Obec zhruba v její polovině protíná silnice vedoucí od Soběslavi směrem na Dírnou a dále na Jindřichův Hradec. Od května do září zde denně potkáte desítky projíždějících cyklistů - nedaleko odtud se totiž nachází jeden z nejznámějších zámků Jižních Čech Červená Lhota.   Před 1. světovou válkou a v období první republiky žilo v naší obci okolo 250 obyvatel, nyní se počet trvale hlášených pobybuje od 100 do 120 obyvatel. Obrovskou tradici mělo mezenské divadlo, což dokládají zmínky v OBECNÍ KRONICE již z počátku 20. století. Největší úspěchy slavili místní ochotníci po 2. světové válce, kdy se dokonce probojovali do republikového finále Přehlídky vesnických a zemědělských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou.   Úctyhodným datem založení se pyšní také místní hasiči. SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ MEZNÁ Mezná byl založen v roce 1925. V posledních letech došlo k omlazení vedení sboru a také k náboru nových členů. V roce 2010 se místní dobrovolní hasiči zúčastnili po dlouhých pětadvaceti letech hasičské soutěže (v sousedním Přehořově), v roce 2015 místní sbor slaví 90 let od svého založení.   SDH není jediným oficiálním spolkem v obci. V letech 2002-2015 zde několik sportovních nadšenců, za podpory OÚ, postupně vybudovalo krásný sportovní stánek, na němž jsou pravidelně pořádány turnaje v nohejbalu, malé kopané, florbalová utkání mládeže a dospělých, dětské sportovní dny. Do Mezné se každoročně sjíždějí sportovci z nejrůznějších koutů Táborska, Jindřichohradecka a Pelhřimovska. Nohejbalisté SK RAPID MEZNÁ 02 již léta sklízejí úspěchy také na hřištích soupeřů a vzorně reprezentují svou obec. V roce 2014 se muži SK Rapid 02 poprvé v historii zúčastnili oficiální nohejbalové soutěže - okresního přeboru družstev Jindřichohradecka. Na sklonku roku 2014 také vstoupili do Okresního sdružení České unie sportu.

Vrcovice 63, Vrcovice, 397 01 

Vrcovice jsou obec v okrese Písek, nachází se 4 km severně od Písku. Obec zaujímá rozlohu 5,52 km² a žije v ní 176 obyvatel. PSČ je 398 18, pošta v Záhoří. První písemná zmínka pochází z roku 1542.  

Ve vesnici je železniční zastávka, kaple, několik stavení, hasičská zbrojnice a obchod s potravinami. Asi 2 km západně u řeky leží rekreační chatová oblast a plynová lávka přes řeku.

Velká Losenice 360 , Velká Losenice , 592 11 

Pravděpodobné založení obce, vycházíme-li z historických skutečností jako je kolonizace této části Vysočiny odborníky na těžbu užitkových nerostů především z Německa z hornických revírů Durynska a Horního Saska doprovázenými množstvím rolníků s rodinami, kteří mýtili les a vytvářeli ornou půdu Tito měli údajně pocházet z bavorské Horní Falce a Durynska. Proces kolonizace probíhal intenzívně především za posledních Přemyslovců.

Je spojen zejména se jmény šlechticů:  

-   z české strany Jan z Polné  

-   z moravské strany Přibyslav z Křižanova  

-   později Smil z Lichtemburka. 

Přesné datum založení velkolosenického kostela sv. Jakuba Staršího lze jen stěží zjistit. Můžeme jej odvozovat podle stavebního slohu. Nejstarší částí kostela je přední loď, postavená v ranně gotickém slohu. Je možné, že kostel založili horníci při vzniku obce už během 12. století. Jedná se o jednu z nejstarších sakrálních staveb v našem regionu.   

Zhoř 64, Zhoř , 588 26 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1339 (spory o patronátní právo). O patronát zdejšího kostela se ucházel hrabě Otto z Magdeburku a skutečně ho získal. Měl právo jmenovat na faru kněze, kterého měl za povinnost vydržovat, ale veškeré farní příjmy (především tzv. desátky) mu náležely.  V roce 1390 vlastnila horní část Zhoře s tvrzí Zuzana z Malé Zhoře a v tomto roce se soudila s měřínským proboštstvím o dvůr v Pustině. Dohodnutý rozhodčí Jan Meziříčský rozhodl ve prospěch proboštství, ale Zuzaně přiřkl šest kop stříbra jako náhradu za zřeknutí se práva.  V roce 1399 se jmenovaná Zuzana byla nucena vzdát se patronátu nad zhořským kostelem a vrátit právo měřínskému proboštství.  V roce 1400 je datována výroba zvonu, který patří k nejstarším na Vysočině a dosud pravidelně svolává věřící k bohoslužbám.

Svojkovice 44, Svojkovice, 588 56 

Svojkovice leží v okrese Jihlava v Kraji Vysočina. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1257. Místní jméno vzniklo přidáním přípony -ovice k osobnímu jménu Svojek a znamenalo ves lidí Svojkových. Starší německý název Weissenengel (Bílý anděl) odkazuje na název hostince U Bílého anděla, který byl postaven u silnice na Vídeň a měl ve znaku bílého anděla. Pojmenování je rodu ženského, čísla pomnožného, genitiv zní Svojkovic.

Litoboř č. 14, Litoboř, 552 05  

Obec Litoboř se rozkládá v kotlině podél Zlámaného potoka a stráních táhnoucích se od západu k jihovýchodu. Historie obce sahá do 2. poloviny 12. století, kdy tuto část severovýchodních Čech získal do svých mocenských zájmů mocný rod z Kladska. K jeho představitelům patřil i Lutobor, jehož jméno se odráží v názvu obce. Tvrz litobořská se poprvé připomíná v roce 1369 Ješkem (Janem) z Litoboře. Dřevěná tvrz pánů litobořských stála na samotě Turyň. V současné době je na místě bývalé tvrze obytné a hospodářské stavení. 

Břasy 350, Břasy, 33824 

Vydáte-li se z Rokycan na sever okresu směrem na Radnice,dostanete se asi po dvanácti kilometrech do obce, která vás nejprve překvapí svým názvem, dále pak uspořádáním, rozlohou a spoustou dalších zajímavostí.  „Břasy“ - původ tohoto názvu můžeme hledat v lidovém pojmenování vřesu (vřasa, vřasy, břasy), který hojně zarůstal mýtiny a pastviny, jež v souvislosti s pozdějším vývojem nahradily původně souvislý lesnatý porost břaského návrší.  Břaské návrší bylo osídleno již ve 3.tisíciletí před naším letopočtem. V období eneolitu se na vrchu Křemenáči (Křemelák) u Stupna nacházelo výšinné sídliště lidu tzv. chamské kultury. Archeologické nálezy vypovídají, že tento lid dokázal vyrábět z místních surovin vlastní nádoby různých tvarů a velikostí. Dodnes zachované zlomky keramiky nalezené na Křemenáči jsou tak dokladem nejstarší keramické výroby na Břasích. Původní keramika byla nalezena také na rozsáhlém mohylovém pohřebišti z doby halštatské (7.-6.stol.př.n.l.), které bylo postupně odkrýváno na místě zvaném Na Babce na západním konci plošiny vedoucí od Břas směrem na Kříše a v okruhu lokality Na Baště.  Zajímavé nálezy,které se objevily při povrchových pracích v šternberských dolech či při stavbě silnice Břasy-Kříše, podnítily vážný vědecký zájem. V letech 1860 - 1864 zde prováděl četné záchranné a výzkumné akce radnický farář František Petera Rohoznický, významná osobnost soudobého kulturního života. Část nálezů, které kromě keramických střepů a součástí nádob tvořily i četné předměty ze železa a bronzu či skleněné a jantarové ozdoby, se dostala zásluhou F. P. Rohoznického do sbírek Národního muzea v Praze. Další soubor nálezů z této lokality, pocházející původně ze sbírek slavné šternberské knihovny na zámku Březině, se dodnes zachoval v Muzeu Dr. B. Horáka v Rokycanech. Bohužel řada nálezů, které zůstaly v rukou soukromých sběratelů, je dnes již nezvěstná.  Také slovanské obyvatelstvo, které přišlo na území Rokycanska v 8. Až 9. Století a postupně osídlilo i břaské návrší, vyrábělo vlastní keramiku. Nalezené zlomky nádob dnes umožňují archeologům sledovat jeho stopy v prostoru i v čase. Nejstarší doklady slovanského osídlení Rokycanska tak nacházíme na nedalekém hradišti Březina, které bylo osídleno již od doby halštatské a později se stalo domovem prvních slovanských obyvatel, kteří se na Rokycansku usazovali. Jak dokládají archeologické nálezy i etymologie, záhy v břaské oblasti vznikají první slovanské vsi - Vranovice, Všenice, Radnice či Stupno. Postupné osidlování slovanského obyvatelstva bylo opět provázeno výrobou původní keramiky. Četné nálezy z 10. a 11. století potvrzují, že hradiště na Březině, sloužící k ochraně obyvatelstva v době nebezpečí, plnilo svoji funkci významného bodu kraje ještě i v tomto období.  Místo, kde se nacházejí dnešní Břasy, nebylo po mnoho století vůbec osídleno. Les, který pokrýval celou lokalitu, se stal hraničním pásmem mezi panstvím hradu Březina a panstvím hradu Libštejna. Pouze na severním úpatí břaského návrší vznikla ves Vranov (dříve též Branůvko, Vranůvko, Vranůvek ), která náležela spolu s Újezdem u Sv. Kříže a dalšími osadami k panství libštejnskému. Na západním svahu návrší se pak vytvářela ves Kříše, jež patřila spolu se Stupnem k březinskému panství. Souvislý lesní porost břaského návrší zaznamenává ještě kreslená mapa "kontrolora opevnění", Andrease Barnarda Clausera z roku 1713. Obec Břasy sdružuje obce Břasy, Stupno, Kříše, Vranovice a Darovou.První písemná zmínka o Břasích pochází z roku 1379. Rozvoj obce souvisí s těžbou uhlí, kterou zde od roku 1610 rozvíjel rod Šternberků. Vzkvétal také průmysl, byla zde vysoká pec na železnou rudu, tři olejové huti na výrobu kyseliny sírové a válcovna, která se roku 1835 přeměnila na sklárnu na tabulové sklo a pracovala do roku 1933. Od roku 1926 byla v provozu keramická továrna Antonína Kadlece, slévárna " Havlovna " a keramika J.D.Starck. I v pozdější době byla obec důležitým průmyslovým střediskem, běžela zde výroba keramických obkladů a malířských nátěrů, nábytku a kanalizační litiny. V současné době je v provozu již jen výroba malířských nátěrů Primalex.  O obci Stupno je nejstarší písemná zmínka z roku 1146. Dominantou obce je kostel sv. Vavřince. Původní kostel z roku 1352 v roce 1854 vyhořel a roku 1880 byl znovu postaven. Významnou památkou je empírová hrobka rodu Šternberků, která se nachází na stupenském hřbitově. Nejstarší písemná zpráva o obci Kříše pochází z roku 1384. V okolí byly uhelné doly na černé uhlí, naleziště barviv, břidlic, továrna na kameninové zboží a kyselinu sírovou. Zámeček Hochperk byl postaven majiteli dolu Liewald a dlouhou dobu sloužil jako domov důchodců. O Vranovicích je první písemná zpráva z roku 1115. Také zde bylo nalezeno černé uhlí, ale doly byly postupně zrušeny. Darová je písemně zmiňována v roce 1235. Ves byla sídlem Zdislava z Darové, později majetkem plaského kláštera a nakonec ji získal Jan Harant z Vavřin. Následně byla přidružena k hradu Březina. V obci byl poměrně moderní mlýn a těžila se zde železná ruda. Na řece Mži byla vybudována vodní elektrárna, která je ještě dnes v provozu. Vznik současné obce Břasy je datován rokem 1960,kdy došlo k sloučení obcí.

Leštinka 30, Leštinka, 539 73 

Název obce, jak uvádí kronika psaná od roku 1839 nepochybně vznikl od řeky, která od Žďárce se okolo vsi táhne a jméno Leština má. Dnes je po létech přejmenována na Žejbro. Tento po většinu roku nevinně vyhlížející potůček v posledních letech i přes léto vysychající se dokáže při prudkém jarním tání změnit ve velmi dravou řeku, která především díky regulaci  nepůsobí vážné škody. Leštinka je v době bájí a pověstí úzce spojována s hradem Cejřov a černým loupeživým rytířem. Přirozenou souvislost lze hledat i mezi středověkým strážištěm Na Hradě a osadou rozkládající se v údolí pod ním.

Syrov 13, Syrov, 396 01 

Obec Syrov a její místní část Kalná Hať a Šumplice leží na Křemešnické vrchovině, která je součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny v kraji Vysočina, na jeho severozápadním okraji. Příslušnou obcí s rozšířenou působností je město Humpolec. Severní hranice správního území obce je zároveň hranicí mezi krajem Vysočina a krajem Středočeským. V kraji Vysočina obec Syrov sousedí svým správním územím se správním územím čtyř obcí - Onšov, Křelovice, Senožaty a Hořice.

Březina 47, Březina , 378 21 

Název obce Březina vznikl pravděpodobně od místa založení, kde byl vykácen březový les. První historický zápis obce je z roku 1294. Ves s poplužním dvorem byla majetkem dělena mezi Rožmberky a pány z Hradce. V roce 1595 ji koupil rytíř Vilém Růt.

Hroznová Lhota 170, Hroznová Lhota, 696 63 

Orgány obce tvoří patnáctičlenné zastupitelstvo a pětičlenná rada, která zřídila finanční a kontrolní výbor, sociální a kulturní komisi a komisi mládeže a sportu.

Od roku 1993 je obec zapojena do Programu obnovy venkova. Díky této iniciativě se podařilo obnovit a oživit spolkový a kulturní život obce.

Řestoky 18, Řestoky , 538 51  

První zmínka o obci pochází již z roku 1115. Podle současné dokumentace jsou Řestoky třetí nejstarší obcí na Chrudimsku, hned za Chrudimí a Vrbatovým Kostelcem. Jméno obce bylo psáno ve starých dokumentech také Žestoky, Ržestoky, Zestoky, a své jméno pravděpodobně dostala podle jedné verze od sestoku vod, podle jiné od staroslovanského jména "žestoci", což znamenalo "divocí", "drsní". Významné datum v dějinách Řestok zaujímá rok 1350. V tomto roce máme zaručena historická data o zřízení samostatných farností a mezi nimi byla zřízena i v Řestokách. Tím byla obec povznesena neobyčejně nad okolní. Mělo to význam nejen náboženský, ale i sociální a kulturní, neboť tehdejší farnosti byly středem vzdělanosti, kultury a školství pro celé okolí.

Smolotely 21 , Smolotely, 262 63  

Naše malebná ves leží 17 km jihovýchodně od města Příbram nedaleko hráze orlické přehrady. Obec se dělí na místní části - Smolotely, Smolotelky, Draha a Dalskábáty (známé z pohádky Jana Drdy „Dalskabáty hříšná ves, aneb zapomenutý čert“.

Otov 41, Otov, 345 22 

Území obce bylo dle archeologických výzkumů a nálezů osídleno již v době bronzové, tedy asi před 3 a půl tisíci lety. Kolem 6. stol. po Kristu osídlili zdejší kraj Slované (Češi) – Otovští, snad lidé či poddaní jakéhosi Oty.

Pětihosty 41, Pětihosty, 251 67 

Vesnička Pětihosty se nachází na samé hranici okresu Praha - východ a Benešov.

• První písemná zmínka o obci je z roku 1371.
• Katastrální výměra - 384 ha
• Nadmořská výška - 345 m
• Počet obyvatel - 206 (1.2.2010)
• Obec s rozšířenou působností - Říčany
• Pamětihodnosti - Kaple na návsi
• Plyn - ano
• Vodovod - pouze v části obce
• Kanalizace - ne
• Základní škola - Pyšely, Senohraby
• Pošta - Pyšely

Řídelov 28, Řídelov , 588 56 

Dle dostupných informací je první zmínka o založení obce Řídelov s původním názvem Řitlov v roce1355. Lesy z větší části patřily k panskému revíru "Roštýnskému", obec pak přifařena byla k Telči. Obyvatelé obce (v r. 1870 bylo 179 obyvatel v 18 číslech) se živili zemědělstvím (pěstování a zpracování lnu), převážně však dřevařskou prací v panských lesích, které sahaly a k samé obci. V obci bývalo 5 větších selských usedlostí, mlýn Jana Drdáka, pila u "pilního rybníka" (později hájovna), hostinec a řemeslníci - kovář, tesař, košíkář, tkadlec a kameníci. U rybníka "Pilního" stával ještě kolem roku 1830 hamr - "vodokovárna" na zpracování železa, dováženého z hutí, které stávaly u Dolního Bolíkova (Slavonicko). Po prodeji velkostatku v Telči v r. 1861 zde byla zřízena pila, fungující ještě se dvěma dalšími ("Horní" - v území Řásné a "Dolní") do r. 1873, kdy byla v Telči vystavěna pila parní. Stavení zrušených pil byla určena k bydlení hajných. V samotné obci se výrazně uplatňuje skupina vzrostlých stromů v centrální části obce v návaznosti na údolí obklopené vzrostlou zelení směrem SV, otevírající krásný pohled na siluetu gotického hradu Roštejna z 1. pol. 14. stol., renesančně přestavený kol. roku 1570. Je to jedno z nejlépe dochovaných opevněných sídel na Moravě. V těsném sousedství krajních objektů obce, v západní straně je atraktivní, romanticky působící zaplavený bývalý lom, obklopený zelení,  sloužící jako výcvikové středisko potápění.  V katastru obce je umístěno několik "božích muk" a křížků, které rovněž patří ke kulturnímu dědictví obce.  Naše obec leží 8 km seseverozápadním směrem od Telče v nadmořké výšce 632 m. Katastr obce ja 652 ha z něhož je 450 ha lesní půdy a zbývající ha jsou zařazeny jako orná půda, louky, pastviny a rybníky. Podlož lesních půd je převážně kamenitá – naskytovala práci místním obyvatelům ( lámání kamene, soklový kámen a výrobu dlažebních kostek ). Jinak převážná většina obyvatel, která neměla pevná zaměstnání v blízkém městě, pracovala v lese při těžbě přibližování dříví. V současné době má obec Řídelov 96 osob hlášeno k trvalému pobytu a 19 chalupářů, což jsou lidé převážně v důchodovém věku. Do budoucna je plánovaná výstavba rodinných domů. V obci je nově vybudována ubytovna k ubytování rekreantů. Dále v obci plánujeme výstabu prodejny potravim, restauraci a hasičárnu. Dopravní obslužnost je využívání autobusových spojů, které jsou v souladu poptávkou obyvatel. Spádová oblast je Telč.   

náměstí Zachariáše z Hradce 10 , Telč, 588 56  

Podle místní pověsti je založení Telče spojováno s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým Břetislavem r. 1099. Na paměť bitvy prý založil vítěz kapli, později kostel a osadu, dnešní Staré Město. Historicky doložená je teprve zpráva o zeměpanském dvorci a strážní věži s kostelíkem – sídle královského správce. Toto královské zboží Telč vyplatil Karel IV. nejprve ze zástavy (1335) a později vyměnil za pohraniční hrad Bánov (1339) s Jindřichem z Hradce. Tento rod zakládá novou Telč. Předpokládá se, že to byl Menhart z Hradce, který po roce 1354 postavil hrad, kostel, vodní opevnění a gotické domy po obvodu rozsáhlého tržiště. Rozvíjející se město, obdařené již od Karla IV. právem hrdelním a výročními trhy, trpělo v dalším čase požáry (1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice) a později husitskými bouřemi. Podle městské kroniky, založené 1359 (a později ztracené), byla Telč – kromě hradu – dobyta 1423 husitským vojskem pak Janem Hvězdou z Vícemilic. Město se dlouho vzpamatovávalo, i když získalo v 15. století další privilegia (jarmark, vaření piva, prodej soli).   V polovině 16. století se ujímá telčského panství Zachariáš z Hradce a nastává doba rozkvětu pro hrad i město. Osvícený a bohatý velmož (též díky sňatku s Kateřinou z Valdštejna) přestavuje velkoryse gotický hrad a přistavuje renesanční zámek. Italští řemeslníci povolaní na zámek pomáhají měšťanům přestavět gotické příbytky a úhledné domy se štíty a podloubím. V té době byl také vybudován městský vodovod, nový špitál, založeny cechy, nové rybníky, nový způsob hospodaření. Zachariáš i ostatní z Hradeckého rodu umírají bez mužských potomků a tak Lucie Otilie, sestra posledního z nich, přivádí na Telč (i na Hradec) r. 1604 svého manžela Viléma Slavatu (známého místodržícího z pražské defenestrace r. 1618) a s ním nový rod.   Panování Slavatů je poznamenáno třicetiletou válkou. Telč i celý kraj trpí pod švédskými (ale i císařskými) vojsky. Město bylo r. 1645 i krátce obsazeno a vyrabováno Švédy. Panství spravovali mužští členové rodu (Vilém, Jáchym Oldřich, Ferdinand Vilém), do telčské historie se však nejvýrazněji zapsala vdova po prostředním z nich – Františka, roz. hraběnka z Meggau. Povolala do Telče jezuity, dala pro ně postavit kolej přímo proti zámku (1655), kostel Jména Ježíš (1667), přestavuje bývalou sladovnu pod farním kostelem v konvikt sv. Andělů (jakousi chrámovou hudební školu), zakládá nový hřbitov na Podolí (1676). V té době je založeno i jezuitské latinské gymnázium, lékárna a meteorologická stanice. Také Slavatové umírají bez mužských potomků a poslední syn Františky, Jan Karel Jáchym, generální představený karmelitánského řádu, se přes papežský dispens odmítá vrátit na rodové statky.   V Telči nastupuje rod Lichtensteinů–Kastelkornů, ale už první z nich – František Antonín (postavil kostel sv. Jana Nepomuckého a rozšířil kapli sv. Vojtěcha) umírá r. 1761 bez mužského dědice. Příbuzný po přeslici, Alois hrabě Podstatský, spojuje 1762 erby obou rodů. Podstatští–Lichtensteinové hospodařili pak v Telči až do roku 1945, kdy byli poslední členové rodu vysídleni do Rakouska.   18. století je poznamenáno nejprve vrchnostenským útiskem, poté však nastává vzestup měšťanského stavu a majetnější měšťané si krášlí město kašnami, mariánským sloupem, sochami a kaplemi. V druhé polovině století přicházejí jozefínské změny: 1773 je zrušen jezuitský řád (z koleje se stávají kasárna), o rok později gymnázium, 1785 kostel sv. Ducha a další kaple. Nastává germanizační období ve školách, ve veřejném životě i v rodinách.   Počátek 19. století je ve znamení industrializace. V bývalém Slavatovském dvoře vzniká Langova továrna na sukna, která měla až 600 zaměstnanců. Druhá půle 19. století přinesla posun v národním uvědomění. Důležitou roli hrály školy, od 60. let již české, včetně nižší reálky, založené 1852. Díky učitelům a profesorům i dalším, kteří tu působili (nakladatel Šolc aj.), vznikaly spolky (Občanská beseda, Omladina, Sokol, Národní jednota) a Telč hrála významnou roli v celém jihozápadním moravském regionu.  Postavením železnice z Kostelce do Telče 1898 a jejím propojením přes Slavonice do rakouské Švarcenavy skončila i komunikační izolace města. Rozproudil se nový kulturní i hospodářský život. Telč ožila a rostla. Uvnitř mezi rybníky a branami si však podržela půvabnou tvář Zachariášových časů. To je také důvod, proč bylo historické jádro města zapsáno v r. 1992 na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.  VLOŽIL: Ilona Jeníčková (19.02.2012) , UPRAVIL: Ilona Jeníčková (28.11.2018)

Husova 490, Rychnov u Jablonce nad Nisou, 468 02 

Naše město poskytuje veškeré služby městského úřadu, tedy i Czech Pointu. Dále se v našem městě vyskytuje knihovna, sbor dobrovolných hasičů, webkamera s pohledem na město i dům s pečovatelskou službou.

Hoštice 29, Hoštice, 387 01 

Obec Hoštice se nachází v okrese Strakonice, kraj Jihočeský, zhruba 3,5 km severovýchodně od Volyně a 7,5 km jižně od Strakonic. Leží pod vrchem Kalný v nadmořské výšce 480 až 540 m. Žije zde 156 obyvatel.

V Hošticích se natáčela filmová trilogie Slunce, seno....

Třebčice 2, Třebčice, 335 01 

Obec Třebčice leží v Plzeňském kraji, v okrese Plzeň-jih, nedaleko poutního města Nepomuk.

Hředle 76, Hředle, 270 08  

Hředle jsou chmelařskou obcí v místě intenzivního pravěkého osídlení. Vesnici se přezdívaná Bručánov. Vznik vysvětluje několik pověstí, podle nejrozšířenější verze vznikla za třicetileté války, kdy hředelští odvedli švédským vojákům býka, kterého ukryli v obecní zvonici. 

Mezholezy 24, Horšovský Týn, 346 01 

Mezholezy (dříve okres Horšovský Týn).

Obec Mezholezy se nachází v okrese Domažlice v Plzeňském kraji.

Těchobuz 60, Těchobuz , 39501 

Vojtěch Raňkův z Ježova, narodil se asi v roce 1320 v Ježově, zemřel 15. Srpna 1388 v Praze, byl doktor teologie a mistr svobodných umění, profesor a rektor pařížské Sorbony, kanovník a scholastik pražské kapituly sv. Víta. V roce 1378 hovořil na pohřbu Karla IV., kde nazval zesnulého titulem římských císařů „ pater patriae“ Otec vlasti, kterým je tento panovník v českých dějinách nazýván dodnes.  Bernard Bolzano  Bernard Bolzano, narodil se 5. října 1781 v Praze, zemřel 18. prosince 1848 v Praze, byl matematik, filozof a kněz. Tento všestranný učenec, myslitel a kněz fascinuje vědecké kruhy po celém světě do dnešních dnů tím, jak svým myšlenkovým odkazem předběhl svou dobu. Mezi lety 1805- 1819 byl univerzitním kazatelem v kostele Nejsv. Salvátora v Praze. V roce 1820 byl pro své názory sesazen a byla mu zakázána publikační činnost. Od roku 1825 do roku 1841 žil u rodiny Hoffmannů na zámečku v Těchobuzi. On sám nazýval tento zapadlý kout svým „ údolím pokoje“. Univerzita Karlova v Praze uděluje Bolzanovu cenu. Tato cena se uděluje studentům univerzity v oborech právních, ekonomických, matematických a společensko vědních. Jméno Bernarda Bolzana nese díky patnáctileté pedagogické činnosti tohoto významného matematika a filozofa na Univerzitě Karlově na počátku 19. století.  obecní knihovnarakouské kulturní fórum  Trvalá zapůjčka knih z Rakouského kulturního fóra je umístěna v obecní knihovně. Jedná se o díla, jejichž autorem nebo tématem je Bernard Bolzano.  František Kavalír  Antonie Kavalírová  František Kavalír ( 1796- 1853) Huť v Těchobuzi po čase obnovil Josef Hoffman, jehož otec koupil huť Těchobuz v roce 1798. K huti patřilo dřevěné stavení zvané "kasárna" čp. 48., kde žilo 8 sklářských rodin - Adlerovi, Kavalírovi, Štroblovi. Do obnovené huti přišli skláři ze skelné huti v nedalekém Slavětíně. Z těchobuzské hutě vzešel sklářský rod Kavalírů, zakladatelé sklárny Kavalier na Sázavě.  Historie Tvrz i osada byla založena Těchobudem, jehož jméno dalo obci název Těchobuz.  První písemná zmínka je z roku 1352, kdy na Těchobuzi seděl Kuneš z Těchobuze, jenž byl purkrabím v Počátkách. V roce 1390 kupuje Těchobuz Albera ze Stájic. Byl to význačný a vážený rytíř, literárně vzdělaný, který hrál i  důležitou roli v českých dějinách. Alberta stál v čele celého kraje kolem Těchobuz, Pacova a Vožice. Tvrz a ves Těchobuz pod vedením tak váženého pána vzkvétala jak hospodářsky, tak kulturně. Jako sídlo mocného šlechtice byla jednou z nejvýznačnějších tvrzí celého kraje. Alberovo panství bylo veliké, m.j. mu patřil hrad Šelemberk. Albera z Těchobuzi byl jako člen Jednoty panské nepřítelem krále Václava. Vystoupil proti němu v roce 1399. V roce 1415 pečetil známý stížnostní list proti upálení Mistra Jana Husa. Z působení Alberova na Těchobuzi se zachovaly vzácné písemnosti. Není známo, jak se Albera zachoval v dobách husitských, zdá se, že se přiklonil ke straně táborské, neboť jeho nemovitosti, ležící v blízkosti Tábora, nebyly napadeny, ani zpustošeny. Pro stáří se Albera asi vojenských akcí nezúčastňoval. Po získání hradu Šelemberk přesídlil z Těchobuze, neboť tam měl více pohodlí a  bezpečnosti než na těchobuzské tvrzi. Nevíme, kdy Albera zemřel, ale v roce 1431 podepisoval Mikulášovi z Hořic postupný list.  Jak šla léta, měnili se majitelé těchobuzského panství. Z celé řady majitelů byl významný rytíř Václav Otta z Losu. Ten dal v roce 1603 postavit zvonici. Místnost v přízemí sloužila jako panské a obecní vězení. Dalším významným majitelem těchobuzského panství se stal Antonín Adler, který je koupil 24. dubna 1735 za 33.500 zlatých. Po jeho smrti připadla Těchobuz jeho synu Ignácovi, který postavil v údolí potoka Trnávky skelnou huť. Po jeho odchodu v roce 1782 na čas skelná huť zanikla. Tu po čase obnovil Josef Hoffman, jehož otec koupil Těchobuz v roce 1798. Podle zpráv z roku 1825 bylo v těchobuzských sklárnách vyrobeno ročně 17.000 skleněných výrobků, většinou z dutého skla. Z toho asi 1/6 zůstala v zemi, ostatní šlo na vývoz, nejvíce do Dánska, Španělska, Turecka a Ameriky. Z této hutě vyšel známý sklářský rod Kavalírů, kteří založili světoznámě sklárny Kavalier na Sázavě. Sklárny v Těchobuzi zanikly v roce 1830.  Poslední rod, který vlastnil panství těchobuzské, byl rod Weisů. Dr. Adolf Weis, rytíř z Tessebachu je získal od vídeňské společnosti "Chabrus" za služby a právní zastupování. Po jeho smrti v roce 1901 jej zdědil jeho syn, který ho vlastnil až do roku 1945.   Po vyhlášení republiky v roce 1918 byl starostou obce Josef Kohoutek, který tento úřad zastával již za vlády c.k. mocnářství. Dalším starostou byl Jan Papež, po něm následoval Jinřich Simandl - řídící učitel, který se velkou měrou zasloužil o postavení pomníku padlým. V roce 1933 se odstěhoval a starostou se stal jeho zástupce Josef Bárta, ten se velkou měrou zasloužil o to, že v letech 1935 - 36 byla provedena elektrifikace obce. V roce 1981 proběhly v Těchobuzi oslavy na počest 200. vyročí narození B. Bolzana za účasti předních představitelů státních orgánů, Univerzity Karlovy v Praze, zástupců UNESCA, universit v Bologni, Oxfordu a Varšavě.

Litohošť 39, Litohošť , 395 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Mysletín 36 , Mysletín , 396 01  

Obec Mysletín leží 10 km jihovýchodně od Humpolce, na samém konci mikroregionu Zálesí  Svou rozlohou 414 ha a 115 trvale žijícími obyvateli patří mezi menší obce tohoto kraje (45% obyvatel je v produktivním věku, 25% obyvatel jsou děti do 15 let). V obci je několik soukromých podnikatelů a rolníků, ale větší část občanů dojíždí za prací do Humpolce nebo do Pelhřimova. Děti rovněž dojíždějí do základní školy v Humpolci. Velmi hodnotné je okolní čisté životní prostředí. Územím katastrem protéká Jankovský potok, který je národní přírodní památkou. Z chráněných druhů živočichů se zde vyskytuje například perlorodka říční. Okolní příroda láká v létě k procházkám a v zimě na běžky po upravených běžeckých trasách v okolí Mysletína. Přímo v obci je tenisový kurt, hřiště a rybník vhodný ke koupání. Před více než čtyřiceti lety občané svépomocí postavili kulturní dům, ve kterém je obecní úřad, klub seniorů a velký sál, ve kterém se několikrát do roka pořádají různé akce (myslivecký ples, dětský karneval atd.).

Píšť 4 , Píšť, 396 01  

První písemná zpráva o vsi Píšť pochází z roku 1352, kdy český král a římský císař Karel IV. potvrdil Vyšehradské kapitule 29 dědin ve Svatavině újezdu. Ves patřila kapitule až do husitského období. Po roce 1436 dostal vesnici Mikuláš Trčka z Lípy, sídlící na hradě Lipnici, od císaře Zikmunda Lucemburského. Když v letech 1546-1548 začali Trčkové s rozprodejem zdejšího panství, stala se ves majetkem rodu Střelů z Rokyc, kteří sídlili na křivsoudovském zámku. Později se vystřídalo ještě několik majitelů.V 18. století patřila ves pod čechtické - dolnokralovické panství. Po zrušení roboty byl v roce 1850 zřízen politický okres v Ledči nad Sázavou a soudní okres Dolní Kralovice, kam Píšť patřila. Přechod několika oddílů pruského vojska v roce 1886 byl pro lidi z Hořic a Dolních Kralovic velikou zátěží. Zajímavostí bylo, že vojáci znali kdejakou cestu - polní i lesní. Ukázalo se, že před lety tudy pruští důstojníci procházeli jako komedianti a kolovrátkáři a vše měli dobře prozkoumané. Za několik dní odešli, zůstala po nich jen zákeřná choroba cholera. Ve vsi se nakazili desítky obyvatel a čtyři z nich této nemoci podlehli. 

Horní Řepčice 61, Horní Řepčice, 411 45 

Obec Horní Řepčice se rozkládá na úpatí Českého středohoří u silnice první třídy Litoměřice-Úštěk a železniční tratě Litoměřice-Česká Lípa v nadmořské výšce 256 m. Okolní krajině vévodí hora Sedlo 726 m n.m

Radňovice 61, Radňovice , 592 31 

Kdy a kým byla obec založena se neví. V roce 1269 daroval Smil z Lichtenburka Rednowiz (Radňovice) a Jursichowiz (Jiříkovice) žďárskému klášteru. Ves zůstala od roku 1269 trvale u klášterního majetku a sdílela jeho osudy. Když byla zřízena v Novém Městě fara a obec k ní přifařena, dělal si novoměstský farář nároky na desátky od osadníků, ale klášter se proti tomu bránil a uhájil podle rozsudku, vyneseného v Praze 3. května 1397. O velikosti vsi v 1407 si můžeme utvořit obraz ze zápisu v klášterském urbáři: 14 poplatných usedlostí, podle jmen tu byli vesměs Češi, osadu spravoval svobodný rychtář. V roce 1465 měla obec 360 obyvatel a domy do 57. čísla. V roce 1667 dostala obec pečeť a ve znaku má strom. V r. 1689 byl rychtářem Jan Starý, r. 1703 Vilém Mikeš, r. 1766 Vavřín Mikšů. Při nové politické organizaci v roce 1805 měla obec 355 obyvatel a prvním starostou byl zvolen Jos. Ptáček. V roce 1838 vystavěla obec Radňovice školu, do které docházely děti i ze Slavkovic a Jiříkovic. V roce 1850 byly Radňovice přičleněny k politickému i soudnímu okresu v Novém Městě. V roce 1891 měla obec 380 obyvatel a domy do 63. čisla. Na jaře roku 1893 byl za přispění zdejších občanů postaven kříž před školní zahrádkou. Silnice z Radňovic do Jiříkovic se začala stavět v roce 1895. 13.5. 1900 byl zřízen sbor dobrovolných hasičů. R. 1903 – 1905 postavěna železnice. Elektřina byla v Radňovicích zavedena v roce 1912. Za války se nepřátelé pokoušeli občany Radňovic vyhladovět, lidé používali různé náhražky: jetel místo špenátu,…, cituji z kroniky: ,,Bylo bídy dosti však vyhladověti nás přec nepřátelům našim se nepodařilo.“. V roce 1920 se do Radňovic přistěhoval Josef Pleva s rodinou, autor knihy Malý Bobeš, v níž popisuje své dětství v Radňovicích. Od roku 1980 byly Radňovice součástí Nového Města na Moravě, ale od roku 1990 jsou opět samostatnou obcí.

Žádovice č. 41, Žádovice , 496 49 

Ves v údolí Hruškovského potoka mezi Kelčany a Ježovem. Katastr 559 ha, domů 270, obyvatel 772. Název od osobního jména Žád. Osada je dávného původu. O stáří kulturní půdy svědčí pomístní názvy Padělky, Čtvrtě, Újezd, Losky, Hradiska a nejasné Hornice. Na útraty porostů vznikly troje Nivky, dvoje Fěruňky, Hložky, Rajny, Za lesy, Lipina, Vysoká hora, Kopce nad Hložkem, Chrasty a Křib.     První zmínka o Žádovících pochází z roku 1131, kdy byly majetkem kostela ve Spytihněvi. Později se staly majetkem kostela Olomouckého a pak biskupským lénem. V první polovině 14. století držel zde Vilím z Loučky 18 lánů, 19 podsedků, 2 mlýny s dvěma menšími koly s krčmou a s dvěma poplužími. Majitelé se zde velmi často střídali, za zmínku stojí, že 4. Května 1763 se dostaly Žádovice se Skalkou k rytíři Janu Jiřímu z Mühlendorfu, skutečnému dvornímu radovi u nejvyššího soudního místa ve Vídni za 18 000 zlatých. Od té doby měly Žádovice, které měly v roce 1793 98 domů s 648 obyvateli, stejné majitele jako Kostelec. Tak tomu bylo až do smrti dr. Huberta Kleina, 6. října 1911. Žádovice zdědil Adalbert, svob. pán Klein. Roku 1880 byla zde vystavěna školní budova. Za pozemkové reformy byl ze žádovského velkostatku utvořen zbytkový statek, který roku 1925 koupili Karel Odstrčil, Marta Novotná a Anna Kalkusová.     Roku 1900 zde bylo 160 domů s 846 obyvateli.  Elektrifikace byla uskutečněna až roku 1938. Roku 1904 byl založen vzdělávací spolek Palacký, ale ten po pěti letech zanikl. Náhradou za něj měla být místní organizace Národní jednoty pro jihozápadní Moravu, uskutečněná roku 1907. Místní organizace Omladiny založená roku 1908, zanikla roku 1922. Existence dvora byla podnětem k založení místní odbočky Svazu zemědělského a lesního dělnictva strany národně socialistické. Roku 1901 vznikla zde tělocvičná jednota Orel. Sokolská organizace byla společná pro Kelčany a Hýsly.  Roku 1924 byl postaven před školou pomník padlým vojínům. Hasičská jednota byla založena roku 1936. Hned v prvním roce po ukončení druhé světové války, došlo tu ke zřízení spotřebního družstva, jehož členy se stali všichni žádovští občané.  JZD bylo zřízeno roku 1952, většinovým se stalo až roku 1958, kdy obhospodařovalo již 450 ha zemědělské půdy. Roku 1960 se sloučilo družstvo s Kelčanským a roku 1962 i s Hyselským, takže obhospodařovalo 767 ha zemědělské půdy. V roce 1961 byla postavena budova MNV, v níž byl také umístěn zemědělský útulek pro děti. Roku 1966 byla vystavěna panelová prodejna a byly upraveny objekty pro mateřskou školku. Půdní poměry přiměly družstevníky, aby se zaměřili i na pěstování květin a zeleniny. Vystavěli si též velký skleník s užitkovou plochou 0,15 ha. Navíc vysadili asi 38 ha sadů, složených převážně ze stromů jabloní, broskvoní a meruněk. Úspěch zejména v pěstování broskvoní měla kromě hmotných výsledků i výsledky pěstitelské, oceňované na rozličných výstavách.     V roce 1969 byla započata brigáda, která začala s bouráním sokolovny. Materiál, jako prkna a trámy, byl použit pro přípravu stavby kulturního domu. V roce 1970 žilo v Žádovicích 887 obyvatel v 230 domech. Roku 1972 byla rozebírána a bourána sokolovna. Cihly z bouračky byly odváženy ke staveništi kulturního domu. V červnu byly vykopány základy KD a začalo jejich betonování. V roce 1976 byl uskutečněn sjezd rodáků Žádovic se slavnostním otevřením kulturního domu.     Více informací se dočtete v jednotlivých kronikách obce a školy.

Bílý Kámen 12 , Bílý Kámen , 588 41 

Založení Bílého Kamene zůstane navždy zahaleno rouškou tajemství. Vše se nepochybně událo někdy kolem poloviny 13. století, kdy okolí města Jihlavy bylo vyhledávaným cílem hledačů stříbra. Jejich pozornost se mimo jiné soustředila i na okolí starých cest a právě v jednom takovém místě, takřka vedle staré stezky od Humpolce k Jihlavě, odkryli horníci rozsáhlé naleziště stříbra. Ruda se nacházela v bílém křemeni a tak také pojmenování osady se přímo nabídlo - Biley Kamen, Albo Lapido, Weissensteyn. V těchto podobách nalezneme první zápisy o této vsi v písemných pramenech, z nichž nejstarší je z roku 1359.    Zatímco díky zdejšímu stříbru vzkvétalo královské město Jihlava a rostlo bohatství želivského kláštera, na jehož území se ves rozkládala, doly se pomalu vyčerpávaly a těžba ustávala. Nakonec horníci odešli a za nějaký čas i poslední obyvatelé Bílého Kamene. Hornická díla se propadala a chalupy zarůstaly. Zápisy v jihlavské městské knize z roku 1503 a 1509 už podávají pouhé svědectví o těžbě dřeva ve zdejších lesích. Trčkův urbár z roku 1554 pak zmiňuje Bílý Kámen jako pustou ves. V této souvislosti dodejme, že první hornická osada se rozkládala necelý kilometr severněji od dnešní vsi, na jihozápadním svahu Kamenitého vrchu, v místě ovocného sadu.    Nový život se do těchto míst vrátil až v roce 1712, kdy už celé území patřilo Jihlavě. Ta jej v roce 1596 odkoupila od Trčků z Lípy, aby zde využila takřka ladem ležící půdu. Jejím přičiněním zde tehdy vyrostlo prvních pět domků a myslivna, ale tentokrát již na výhodnějším místě, na kterém se nachází doposud. Ve třicátých letech 18. století zde byly vybudovány dva nové velké rybníky a velký dvůr se sýpkou a stájemi pro mladý dobytek a ovce. V roce 1778 byl dvůr zrušen a pozemky předány obyvatelům v dědičný nájem, od roku 1848 potom do vlastnictví. Ve vsi bylo tou dobou zaregistrováno třináct domů a na návsi stála kaplička.    Z roku 1778 se v jihlavském archivu nachází ručně malovaná mapa Bílého Kamene od geometra C. J. Hromádka, na které si můžeme přečíst celou řadu dnes již zapomenutých pomístních názvů. Některé stojí za připomínku. Z velkých rybníků Kiefer Teuch (Borový), Tanne Teuch (Jedlový), Dorf Teuch (Návesní) či Krum Teuch (Křivý). Ten posledně jmenovaný se nacházel pod největším zdejším kutištěm a sloužil bezpochyby k zajištění dostatečného množství vody pro propírací zařízení na stříbrnou rudu. Až na Jedlový byly všechny uvedené rybníky zrušeny a hráz Návesního slouží v současnosti jako příjezdová komunikace. Severně nad vsí zůstal Strassen Teuch (Silniční), při silnici do Větrného Jeníkova, který byl v minulosti rovněž součástí hornického díla a dnes je rájem rybářů. Pro úplnost dodejme, že malých bezejmenných rybníčků bývalo kolem vsi patnáct a jen pár jich na zahradách slouží dodnes.    K zajímavostem patří Kaufmanns Brunn (Kupecký pramen), který patrně, jak z názvu vyplývá, poskytoval odedávna osvěžení poutníkům a putujícím obchodníkům po humpolecké stezce.     Dne 31.5.2017 převzala starostka Eliška Fridrichovská dekret na znak a vlajku obce Bílý Kámen. Toto předání se uskutečnilo v Poslanecké sněmovně a dekret obdržela z rukou předsedy Jana Hamáčka.   Realizaci znaku a vlajky začalo bělokamenské zastupitelstvo předchozího volebního období a konečně jsme dosáhli konce.  Jak je zvykem, byl návrh komunálních symbolů obce vytvořen dle základních historických faktů. Hlavním symbolem je bílé návrší, jak se dříve běžně zobrazovala stříbrná barva. Stříbrná má odkazovat na křemenné podloží a někdejší těžbu stříbra v okolí obce.  V bílém návrší spočívají obrácená zkřížená hornická kladívka, želízko a mlátek. Důležité je, že topůrka kladívek jsou nahoru, což značí, že se nejedná o aktuální těžbu. Jsou pouhou připomínkou hornické minulosti.  Vrchní část znaku je červená, což je barva města Jihlavy, pod kterou dříve obec spadala. Ale hlavně představuje červená barvu mučednické smrti sv. Petra a sv. Pavla, patronů místní kaple a celé obce. V červeném poli můžeme vidět zlatý klíč zkřížený s mečem, což jsou typické atributy jmenovaných světců.

Kostelec 87, Kostelec , 588 61 

Mohutné a těžko proniknutelné lesní porosty s poměrně výraznými vyvýšeninami mnoha kopců, které charakterizují značnou část Českomoravské vysočiny, byly nepochybnou příčinou relativně pozdní systematické kolonizace tohoto území člověkem. O takovémto osídlení v dobách prehistorických nelze prakticky vůbec hovořit, a tak první dlouhodobá přítomnost lidí v krajině je zde vázána na budování a provoz obchodních stezek někdy v průběhu století desátého. Právě v této souvislosti můžeme předpokládat založení a rozvinutí vesnice Kostelec, ale též jiných vsí podobného původu na stezkách Haberské, Humpolecké, Lovětínské i jiných. Další cestou pronikání lidí do vysočinského hvozdu byly vodní toky, jakými jsou dnešní řeky Jihlava, Sázava, Oslava nebo menší říčky a potoky. Podhorské, snadněji přístupné, oblasti Vysočiny byly kolonizovány zakládáním vesnic, a to několikerým způsobem. Buď se tak dělo plánovitě s určitým, předem zamýšleným uspořádáním domů, nebo rozrůstáním osamocených dvorců do řad či shluků stavení. Různé typy vesnic byly též charakteristické pro určitá národnostní etnika jejich budovatelů. Vzhled vsí však dlouho nebyl stabilní, neboť po vyčerpání zemědělské půdy lidé vesnici přemístili dále, až se často po několika stěhováních ocitali na místě původním, které jim po odpočinku bylo schopné opět dát úspěšnou úrodu. Těmito poznatky došlo k vytvoření trojpolního hospodaření se střídáním ozimu, jaře a úhoru na oddělených pozemcích. Dalším zintenzivněním zemědělské práce se vsi stabilizovaly na místě a k obživě stačila daleko menší výměra polností. Ze tří částí pozemků se dvě osévaly a třetí, ladem ležící, byla určena k pastvě a tím i spontánnímu hnojení. Popsaným způsobem povstala většina vesnic s českým obyvatelstvem, a to zejména v podhorských částech na české straně Vysočiny. Kolonizaci řídili nebo alespoň schvalovali svrchovaní majitelé a vládcové území, kterými v oněch letech byla Přemyslovská knížata. Panovník však mohl naložit s majetkem různě, mohl ho darovat či zastavit svým oddaným služebníkům z řad šlechty nebo jím obdarovat církev či určitý klášter. Právě tak se stalo v roce 1144, když kníže Vladislav II. (od roku 1158 král) věnoval Červenou Řečici s celým rozsáhlým územím při horním toku řeky Želivky pražskému biskupství náhradou za moravský Podivín. Na biskupském stolci právě seděl v pořadí dvanáctý biskup pražský Ota. Ten ještě téhož roku svěřené území rozdělil a severní část přepustil klášteru želivskému, zatímco jižní si biskupství v držení ponechalo. Tento díl v sobě zahrnoval i kopcovitý masiv dnešního Čeřínku a oblast na západ a na jih od něho. Podle nově zbudovaného biskupského sídla se tato država začala nazývat statkem řečickým.  Na postu pražských biskupů se potom vystřídali, coby svrchovaní vládcové zdejšího kraje, Daniel I., Gotpold, Bedřich a Valentin, až pak nastala veliká změna nástupem Jindřicha Břetislava, biskupa z Přemyslovského rodu, bratra krále Vladislava II. Ten v důsledku mocenských šarvátek ve svojí osobě spojil roku 1193 tituly a majetky panovníka i hlavy české církve. Mimořádný stav, který neměl v dějinách státu předtím ani potom obdoby, trval jen do smrti Jindřicha Břetislava 1197, kdy se sedmnáctým biskupem stal Daniel II., zvaný Milík. Ten se podvolil svrchovanosti nových českých knížat Vladislava Jindřicha a Přemysla I. Otakara, čímž provždy vymanil český episkopát z područí německého císaře. Protihodnotou se panovník vzdal řady pravomocí nad biskupskými poddanými. Ti se mezi mnoha jinými justičními výhodami též vyvázali z četných vojenských a odváděcích povinností vůči panovníkovi, což následně vedlo ke zvýšení kolonizačního ruchu na biskupských statcích.  Kolem roku 1200 tak již byla krajina v podhůří Vysočiny dostatečně osídlena, ale populační přírůstek zdejších obyvatel nebyl současně schopen proniknout výše do lesů a osídlit nehostinné části země. Tehdy se panovníci rozhodli řešit daný problém kolonizací vnější, tedy přizváním cizinců, především Němců. Ti potom skutečně osídlili odlehlejší oblasti zdejších lesů. V listinách se v této době začínají objevovat první německá jména, jakým je kupř. jméno Rynarcz v roce 1203, představující vůbec nejstarší doloženou ves Českomoravské vysočiny, Rynárec na Pelhřimovsku. Stalo se tak listinou, kterou pražský biskup Daniel II. potvrdil 20. května 1203 vysvěcení farního kostela v Rynárci a vymezil jeho práva i farní obvod. O německém původu vsi zde vypovídá nejen jméno samo, ale i přivlastňovací genitivní koncovka u jména. Kolonizace Vysočiny mohla dále úspěšně pokračovat, kdyby na její osudy neměly vliv události poměrně vzdálené a týkající se celého království, potažmo též celé svaté církve. Tento zlom nastal za episkopátu dalšího biskupa Ondřeje, ustanoveného roku 1214. V době jeho působení v úřadu se totiž vyhrotila krize v katolické církvi a papež Inocenc III, považovaný za jednoho z nejvlivnějších papežů středověku, podnikal mnoho kroků, aby církvi navrátil ztracenou prestiž. Vedl nesmlouvavé boje v německé říši i v Anglii a na konci své kariéry roku 1215 svolal do Vatikánského Lateránu největší církevní shromáždění středověku, zvané IV. koncilem lateránským. Zde měly být vymýceny veškeré nešvary z vlastní církve a nesmlouvavým nátlakem se měla tato prosadit jako protiváha moci světské. Již rok nato však Inocenc III. zemřel a na jeho místo byl povolán Censio Savelli jako Honorius III. Tento mírný a nevýbojný papež, samotnou církví považovaný za osobu málo významnou, měl mít ovšem značný vliv na konání v českých zemích a zanechat důležité doklady právě v dějinách kolonizace Českomoravské vysočiny. Mezi 1200 účastníky lateránského koncilu byli i oba čeští biskupové. Zatímco však olomoucký, racionálně zaměřený biskup Robert se vrátil do vlasti koncilem téměř nedotčen a v nezměněném duchu pokračoval ve své práci, nezříkajíc se ani světských požitků, pražský biskup Ondřej prodělal v Římě zcela zásadní proměnu a stal se vášnivým propagátorem nových církevních idejí. Rozpoutal tím dosud nevídaný konflikt s králem Přemyslem I. Otakarem, který se protáhl na dlouhá léta a zastavil veškeré pokrokové dění v zemi, tedy i postupující kolonizaci odlehlých krajů. Biskup neváhal proti králi používat i denunciací a falešných obvinění a nakonec vyhlásil sám nad svou vlastní diecézí interdikt pro neplacení církevní daně -desátku. Do sporu byli zataženi přední čeští šlechticové, okolní němečtí biskupové a kardinálové a především též papež Honorius III., který vysílal své legáty k  urovnání roztržky, ale v  podstatě biskupa Ondřeje v jeho boji podporoval. Zlom přineslo až slavnostní shromáždění na Šacké hoře u Znojma roku 1221, jehož výsledkem byl tzv. šacký konkordát, dle nějž sice formálně zvítězil Ondřej, ale Přemysl I. fakticky neprohrál. Přemysl potvrdil svá minulá privilegia svobod pro lidi na biskupských statcích a navíc k nim o rok později 1222 po složitém jednání se zvláštními papežskými emisary, přidal privilegium další a pro naši oblast navýsost významné. Jím se povolovalo všem osobám duchovním, aby směli užívat volně svých lesů ke všem svým potřebám. A právě toto ustanovení se stalo klíčovým impulsem dalšího osídlovacího ruchu, kdy němečtí kolonisté pronikli hlouběji do nedotčeného pohraničního hvozdu. Přitom biskup Ondřej, který se po celou dobu svého boje s králem zdržoval v zahraničí, se ani po urovnání sporů do Čech nevrátil z obav před mnohými nepřáteli nejen z řad šlechty, ale i duchovenstva. To si znepřátelil především horlivým prosazováním celibátu a popíráním kněžských manželství, když stará manželství ještě trpně toleroval, ale nové svazky nebo další manželství ovdovělých kněží naprosto neuznával. Takto postupně ve své diecézi pozbyl veškeré autority. Ondřej pobýval na různých místech v Itálii a nakonec zemřel roku 1224 v cisterciáckém klášteře Casemari. Přemysl však na jeho smrt ani zdaleka nečekal a naopak využil jeho nepřítomnosti v království ke zvolení nového biskupa. Stal se jím bez papežova souhlasu svatovítský kanovník a mělnický probošt Peregrin. Tento v pořadí devatenáctý pražský biskup byl česky nazýván Pelhřimem a díky lidové slovesnosti a fabulacím dávných vlastivědců měl významným způsobem vstoupit do historického místopisu hned několika obcí Vysočiny. Pelhřim pocházel rodem z české šlechty, neboť jej tradice přiřazuje k rodu pánů z Wartenberga, a byl straníkem krále Přemysla v jeho déle než pětiletém boji s církevní mocí a vysloužil si tím i odsouzení papeže Honoria III. Potvrzení v biskupské hodnosti a vysvěcení získal od mohučského arcibiskupa Seigfrieda II. z Epsteinu, taktéž příznivce Přemysla I. Otakara. Tato investitura a konsekrace vyvolaly veliký hněv Honoria III., který důrazně napomenul mohučského arcibiskupa a do Čech vyslal legáta kardinála Konráda, aby povolal Pelhřima do Říma. Papež se především obával, že v Pelhřimově osobě církev ztratí Ondřejem těžce vybojované výhody nad mocí světskou. Mluvčí pražské kapituly se nakonec dostavili do Říma a tam došlo ke jmenování Budislava pražským biskupem. Jenomže tento prelát po několika měsících zemřel, ještě dříve nežli se mohl úřadu vůbec ujmout, a tak až ustanovením pražského scholastika Jana II. v roce 1226 bylo vyřešeno odstoupení procedurálně legitimního biskupa Pelhřima. Ten se sice poddal vůli Svatého Otce, ale podržel si doživotně osobní biskupský titul s ročním důchodem 120 hřiven a odešel do staroměstského kláštera Sv. Klimenta v Praze. Tam založil kapli Nanebevzetí Panny Marie a v roce 1240 v klášteře zemřel a byl zde i pochován.  Je zcela nepochybné, že v době kratičké Peregrinovy faktické vlády v letech 1224 až 1225 pokračovalo další dosídlování pomezního hvozdu v biskupském majetku, ale vyvozování jeho osobní účasti jako fundátora například u města Pelhřimova na podkladě pouhé shody jmen, je přinejmenším pochybné. V listinách pro takový vývod chybí sebemenší doklad. Budeme-li se dovolávat i lidové slovesnosti, lze tu též připomenout velmi dávnou pověst, kolující na Pelhřimovsku o založení města, podle níž kolonisté nalezli v údolí u studánky s chutnou vodou odpočívajícího poutníka, který jim poradil, aby právě zde vystavěli nové město. V latině slovo peregrinus označuje cizince a slovo pilgrim zase poutníka. Německé pojmenování města Pelhřimova zní Pilgrim, takže se tu nabízí i toto jazykové odvození názvu města od bájného poutníka – cizince, který tak dobře uměl poradit. Podoba jmen města Pelhřimova a pražského biskupa Pelhřima však dokázala přesvědčit i takové renomované dávné historiky, jakými byli Pavel Stránský a Bohuslav Balbín. Novoutrakvista Pavel Stránský vydal ve svém toruňském exilu roku 1634 rozsáhlý spis o české historii Respublica Bojema, kde uvedl, že jméno města Pelhřimova je přejato od biskupa Peregrina, jehož Češi lidově zvou Pelhřimem, ale pak Stránský připojil poznámku, že o samotném založení města Pelhřimova mu není známo nic. Na Stránského spis se odvolal v roce 1683 osvícený jezuita Bohuslav Balbín ve svém velkém historickém díle Miscellanea historica regni Bohemiae, kde již biskupa Peregrina vysloveně označil za zakladatele města a přidal poznámku o přivolaných Němcích jako prvních obyvatelích Pelhřimova. Tento napohled přesvědčivý a jednoznačný závěr přijal za svůj i dolnocerekvický farář Theofrast Stehlík, když v roce 1736 začal psát Pamětní knihu fary v Dolní Cerekvi a pokusil se stanovit existenční počátek této vesnice. Jednoduše napsal do úvodu kroniky větu, že vesnici Dolní Cerekev dle pověsti založil prostřednictvím německých kolonistů pražský biskup Pelhřim v roce 1224. O německém původu vesnice ho utvrzoval i fakt, že se ves v minulosti opravdu jmenovala Německá Cerekev (Teutonica), ale nezvážil, že jako první ji pojmenoval Niemeczka Cerekwicze v listině Šebestyan z Leskovce až roku 1558. Do té doby byla ves v listinách nazývána úplně jinak. Není též bez zajímavosti, že nepodložený závěr faráře Stehlíka později přijali, byť s výhradami, do svých prací i další autoři, jako historik August Sedláček nebo encyklopedisté Ottova slovníku naučného. Souhrnně lze uzavřít, že osídlování vysočinských hvozdů probíhalo za podpory či alespoň s vědomým souhlasem pražských prelátů, tedy i biskupa Peregrina - Pelhřima, ale jeho osobní fundátorskou roli není možno v žádném konkrétním případě hodnověrně prokázat.  Kolonizačním centrem a opěrným výchozím bodem pro celý severozápadní okraj Českomoravské vysočiny byl již od poloviny 12. století klášter v Želivu. V roce 1139 pražský biskup Ota spolu s českým knížetem Soběslavem a jeho manželkou Adlétou rozhodli o založení kláštera, do něhož měli být uvedeni benediktini z nedalekého opatství na Sázavě. Když roku 1144 daroval kníže Vladislav II. želivský újezd biskupu Otovi, získal tím biskup i zakladatelská práva v želivském klášteře, a tak zřejmě z biskupova popudu přišel vyznavač černého řádu Reginhard se svými lidmi do pustých hvozdů, aby je přeměnil v pole. Reginhard se stal prvním benediktinským opatem v Želivě, vystavěl dosti pohodlný kostel ke cti sv. Petra a za své vlády klášter stále rozšiřoval. Kostel nechal vysvětit samotným pražským biskupem Otou a do poloviny se mu podařilo vystavět basiliku svaté Marie panny. Po deseti letech působení však museli benediktini v důsledku emancipačních snah v církvi Želiv opustit a uvolnit místo komunitě premonstrátů z porýnského Steinfeldu. Stalo se tak po smrti biskupa Oty a nástupu nového biskupa Daniela, kdy snad někdo pracovité benediktiny neprávem očernil tak, že nad nimi byl vynesen neodvolatelný rozsudek vypovězení ze země. Nikdo již zřejmě nezjistí, co přesně tehdy Daniela tolik rozhněvalo, že se dle letopisce Jarlocha vyjádřil, že v Želivě „raději nechá vlky výt, než tam mít lidi takové“, ale biskupovo rozhodnutí bylo zcela v souladu s tehdejšími zvyklostmi, neboť právo zakladatele sahalo tak daleko, že tomuto umožňovalo nařídit změnu řehole a nežádoucí komunitu z kláštera prostě vyhnat. Benediktini si však při odchodu odnesli z želivského kláštera všechno, co mohli unést, a když sem na samém počátku jara za velmi studeného počasí z daleké cizí země dorazili premonstráti, kteří na vypuzení benediktinů neměli sebemenší zásluhu, nalezli klášter úplně prázdný. Byly tu jen holé zdi, mezi nimiž mniši strádali hladem a zimou, takže nejnutnější pomoc musel nakonec poskytnout olomoucký biskup Jindřich Zdík. Premonstrátský Želiv dostal dle tehdejšího zvyku nové, biblické jméno, a sice Siloe. To se udrželo v latinském označení místa dodnes, i díky fonetické příbuznosti s českým jménem, odvozeným od protékající říčky Želivky. Prvním premonstrátským opatem se stal Gotšalk, syn nižších šlechticů z Porýní, na svou dobu velmi vzdělaný muž, jenž zakládal i první komunitu na Strahově. Svou mimořádnou přičinlivostí se pak zasadil o zřízení dalších premonstrátských ženských i mužských klášterů na Moravě a v Rakousku. Zemřel po 35 letech vedení kláštera na vizitační návštěvě v Louňovicích 1184 a jeho ostatky byly převezeny do Želiva, kde byly pohřbeny za účasti pražského biskupa Jindřicha Břetislava. Pro své nesporné zásluhy byl Gotšalk od nepaměti uctíván jako blahoslavený a jeho památka se v Želivě každoročně slaví 19. února. Želivský klášter měl zpočátku jen skromný majetek, jenž výrazně rozšířil roku 1233 zakoupením statků Řádu německých rytířů na Humpolecku a Jihlavsku, včetně kostelů sv. Mikuláše v Humpolci a sv. Jana Křtitele v Jihlavě. Na Jihlavsku měl klášter později ještě další majetek v Kněžicích, kde vzniklo proboštství závislé na želivské kanonii. Když si klášter nechal rozsah svého majetku stvrdit papežskou kurií, vznikla roku 1226 důležitá listina, signovaná právě výše uvedeným papežem Honoriem III. Tato listina je v mnoha ohledech pro dějiny obcí na Vysočině přelomovým dokumentem. Jednak se v ní vůbec poprvé písemně stvrzuje průběh hranice mezi zemí českou a zemí moravskou a jednak je ve svém výčtu klášterních držav pro mnoho obcí první písemnou zmínkou. Dozvídáme se zde též, že rozsáhlý vysočinský hvozd byl v této době vrcholného středověku nazýván jako les Borek. V blízkosti tohoto lesa i v něm samotném jsou jmenovány vesnice i poplužní dvory, některé již dávno zaniklé a jiné do dnes existující s nezměněným názvem, jako jsou Lipnice, Kramolín, Pohoří, Bystrá, Pavlov, Branišov a řada dalších vsí i s lesy až k samé hranici Moravy, dále pak Dudín, Buková, Mostek, Bříště, Sedlice, Borek s lesy až k toku řeky Jihlavy a konečně Vyskytná, Bradlo, Ježená, a Jeníkov až k potoku Otvírná (dnešní Jedlovský potok). Obce a majetky na jih od Jedlovkého potoka pak již patřily do majetku pražského biskupství a první písemné zmínky o nich je nutno hledat v jiných písemnostech. Kostelec tak je doložen listinou jihlavského městského senátu z 27. ledna 1288, vesnice Cejle a Dvorce listinou, řešící soudní při o mlýn na Jedlovském potoce v roce 1360. Přitom o mlýnu samotném, který je z pozdějších dob znám jako Neprašův či Pekárkův, se zde píše, že byl založen „za časů nepřemožitelného krále českého Přemysla“ mezi vesnicemi Cejle (v originále Czayl) a Dvorce (v orig. Curia). Jelikož Přemysl II. Otakar byl na Moravském poli roku 1278 přemožen a zabit, musel nutně dotyčný mlýn i vesnice Cejle a Dvorce v tomto roce již stát. Další blízká vesnice Dolní Cerekev je písemně doložena rovněž až z doby Karla IV. v registru papežských desátků 1352, kdy její odvodní povinnost činila 6 grošů. Její název je uveden hned trojím způsobem, a sice jako Minus Czierequicz neboli Menší Cerekev, rovněž jako Nova Plantacio, tedy nová osada a pak ještě Neustyft, označující novou církevní stavbu.  Pokud se jedná o určení národnosti původních kolonizátorů našich vesnic, nedojdeme zde k jednoznačnému závěru. Můžeme vycházet z nejstarších zjištěných názvů osad a nebo též ze vzhledu a charakteristického uspořádání domů. U Kostelce vycházíme z logiky vývoje jména obce a dojdeme k předpokladu původní slovanské osady, záhy kolonizované německým lidem vladyky Wolframa (viz články o začátcích Kostelce). Název vsi Cejle odkazuje na staré německé slovo zeil, značící řadu, ulici neboli řadové uspořádání domů, rovněž typické pro osady německé, přestože z pozdějších dob je obec známa jako vysloveně česká. Pro české etnikum byly v té době typické tzv. okrouhlice, neboli uspořádání dvorců do návsi tvaru podkovy nebo neúplného, občas i dokonalého kruhu. V našem blízkém okolí takový tvar vykazuje Hojkov nebo Proseč pod Křemešníkem. Pro Němce byly naopak typické „silnicovky“, jelikož své majetky organizovaly tak, že pozemky, přináležející ke statku, byly sloučeny v jediném dlouhém pruhu, táhnoucím se za humny, tak jak byl les klučen směrem od silnice (označované termínem Waldhufendörfer). V Dolní Cerekvi, která by svojí původní strukturou nabízela spíše původ německý, však nebylo možno výše uvedené rozšiřování aplikovat díky její poloze v údolí a blízkosti řeky, navíc na samé hranici biskupské državy. Tak se tato ves stala mimořádnou výjimkou mezi okolními osadami, návesní silnicovkou, přechodným typem, u něhož nelze spolehlivě stanovit národnost zakladatelů.  Z výše napsaného vyplývá skutečnost, že ty nejdávnější prvopočátky osídlení Vysočiny, probíhající jak rozvojem sídel podél zemských stezek (viz Kostelec) tak direktivním směrováním kolonistů k civilizování přírodních komplexů, zůstane vždy do značné míry zahaleno závojem neprůhlednosti šerého dávnověku a konkrétní představu této lidské činnosti bude muset dokreslovat naše fantazie.

Okrouhlá 47 , Okrouhlá , 350 02 

Obec Okrouhlá se nachází 12 km východně od města Chebu na levém břehu vodní nádrže Jesenice. Obec se skládá ze dvou obcí a to z obce Okrouhlá a obce Jesenice. První písemné záznamy jsou z roku 1299, kdy panství patřilo do majetku rodu Paulsdorferů, v polovině 15. století se obec dostala na téměř 150 let do vlastnictví Junckerů, po nich patřila ves Krahmerům a později pánům Schmiedlům ze Seeberka. Posledním vlastníkkem obce a gotické tvrze byla mlynářská rodina Mucků, kteří sídlo vlastnili po přeslici (Oehmischové) až do konce druhé světové války. Po válce přešel zámeček s pozemky do vlastnictví státu, od kterého jej po roce 2004 převzal soukromý majitel.  Gotická tvrz, která tvoří dominantu obce, byla postavena zřejmě ve 14. století a v roce 1888 pro svou nevyhovující funkčnost byla přestavěna na malý rodinný zámeček, který dostal novou střechu s romantickými vikýři.  Další dominantou obce je na kraji bývalého zámeckého parku stojící památný „Valdštejnův dub“, který byl takto slavnostně pojmenován v roce 1910 na počest vévody Albrechta z Valdštejna, který se měl se svojí družinou v roce 1634 při cestě z Plzně do Chebu u tohoto dubu zastavit a odpočívat. V dnešní době má památný dub obvod 674 cm a patří mezi nejmohutnější dub Chebska.  Dalšími drobnými památkami jsou v obci dvě hrázděná stavení a boží muka.  V okolí obce Okrouhlé je dostatek možností pro odpočinek a relaxaci u vodní nádrže Jesenice, v katastru obce je kemp, který poskytuje zázemí pro kempování, karavany, rybaření, vodní sporty a koupání s bezpečným přístupem do vody. Pro houbaření jsou v okolí bohaté lesní porosty. Po turisticky náročné cestě si můžete odpočinout u krytého lavičkového sezení v obci Okrouhlá, u hrázděnky mysliveckého sdružení nebo v polovině místní komunikace mezi obcí Okrouhlá a Jesenice.

Osek 38, Osek , 399 01 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Jitkov 60, Jitkov, 583 01 

Obec Jitkov se rozkládá v údolí na křižovatce státní silnice ve směru z Havlíčkova Brodu na Pardubice, či Hlinsko a silnice II. třídy směřující z Chotěboře do Přibyslavi. Státní silnice kopíruje tehdejší císařskou silnici postavenou počátkem 19.století. Jitkov se nachází na křižovatce mezi městy Chotěboř, Havlíčkův Brod, Ždírec nad Doubravou a Přibyslav, při soutoku potoků Střížovského a Hájeckého.  Leží při „staré cestě, tzv.Bohdalovské“, která vedla z Chotěboře k Bohdalovu (až k Velkému Meziříčí), jako odbočka zemské stezky „Liběcké“. Byla to jedna z nejstarších odboček uvedené cesty zemské a sloužila hlavně pánům z Ronova, ježto vedla jejich vesnicemi a spojovala jejich statky. Obec se rozkládá od soutoku obou jmenovaných potoků dále směrem jihovýchodním, podél obou břehů potoka, odtud zvaného Jitkovský.

Hajany 73 , Hajany , 388 01  

Hajany leží při silnici z Blatné do Lnář, a při potoku kocelovickém, v rovině. Směrem východním zvédá se holý vrch "Zbiroh", 481 m vysoký. Jižně od Hajan jest rovina, zabírající větší část katastru. Směrem severním povrch stoupá ostřeji, směrem k Chlumu mírněji. Obec je obklopena následujícími katastry: na severu kocelovickým, na západě tchořovickým, na jihu blatenským a částečně tchořovickým, na východě chlumským.  Jako převážná část vesnic na Blatensku je zemědělská, je tomu tak i u Hajan. Obyvatelstvo živí se zemědělstvím. Úřady jsou v Blatné a sice okresní úřad (dříve c.k. okresní hejtmanství), soud, berní správa a berní úřad, důchodkový úřad, evidenční katastr, četnická stanice, pošta, farní úřad, školu obecnou navštěvují děti v Kocelovicích, zdravotním obvodem patří Hajany do Lnář.  Na návsi stojí mešní kaple sv. Anny, vystavená roku 1900. Nejbližší stanice "Blatná" místní dráhy Strakonice - Blatná - Březnice a Blatná - Nepomuk.  Hajany protíná jediná okresní silnice, část Blatná - hajany a Hajany - Lnáře, převzaty byly od správy okresu roku 1877. Nejblíže položené obce kol Hajan: Chlum, Tchořovice, Kocelovice, Lnáře a Blatná (město). Menší nákupy pořizují se v místě, větší v Blatné. Na trhy vodí se do Blatné, Kasejovic, také do Sedlice i Březnice.

Myštice 15, Myštice, 38801 

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Mičovice 23 , Mičovice , 383 01  

Obecní úřad podává informace žadatelům, plní úkoly uložené radou nebo zastupitelstvem obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti vykonávat státní správu, zřídí na veřejně dostupném místě úřední desku a spravuje obec.

Chelčice 123 , Chelčice , 389 01 

Chelčice jsou zasazeny téměř uprostřed rozlehlého pomyslného trojúhelníka měst ze 13. a 14. století, a to mezi Vodňany, Bavorovem a Netolicemi, v malebném prostředí podhůří Šumavských vrchů (nedalekých Svobodných Bavorovských a Libějovických Hor) na jedné straně a Budějovické pánve na straně druhé, kde přírodní a klimatické podmínky umožňují již několik staletí místním hospodářům pěstování ovoce. Jarní a podzimní období roku dává zdejšímu kraji protkanému lesy a rybníky zvláštní kouzlo, kdy se celá oblast odívá do sněhobílé barvy květů ovocných dřevin a je provoněna medovou vůní kvetoucích stromů či se sady na podzim zbarvují do teplých zlatých, červených a žlutých odstínů barev a vytváří tak neopakovatelné scenérie Chelčicka.  Neveliká obec Chelčice se nachází 461 metrů nad mořem a v současné době zde žije kolem 330 obyvatel. Poprvé je písemně doložena v polovině 14. století (v roce 1352). Historickým centrem obce Chelčice a zároveň dominantou celého Chelčicka je původně románský kostel zasvěcený svatému Martinovi. V této lokalitě je také posazen Památník Petra Chelčického (bývalá budova farní sýpky), budova mateřské (dříve obecné) školy a Chelčický domov sv. Linharta, o.p.s. zbudovaný v bývalých prostorách fary, sloužící v současné době jako sociálně terapeutická dílna.  Od kostela svatého Martina můžeme dojít východním směrem k raně barokní šestiboké kapli svaté Máří Magdaleny, která byla vystavěna v letech 1660-1663. Pramen léčivé vody vyvěrající pod oltářem v kapli byl znám již v 17. století. K tomuto místu se také dostaneme Zeyerovu stezkou, která vede z Vodňan přes bývalé chelčické lázně na poutní mariánské místo Lomec přes Nový libějovický zámek.  Chelčice se svým okolím patří k nemnoha historicky podloženým oblastem na jihu Čech s velkou pěstitelskou tradicí ovocných dřevin. Ovocnářská tradice spadá již do 19. století. Intenzivní ovocné sady se na volné půdě začaly vysazovat v r. 1967. Pěstují se zde nejnovější odrůdy jabloní, třešní, višní, švestek, jahod, hrušní a rybízu. V souvislosti s tímto místním specifikem vznikl z podnětu obcí a pěstitelů ovoce Chelčicko-Lhenický mikroregion. Následně pak bylo jeho prostřednictvím ustaveno občanského sdružení „Rozkvět zahrady Jižních Čech Místní akční skupina“. Ta se od samého počátku své existence zařadila mezi nejaktivnější sdružení tohoto typu v rámci Jihočeského kraje. V roce 2007 navázala Obec Chelčice kontakty s ovocnářskými oblastmi Lallinger Winkel ve Spolkové republice Německo (oblast Deggendorfu) a Mostviertel v Rakousku.  Propagace místní zemědělské produkce probíhá každoročně formou tradičních akcí. Na jaře je to Slavnost květů a na podzim Slavnost plodů. Ty se v průběhu posledního desetiletí zařadily mezi významné regionální události.  V obci působí občanské sdružení Mája-Tvořivé Chelčice, které usiluje o rozvoj společenských, zájmových, vzdělávacích a kulturních aktivit obce a jejího okolí. V tomto sdružení působí devět samostatných zájmových klubů: Dětský divadelní soubor Chelčické štěstí, KPZ – Klub pohody a zábavy, volejbalový klub VC Chelčice, Fotbalový klub, Sboru dobrovolných hasičů. V obci též působí Myslivecké sdružení Bušavá. Pro maminky a děti je zde Mateřský klub a pro všechny tvořivé funguje Výtvarný keramický klub. Dále se zde v oblasti společenského života angažují klub Průhon a Pocker klub.  Od roku 2010 se stává důležitým sociálním, společenským a komunitním centrem v naší obci Chelčický domov svatého Linharta o.p.s. Posláním Chelčického domova sv. Linharta je pomáhat lidem, kteří se pro svůj nepříznivý zdravotní a sociální stav těžko včleňují do společnosti a nemohou se bez pomoci druhých sami o sebe postarat. Svým působením se sociálně terapeutická dílna snaží o rozvoj duchovních hodnot, vzdělání, ochranu lidských práv a všeobecně uznávaných humanitárních hodnot.

Miskovice 26, Miskovice , 285 01 

Miskovice se sídlem obecního úřadu jsou největší obcí s 290 obyvateli. Své služby tu nabízí dvě autoopravny a motorest. Dále je zde mateřská škola pro 40 dětí, dům s pečovatelskou službou, fotbalový klub (kromě mužů má i početnou základnu mladších žáků). V budově obecního úřadu sídlí místní lidová knihovna. V Miskovicích jsou aktivní dobrovolní hasiči. Dobré výsledky mají chovatelé drobného domácího zvířectva. V okolí obce jsou bývalé vápencové lomy a krasové pseudozávrty, v nichž mizí do podzemí přívalové vody.

Sádek 39, Sádek, 261 01 

Prvním historicky doloženým stavením byl dvůr patřící rodu Zajíců z Valdeka, který stával na dnešní návsi. Tento dvůr byl podle dochovaných záznamů založen roku 1390. Další zachované zprávy uvádějí, že v jihovýchodní části katastru se nacházela vodní tvrz a tzv. Panský dvůr patřící rodu Sasků ze Sádku. Posledním dochovaným zázanem je prodej Páně dvora, kolem roku 1452, bratrům Jindřichu a Rackovi z Mrtníka. V pozdějších záznamech (koncem 15 století) již tato tvrz zmiňována není – patrně zanikla. Zachoval se pouze název této části katastru, kde se dodnes říká “U páně dvora”.

K prvnímu stavení také patřil velký ovčín za Drahlínem (nynější Malý Drahlín) a ovocný sad. Sad se rozkládal od silnice Drahlín-Bratkovice až do poloviny dnešní obce. Název Sádek tedy nejpravděpodobněji vznikl zdrobnělinou sadu – “sádek”.

Další historie obce Sádek byla spjata s Hlubošským panstvím a to až do roku 1879, kdy se Sádek společně s Drahlínem od Hlubošského panství oddělili a vytvořili samostatnou obec.

Posledním přelomovým rokem byl rok 1903, kdy 26. dubna došlo na zasedání zastupitelů k oddělení Sádku od obce Drahlín a vzniku samostatné Obce Sádek. Prvními zastupiteli samosprávné obce Sádek byli:  Josef Brůček – starosta, Josef Kopecký, Vojtěch Kolář, Karel Šlapák, Josef Škola, Antonín Brynda, František Pajma a Josef Černohorský.

Palackého náměstí 2/2 , Hořovice, 268 01 

Jméno Hořovice znamenalo buď ves lidí Hořových (z osobního jména Hoř vzniklého zkrácením původního Hořislav či Hořimír), nebo ves lidí Horových (z příjmení Hora, kontaminací tvarů Hořice a Hořovice.) První zmínka Lokalizace prvotního osídlení na území dnešních Hořovic není zcela jasná. Prvé obyvatele zřejmě přilákal mírný svah při středním toku potůčku pramenícího v Dražovce, který míjel místo později postaveného kostela sv. Jiljí, přetínal dnešní Pražskou ulici a ústil do Červeného potoka. Původní osídlení Hořovic dalo zřejmě jméno panskému sídlu se dvorem, které vzniklo pravděpodobně v místech dnešního Starého zámku asi někdy na přelomu 12. a 13. století. Podle panského sídla a přilehlé osady se začal nazývat rod pánů z Hořovic. Za první známé majitele se považují bratři Noztupus a Gebhardus (Habart), kteří se připomínají poprvé roku 1229, ale bez vztahu k Hořovicím. S přídomkem „z Hořovic“ se objevují poprvé roku 1233 ve spisu Regesta Bohemiae et Moraviae. (díl IV. č. listiny 713) Založení města Pravděpodobně v roce 1322 bylo při této osadě založeno město, vklíněné mezi tzv. Rokli s potokem na straně západní a mělký úval zmíněného potůčku pod Hořičkami na straně severovýchodní. Panské sídlo a kostel se tak octly mimo městské hradby, ale pojmenování místa Hořovicemi se vztahovalo na celý sídlištní celek. Zakládací listina města se nedochovala, shořela patrně při velkém požáru města v roce 1540, který zničil i ostatní městské písemnosti včetně všech privilegií. Její opis byl však zřejmě znám ještě v polovině 17. století, protože nám jej ve zlomku zachoval tehdejší regent martinického panství, Jakub Veltruský z Veltrub, ve svém urbáři z roku 1648.  V úvodu urbáře stojí doslova: „To město je dosti starožitné, které dal vystavět jeden pán ze Žirotína, kterýžto se jmenoval Plichta, tak jakž při zakládání města od téhož pána hamfest (zakládací listina) tomu městu dán zní v tato slova: My, Plichta ze Žirotína spolu s Ješkem synem svým, založili jsme město Hořovice právem berounským…“  Podle tohoto záznamu tedy můžeme založení města Hořovice klást do období mezi roky 1303 (v tomto období získal Beroun městská práva, podle kterých se mělo řídit i nově založené město Hořovice) a 1322, kdy zakladatel města Plichta padl v bitvě u Mühldorfu, kde bojoval po boku Jana Lucemburského. Změny ve vlastnickém uspořádání Plichta ze Žerotína se synem Ješkem založil město Hořovice právem berounským a přidal k němu 60 lánů dědin. V polovici 14. století byly Hořovice rozděleny na dvě části, z nichž část s kostelem patřila Habartu z Žerotína. Z této části se stala samostatná obec Velká Víska, která byla sloučena v jeden celek s městem Hořovice až v roce 1919.   Správa území Správa území do roku 1848 Ze správního hlediska patřilo území dnešního Hořovicka (a Berounska) nejprve pod tetínskou župu (11. až 12. stol.). Poté, co byla správní funkce Tetína zrušena, tuto úlohu převzal od 13. stol. hrad Nižbor. Od té doby se v listinách toto území označuje jako Podbrdský kraj (provincia Podbridye, 1275). V rámci správní reformy k Podbrdsku v roce 1714 připadl i dosavadní kraj Vltavský a tento nový útvar byl nazván krajem Berounským. Správa území do roku 1960 Revoluční rok 1848 sebou přinesl nejen vysvobození z poddanství, ale také dalekosáhlé politické změny. Pod tlakem vnějších událostí byl vydán nový volební řád pro celou rakouskou říši, podle něhož si občané mohli sami volit starostu a radní. Jednotlivá panství byla sloučena v soudní okresy, 3 soudní okresy měly tvořit podkrajství a několik podkrajství mělo být sloučeno v kraj. V naší oblasti byly zřízeny okresy berounský a hořovický a měly se zbirožským tvořit jedno podkrajství jako část kraje pražského. O úřad podkrajský se samozřejmě ucházelo několik měst, po dlouhém vyjednávání byl úřad umístěn do Hořovic. V roce 1862 byl přeměněn v Okresní hejtmanství, v roce 1868 bylo od politické správy odděleno soudnictví a bernictví. Podle zákona z února 1920 byl přeměněn v okresní politickou správu. V roce 1928 měl politický okres hořovický rozlohu cca 582 km2 s 73 776 obyvateli, zahrnoval v sobě samosprávný, soudní a berní okres berounský a hořovický. Berounský okres byl však již v roce 1868 zrušen. Hořovice se tedy staly správním centrem i pro Berounsko až do roku 1936, kdy byl Berounu statut okresního města vrácen. V následném období 1936 až 1960, s krátkou výjimkou v době okupace (zrušení hořovického okresu), tu vedle sebe existovaly okresy dva. Správa území do současnosti Okres Beroun vznikl v roce 1960 sloučením velké části bývalých okresů Beroun a Hořovice a připojením několika obcí okresu Praha – Západ. V červenci 1974 byly při provádění územních změn čtyři obce s celkem více než pěti tisíc obyvateli připojeny zpět k okresu Praha Západ. Od 1. ledna 2003 jsou Hořovice obcí s rozšířenou působností (často jsou uváděny také jako obec III. stupně), která byla definována na základě Zákona č. 314/2002 Sb., Vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. pak byl vymezen její správní obvod. Na město Hořovice byla přenesena významná část kompetencí Okresního úřadu Beroun po ukončení jeho činnosti k 31. prosinci 2002. Správní obvod pověřeného Městského úřadu Hořovice představuje oblast o rozloze 247 km2 s cca 27 000 obyvateli.